Lída, Ela a Nella

Upozornění: Článek vypráví o vztahu mezi zvířetem a člověkem a o přátelství mezi kočkou a psem. Kdo je imunní vůči lásce ke zvířatům, ať jej raději ani neotvírá.

Tyto tři dámy, aktérky našeho příběhu, mají dohromady deset nohou. Všechny jsou velké krasavice, Ela se promenáduje po světě v mourovatém kočičím kožíšku, Nella je Jorkšíří slečnou a Lída jejich lidskou opatrovatelkou.

Všechno začalo zhruba před třemi léty, když se jednoho pozdně jarního odpoledne vrátila Lída domů z práce. U dveří přízemního bytu v domku na okraji města ji netrpělivě očekávala Ela, dožadujíc se okamžitého naplnění bříška a poté vypuštění na maličkou zahrádku, která k bytu patřila. Lída splnila Elino přání, přidala krátké počochnění v náručí, pootevřela dveře ven a šla se převléct.

„Mňau, Lído, mňau, pojď sem honem,“ zaslechla dvounožka naléhavé Elino volání z koutu zahrady hned u plotu do ulice. Vyběhla za ní a uzřela mourovatou hlavičku, jak se dobývá do ušmudlané igelitky, kterou tam někdo hodil přes plot. „Co to máš, Elinko, fuj, nech to být...“ Ale Ela byla neodbytná a už už se drala čumáčkem dovnitř. „Ukaž...“

A ukázalo se. V igelitce bylo maličké sotva týdenní slepé štěňátko, polomrtvé hlady a strachem. Zřejmě bylo nechtěné, někdo se ho zbavil a „dal mu šanci“ tímhle svérázným způsobem. Lída byla odjakživa spíš na kočky, ale tenhle prapodivný nález ji nenechal chladnou. „Jak mohou být lidé tak krutí?“ Zeptala se spíš sama sebe než Ely, ta jí stejně dokázala odpovědět jen srdceryvným zamňoukáním.

Lída se toho maličkého ujala, rozhodla se, že ho vypiplá. Vzala ho do náručí a hned s ním skočila na veterínu. Pan doktor jí sdělil, že to v žádném případě nebude mít s tou maličkou Jorkšíří holčičkou jednoduché, ale že naděje na záchranu existuje. Doporučil krmení kapátkem po dvou hodinách a vybavil ji příslušným sušeným mlékem.

Jorkšírka dostala jméno Nella a Lída se pustila do práce. Vzala si na prvních pár dní „mateřskou feneččí dovolenou“ a jala se o maličkou pečovat takovým způsobem, jakým to velí srdce každé mamince bez ohledu na živočišný druh. Jen jednoho se Lída začala obávat. Ela, ač napohled mírná a přátelská, jakmile ucítí potenciální kořist, změní se v nebezpečného predátora a myši či podobná havěť před ní nemají šanci. Jakpak se postaví k tomu maličkému tvorečkovi, nebude ho chtít ulovit?

Opak se ukázal být pravdou, Ela, ač vykastrovaná, přijala Nellu za vlastní. Zahřívala ji v pelíšku svým živočišným teplem, myla drsným kočičím jazýčkem. Jen jedno nedokázala, krmení za ni musela obstarávat dvounohá Lída.

Minulo prvních pár kritických týdnů, z Nelly se stalo maličké neposedné psí klubíčko a Ela se rozhodla začít s výchovou. Pranic ji nevadilo, že ten drobek nepřede a nemňouká, vzala to po kočičím způsobu tak, jak jí velela příroda. Číhání na drobný hmyz na zahrádce, honění, skoky do výšek a zase dolů zvládala Nella s odvahou, jen to šplhání po stromech jí ne a ne jít. To vždy po pár nezdařených pokusech zůstala sedět pod stromem a úpěnlivě pokníkávala na svou náhradní maminku: „Pojď ke mně dolů, prosím, tohle já nezvládám.“ Ela zanechala výuky šplhu a přešla k myšilovu, ten šel maličké bez problému. Jenom ten úplně první myšák jí přišel jaksi moc velký a utekla před ním za Elina záda.

Čas běžel a z Nelly se stala krásná neohrožená Jorkšíří slečna s kočičími návyky. Společně s Elou se otírala Lídě o nohy při jejím návratu z práce, skákala po výškách, jak jí to její nožky dovolily, štěkala protáhlým mňoukavým hlasem, v noci se se svou náhradní maminkou dělila o místo v Lídině posteli.

Když všechny tři vyrazily ven, byl na ně roztomilý pohled, Lída s dovádějící Nellou na vodítku a kolem nich pobíhající Ela, která se od svých průvodkyň nikdy nevzdálila dál než pár metrů. Pokud se potkaly s nějakým cizím psem, nemusela Ela prchat nikam na strom do bezpečí. Nella, ač vzrůstem maličká, se postavila před Elu, neohroženě vycenila své malé tesáky a výhružně vrčela na cizáka bez ohledu na to, jak byl veliký: „Na tuhle kočku mi nesahej, ta mi pomohla zachránit život, když jsem byla štěnětem!“

Uplynul rok, Ele nastaly zlé časy, dostala nějaký vnitřní zánět a vypadalo to s ní zle. Za pomoci antibiotik bojovala v horečkách o holé přežití a role těch dvou se rázem obrátila. Najednou to byla Jorkšírka, kdo se staral v pelíšku, bděl, zahříval a olizoval, a mourovatá kočka, kdo se pod její péčí zvolna uzdravoval. Možná se mýlím, ale troufám si říct, že Nellina péče přispěla zásadním dílem k Elině záchraně a úplnému uzdravení. 

Za dalších několik měsíců vstoupila na scénu čtvrtá aktérka. Byla jí Lídina dcera Julie, bydlící ve stejném městě za kopcem. Julii možná znáte, už jsem o ní psal v příběhu s názvem „Z práce rovnou do blázince.“ Pracovala v jedné bance a tak dlouho se pilně snažila zvládat svou extrémně přetěžující práci, až to její nervová soustava nevydržela, zhroutila se a na čas skončila v psychiatrické léčebně. Její maminka Lída jí tam navštěvovala, jak to jen bylo možné, ale Elu s Nellou s sebou brát nemohla, zvířecí návštěvy nebyly přípustné.

Po čase se Juliin psychický stav zlepšil natolik, že mohla být propuštěna. Pár týdnů strávila u mámy a jejích dvou čtyřnožců, ale pak si vymínila, že chce domů, do svého bytečku za kopcem. A mouratá Ela šla do služby, přece v tom nemůže nechat svou dvounohou sestru samotnou. Je totiž moudrou kočkou, která dobře ví, že felinoterapie je mocným léčebným prostředkem, který výrazně pomáhá zejména v psychické oblasti.

Ela je rozhodnutá setrvat u Julie nejméně do doby, než bude dvounožka natolik zdravá, aby mohla jít zase do práce. Máma s Jorkšírkou Nellou a dcera s mouratou Elou se navštěvují snad ob den a čtyřnohé dámy se pokaždé vítají, jako by se bůhvíjak dlouho neviděly. Číhají na sebe, pronásledují se po bytě či zahrádce, přátelsky se přepadávají, poté se očichávají a olizují. Dvounohá máma s dcerou se pohodlně usadí, zapředou hovor a pyšně sledují dovádění čtyřnohé mámy s dcerou.