Škodovky bývaly napříč rodinou. Strejda 100, děda 105, naši 120, pak všemožné Favority, Felicie, Fabie... Hlavně ta 100 mě vždycky fascinovala, měla pás jen na místě řidiče a dozadu se nás dokázalo naštosovat šest dětí, když se jelo na zmrzlinu.

Klári, vítej do klubu i s celou rodinou

Prima blog. Škodovku už jsem sice opustil, ale byl jsem vychován na Škodě 100 L. V autoškole Škoda 105, pak jsem jí dlouhou dobu vlastnil, krátce předtím 120L - tu mi ukradli a nakonec jsem přes Favorita skončil u Felicie. Je to taková nostalgie, vždycky, když jsem dával staré auto pryč, uronil jsem slzu.

Já jsem takový "dojížděč." Možná je to trochu nezvyklé, ale každé auto mám hrozně dlouho a nerad se s ním loučím. Takže té nostalgii naprosto rozumím.

Honzo, karma. Já mám takovou oblíbenou historku která je stoprocentně pravdivá.

Před vojnou jsem prodal 1000MB aby hempoint dumal zda si koupit Ladu nebo Škodovku. Obě značky byly tehdy volně.

V září 1975 jsem se vrátil z vojny, vyzvedl peníze za staré auto, doplnil premiove spoření mladých a zavolal do obchodního domu Bílá labuť.

Za dva dny jsem si dovezl krásnou novou červenou Škodovku 110l a počátkem roku 1976 byl naštvaný protože kamarád Pavel dostal to samé auto z roku 1975 o 6000 levněji.

Na 100/110 si pamatuju taky, dělal jsem na ní autoškolu a pak párkrát vezl známé svých rodičů v té jejich. To už jsem ale byl zvyklý na 1000, která měla trochu jiný převod řízení, takže jsem musel být ze začátku opatrný v zatáčkách.

První auto mého otce byla Aerovka v roce 1972, potom zbohatnul(...co bychom za Aerovku dnes dali...) a koupil si Trabanta, potom znóblovatěl a koupil Š 1000 MB.

Když ji prodával aby si pořídil Š 105, přijeli si pro ni kupci až z východního Slovenska s tím že "vždycky chtěli embéčku".

V té Škodě 105 jsem se učila řídit hned jak mi dali řidičák, nicméně mne zradila (chcípla) vždycky v nejnevhodnější chvíli obzvláště na křižovatce, kde jsem odbočovala doleva a zvonily na mne tramvaje v obou směrech....

Potom jsem asi 7 let neřídila a vyřešil to až můj první manžel, který mi pořídil o něco spolehlivější Renault 19. Až jsem se vyjezdila, zvládla jsem potom i Š 120 půjčenou v době opravy mého auta.

Ale na pohled jsou ta auta krásná, obzvláště Š 1000 a Š 100.

Díky, Hani, za komentář. Je v tom obrovský kus nostalgie

Mam smulu. Nikdy jsem auto teto znacky nevlastnil. Ale jeste pred mym narozenim vlastnili rodice Skodu 422. Ale pomalu na stara kolena zacinam nostalgicky premyslet o jednom modelu.

Nikdy není pozdě

Od roku 1962 jsem jezdila ve Škodovkách, pár let před důchodem jsem je prodávala. Poslední kterou jsem "vlastnoručně" prodala, byla Škoda Superb.

Kam mám nastoupit?

V řad - to je vojendký povel, použil jsem ho pro oživení a znamená prostě si stoupnout do řady pěkně vedle sebe. Ale jinak můžete pomyslně nastoupit do kteréhokoli z těchto krasavců

Tudorem z roku 1948 jsem začínal jezdit. Octavií z roku 59 jsem taky něco najezdil, ale o dalších Škodovkách jsem říkal, že mi nesmí do baráku. Vítězila auta italská až do roku 98, od té doby jezdím Octaviemi, které mi "sedí".

Připomněl jste mi Fiata 600 - roztomilé vozítko.

Čím starší, tím hezčí!

Proto jsem to vzalo pospátku. Dík