A Julišák se ode mě nehne, co jsem přišla domů.

Třeba vytušil, kde jsi byla a už jen té myšlenky se polekal

Mne se libi Rozarka.

Je krásná. Trochu se podobá naší někdejší Lindě

10.12.2010 naposled vydechla moje milovaná Mušenka. Čtyři roky jsme statečně bojovaly se selháváním ledvin, ale poslední ataku už Mušenka nezvládla. Ovšem to už jí bylo 12 let, a troufám si tvrdit, že i přes trápení s dietami, léčivy a pod., i ty čtyři roky navíc, dávali jí tak 3 měsíce života, bylo pro nás, mně, požehnáním. 23.12. jsme jeli do útulku, a Štedrý den jsme už strávili s Macíkem, a Čičinkou, kteří nám dělají společnost dodnes. V květnu následujícího roku mi Velká kočka poslala Kikušku, která jakoby Mušence z oka vypadla. Kiči je, samozřejmě, také z útulku. A je to ta nejmilejší kočička, Mušenka promine, co jsme kdy měli.

Koukám na Astinku a Bobíka, kříženku, a absolutně hluchého francouzského buldočka, co si spolu hoví v pelíšku. Bobík si Astinku pasoval za vodícího psa , jestli o to Asta stojí , to se jí neptal, ale nedají bez sebe ani ránu. Původní bydliště - útulek. Hlídá nás Ajax - bratr Asty, brali jsme si jako štěnata, nalezená na poli. Mojí mamince dělá společnost Mrně, minipes, neznámého původu, ale miláček.

No, jsme švihlá rodina. Někdy je to těžké, ale život bez kopce zvířat, nejlépe takových, kterým můžeme dát nový domov, a pak zjistit, že nic lepšího jsme nemohli pro ně, i pro nás udělat, si už neumím představit.

Nejste švihlí, jste zlatí a patří Vám můj velký obdiv a dík

Honzo, hezká návštěva, přeji všem jen šťastný závěr

Jitko, díky za všechny.