Nebožtík

„A víte co? Přineste mi smažeňoura s hranolky a s tatarkou, prosím vás. Už strašně dlouho jsem neměl něco pořádně nezdravého.“ „Tak mně teda taky, ať netrhám partu. A tu zelňačku též dvakrát, samozřejmě.“

Shodli jsme se se Soňou v malebné hospůdce v malém městečku kdesi uprostřed Hané, kam jsme se odebrali na pozdní oběd po prohlídce nedalekého zámku. Blížila se třetí hodina a z poledních meníček zbyl už jen jakýsi sterilní dietní kuřecí plátek nebo právě jmenovaný smažený sýr. Volba tedy byla jasná, od snídaně už uběhlo strašně moc hodin a v rámci prevence před akutním skonáním hladem bylo třeba doplnit co nejvíc kalorií.

„Bude to za moment,“ okomentovala servírka naši volbu a usmála se. Mimochodem, už jste někdy potkali v malém městečku na Hané servírku, která by se neusmívala na hosty? My teda rozhodně ne.

Hospůdka zřejmě neměla v blízkém okolí žádnou konkurenci, a tak sloužila i jako něco mezi kavárnou, cukrárnou a vinárnou. U vedlejšího stolu v rohu místnosti prodlévaly dvě seniorky, určitě jim bylo nejmíň pětasedmdesát. Dámy byly navzdory svému věku stále šarmantní, první štíhlá s krátkým stříbrozlatým rozvlněným účesem a uzoučkým obličejem, druhá naopak oblejších tvarů a kaštanových polodlouhých vlasů. Pochutnávaly si na dortících, zapíjely je hnědobílým latte a hodnotily nejdůležitější místní událost z minulé soboty.

„To byl krásný funus, viď, Věruško?“ Nadhodila udičku stříbrozlatá.

„Byl, Kamčo, byl. Vždyť si ho Jozífek zasloužil. Však se tam sešla snad půlka města,“ chytla se nostalgicky kaštanová.

„Takoví chlapi už dneska nejsou, vždyť on vlastníma rukama postavil chalupu.“

„Pleteš se, má milá, on nepostavil chalupu. Postavil dvě, copak jsi zapomněla?“

„Nepřipomínej mi to, prosím tebe nebo se zase pohádáme. Bodejť by nepostavil, když mu tehdy šel každý na ruku.“

„Napřed i potom, Kamčo. Teda chci říct před sametem i po něm. Však ty si pamatuješ líp než já, jak překabátil a z předsedy JZD se z něj stal velkostatkář.“

Servírka před nás postavila kouřící zelnou polévku. Byla tak akorát, ne moc kyselá, správně hustá a plná malých koleček párku. Přímo se rozplývala na jazyku. Ačkoli s manželkou běžně při konzumaci polévky v restauraci vedeme lehkou konverzaci na téma, jak nám tam chutná, tentokrát jsme jedli tiše jako pěny. A snad i trochu neslušně poslouchali rozvíjející se nit hovoru obou dam. Leč budiž nám omluvou, že uši nelze zavřít a vyhnout se proudu vět, plujících kolem nás.

„Slíbily jsme si, že nebudeme otvírat staré spory, Věruško, Jozífek si to rozhodně nezaslouží.“

„Promiň, Kamčo, já jen chtěla říct, že první chalupu postavil pro mě a druhou pro tebe. Nemyslela jsem to zle. Však víš, jak to bylo, mě se tehdy už nabažil, já měla spoustu práce s dětmi a se vším, tak jsi mi ho snadno přebrala... totiž, chci říct, že mi utekl za tebou.“

„Přebrala nepřebrala, musela jsem se o něj přece postarat, když tys ani nedokázala...“

„Cože já jsem ani nedokázala? Jen to řekni naplno, Kamilo, ať tě můžu konečně zabít! Vždyť ty ani nevíš, kolikrát jsem to chtěla udělat. Hned před rozvodem a hlavně po tý vaší pitomý svatbě, tenkrát jsem to myslela fakt vážně!“

„A proč si to teda neudělala, prosím tebe?“

Smažený sýr se sice trochu táhnul, ale hranolky byly tak akorát dozlatova, aby příjemně křupaly při skousnutí. A tatarská omáčka? Ta byla přímo božská, stejně tu hospodu podezírám, že si ji tam připravovali sami.

„Ehm, ehm, mohu vám nabídnout ještě něco dalšího, dámy?“ Vložila se servírka do sporu Věry s Kamilou. Promluvila o něco víc nahlas, než bývá u usměvavých servírek v malém městečku na Hané zvykem, ale nezamračila se, jen na ně upřela trochu přísnější pohled plný vyčkávání.

Věra se zarazila, vteřinu váhala a pak se opatrně usmála na svou společnici: „Dáme, Kamčo?“

Tázaná sotva znatelným mrknutím přisvědčila a odpověděla servírce: „Dvě dvojky bílého, když budete tak laskavá.“ A po servírčině odchodu udělala jednoznačné gesto, které sice snad rozhádané dámy moc často nepoužívají, ale které přeložené do řeči mužů jednoznačně znamená: „Do smrti dobý, kámo!“

„Překabátil, nepřekabátil, ale hodný člověk Jozífek byl, to mu nikdo nemůže upřít. Pamatuješ, jak pomohl Járovi od rybníka, když mu hrozil kriminál?“

„Pamatuju, Věruško, to víš, že si to pamatuju, zlatý člověk to byl. A jak to uměl s dětmi, s tvými i s mými. Však se taky naše rodiny pořád stýkají.

„Syn se mi svěřil, že chtějí jet zase společně do Chorvatska, jako jezdívali před covidem. Prý abych jela taky, ale já mu řekla, že nepojedu, že už jsem na to stará, i když to není pravda.“

„Samozřejmě, že nejsme staré, ale já s nimi taky nepojedu. Budu chodit s tebou sem... A Věrčo,“ Kamila maličko ztišila hlas a zatvářila se spiklenecky, „pamatuješ, jaký byl Jozífek kanec?“

„To teda byl, Kamčo, to ti povím. Ale pst, nejsme tu samy.“ Věra si dala prst přes ústa, snad poprvé si uvědomila naší přítomnost v restauračním zařízení. Leč možná to naopak chtěla trochu po divadelnicku zahrát. Své pst totiž doprovodila krátkým pohledem na mě se Soňou, ve kterém se kmitl záblesk dávno zapomenuté hrdosti.

S příjemně plnými žaludky jsme spokojeně odložili příbor, zaplatili útratu a rozloučili se s usměvavou servírkou. Zvedli jsme se k odchodu z malebné hospůdky v malém městečku kdesi uprostřed Hané a zaslechli ještě pár posledních vět Věry s Kamilou.

„Ať byl Jozífek, jaký byl, potřetí se ženit neměl. V té době mu bylo pětapadesát, o dvacet let mladší Květa, ucítila peníze, párkrát se před ním vyprsila, probudila v něm druhou mízu, a už byl její. Nerada na to vzpomínám, však víš. Nebyla to pro něj dobrá ženská, vždyť mu ani pořádně nevařila, natož aby se o něj postarala teď k posledku, když už byl tolik nemocný.“

„Svatá pravda. Kdyby zůstal s jednou z nás, nemusel by umřít a ještě tady mohl být.“

„Ty, Věruško, viď, že nepřišel do pekla, co myslíš?“

„Kdepak, Kamilko. Ten už je teď v nebi. Věř mi, já to vím. Pojď, dáme si na jeho počest jednu zelenou.“