Intrikánka

„Jsem ráda, že jsi mě vytáhla, Mílo, dáš si taky aperol?“ Zeptala se mě nakrátko střižená hubená černovláska s jehlovými náušnicemi. Všechno na ní bylo tak nějak špičaté. Úzký nos, pichlavé oči, štíhlé prsty s výraznými nehty.

„Ne, Vlasti, zůstanu u své modré rulandy, snad ji tady mají.“ Odpověděla jsem jí. Prohrábla jsem si své světlé polodlouhé vlasy, které dělaly můj obličej ještě kulatější. A věnovala jsem své kamarádce tajuplný úsměv: „Tak co, jak vám to doma šlape s Petrem?“

„Ten pacholek je mi nevěrný, chtěla bych to s tebou trochu probrat.“ Prohlásila Vlasta.

„Jak jsi mu na to přišla, prosím tebe?“ Zahrála jsem si na zvědavou.

„No řekni sama, co by sis myslela o chlapovi, kdyby po tobě přestal loudit sex?“ Otázka probodla vzduch nad vinárenským stolkem jako indiánský šíp.

Na chvilku jsem se zamyslela. Nedovedla jsem si představit, že by po mně měl partner loudit sex. Ten je pro mě veskrze příjemným nástrojem, jak udělat chlapa spokojeného. Málokdy se mi stane, že bych neměla chuť na milování, a když už přece, dokážu se přemoct a vyhovět. Vím ze zkušeností, že správný chlap to podvědomě vycítí, pak mi zobe z ruky ještě víc a udělá pro mě cokoli. Ale nahlas jsem odpověděla: „Vlasti, to přece ještě nic neznamená. Neptala ses ho, jestli nemá nějaké starosti v práci?“

„Ptát se ho na takové blbosti nemám čas ani pomyšlení,“ vypustila Vlasta další šíp. „Pracovních starostí mám dost svých. Říkala jsem ti přece, jak je to moje šéfování náročné.“

Jen tak jsem pokývala hlavou a chtěla něco připodotknout, ale Vlasta mě nepustila ke slovu a pokračovala: „Ale to není zdaleka všechno, Mílo. Petrovi vždycky vadilo, že doma prakticky nevařím a že si s ním málo povídám. A taky mě skoro celé dva roky, co jsme spolu, ukecával o dítě. Představ si, že teď je najednou jako vyměněný. Dřív chtěl se mnou všechno probírat, ale teďka se tváří, jako by byl myšlenkami bůhvíkde. Pustí si televizi, počítač nebo si otevře knížku a přitom tak zasněně kouká, jako bych tam ani nebyla. Jindy zas někam vypadne na celý večer. No, co tomu říkáš?“

Zase jsem chvilku mlčela, hlavou mi táhly vzpomínky na rodiče. Už jako malá holka jsem pomáhala mamince s vařením, a když se pak můj táta rozplýval nad naším společným výtvorem, tak jsem z toho měla obrovskou radost. A říkávala jsem si, že jednou budu taky taková. Před spaním jsem si hrávala se svým plyšákem, krmila jsem ho imaginárním jídlem a šeptala mu, že když bude hezky papat, bude z něj spokojený medvídek.

Pak jsem se vrátila do reality a řekla své kamarádce: „No, Vlasti, já ti nevím. Na jednu stranu bys mohla být ráda, že máš klid na svou důležitou práci, ale na druhou stranu mi připadá, že se k tobě Petr vůbec nehodí. On tě nedokáže chápat, protože zdaleka nedosahuje tvojí úrovně. Ty jsi moderní úspěšná emancipovaná ženská, ale on je jako ze starého světa, chce, abys mu dělala první poslední jako nějaká domácí puťka. No, a když to nemá, tak se to možná snaží najít jinde.“

„Mílo, teď jsi na to kápla, já věděla, že ty mě pochopíš!“ Vlasta hodila hlavou, až se jehly na jejích náušnicích zlověstně zatřpytily. Pak upila aperolu a pokračovala: „Už je mi to jasné. Předevčírem jsem mu objevila podivnou esemesku: ‚Těším se, jako když vězeň na chvíli uteče z ledového pekla do hřejivého ráje. P.‘ Tušila jsem, že to poslal té své, ale nebyla jsem si jistá. Ty jsi mi otevřela oči a mně je jasné, že jsem se nemýlila.“

Naoko zamyšleně jsem si prohlížela hru slunečních paprsků ve své sklence červeného vína. Cítila jsem sílící vnitřní napětí, ale nedala jsem na sobě nic znát. Podívala jsem se Vlastě pevně do očí a pravila hlasem, do nějž jsem vložila směsici pochopení a rozhodnosti: „Vlasto, nemůžu si pomoct, ale budeš to muset doma rozseknout. Chápu, že tě budou možná mrzet ty dva ztracené roky s Petrem, ale ty potřebuješ chlapa na úrovni. Mužského, který nelpí na takových zbytečnostech, jako je sex nebo jídlo a který ví, že se dneska v pětatřiceti na děti ještě nespěchá.“ Pak jsem se svou měkkou baculatou rukou zlehoučka dotkla Vlastiných štíhlých prstů a vemlouvavě jsem se zeptala: „Už víš, co s tím uděláš?“

Vlasta zareagovala, jako kdyby dostala injekci adrenalinu. Prudce se napřímila a skoro zakřičela, až ostatní hosté vinárny začali otáčet hlavy: „Jo! Postavím tomu pacholkovi sbalenej kufr před dvéře, ať si běží za tou svou cuchtou! Hned teď!“ Pak vyskočila ze židle, vklouzla do kabátu a hodila na stůl bankovku: „Mílo, promiň, já letím. Dík moc, žes mi otevřela oči a pomohla, abych si udělala jasno. Seš bezva kamarádka, máš to u mě.“ A odešla rázným krokem, až jí od jehel střevíců málem odlétaly malé špičaté blesky.

Pohodlně jsem se opřela, zahleděla se do šikmých paprsků zapadajícího slunce a s pocitem zadostiučinění jsem si pomaličku vychutnávala poslední kapičky vína. Zase jsem si vzpomněla na svou maminku a v mysli se mi vynořila slova, které jsem od ní slyšela nedlouho po tátově smrti: „Miluško, Josef byl skvělý manžel a tatínek, který se o nás dvě vždy dokázal postarat. Budu šťastná, když se ti jednou podaří najít taky takového mužského a vytvořit mu domov, ve kterém budete spolu spokojení. Ale jedno si pamatuj, i tomu nejlepšímu chlapovi je v rozhodujících otázkách srdce potřeba občas pomoct tajnými ženskými zbraněmi.“

Vytrhla jsem se ze vzpomínek a napadlo mě, že jsem možná pěkná intrikánka a potvora. Ale špičatá Vlasta o Petra nestojí a já se snad konečně dočkám spolehlivého mužského a časem se stanu i maminkou. Usmála jsem se a vzala do ruky mobil. Vyhledala jsem kontakt se jménem Medvídek a poslala esemesku: „Petře, klaplo to. Výbuchu v ledovém pekle se nelekej, ve svém hřejivém nebi a měkkém náručí tě budu čekat už napořád. Mám tě ráda. Tvá M.“