Presne tak, jsou na tom lidi hur! Opet skvele pocteni diky!

:)

Honzo, moc hezký blog. Je třeba o tom psát. A užívat si každý den. A je jedno jestli v práci nebo v pohodlí domova. Někdy mám pocit, že postižení lidé, si umí života daleko více vážit. A kolikrát jim život pořádně naložil. Přeji těm dvěma krásný život a nejen jim.

Prave v tom to je, Dani. Nekdy musi clovek dostat od zivota poradnou tafku, aby si zacal vazit uplne obycejnych veci:)

Když potkávám někoho na vozíku, říkám si pro sebe na svou adresu: TY VOLE, TY SE MÁŠ...

Ano, Horste, tak nejak jsem to v tu chvili vnimal.

No jo, Honzo. Někdy stačí malé připomenutí, že nejde-li o život...

Tak jest. Jani, diky, krasny vikend:)

Narvané autobusy mě taky dokážou vytočit... Ale máš pravdu, jde o blbost.

Presne, jsou prece mnohem dulezitejsi veci nez nacpany autobus:)

Honzíku, tento článek nemá chybu! Někdy soužíme sami sebe kvůli úplným prkotinám, jindy nás souží někdo jiný. A najednou se v jeden úžasný okamžik zastydíme a posunume se v životě o emoční stupínek výš. Taky mám tyhle zázraky ráda.

Diky, Zdeni, tyto chvilky by mel clovek obcas zazivat, aby nezapomnel:)

Taky se občas rozčiluju úplně zbytečně.

Pěkné,Honzo.

Dík. A nerozčiluj se, když jsi v pohodě, tak Ti to víc sluší

Věci jsou relativní, záleží z jakého úhlu se na ně díváme.

Nezaškodí občas se podívat z nadhledu sám na sebe. Člověk se pak přestane brát tak vážně.

Pavlí, díky, hezký večer