Drsňákova výchova

Čím víc se blíží termín, kdy má naše záchranářova dvounohá samička Vlasta vrhnout mladý, tím víc stoupá v naší smíšený rodině nervozita.

Mělo by k tomu dojít za jeden a kousek úplňku, a vůbec nejhůř to prožívá záchranář. Má z toho, jak vy dvounohý říkáte, nervy v kýblu, i když nechápu proč. Vlasta je naprosto v pohodě, akorát občas trochu zaheká a posteskne si, že se s těma dvouma koťa... totiž dětma nemůže pořádně hejbat, a otáčet v posteli už vůbec ne, ale spokojeně se u toho usmívá.

Nervy v kýblu, stejně vám mňouknu, že to je divnej obrat, zkoušeli jste si někdy dát nervy do kýblu? Třeba na noc? A pak si je zas ráno z toho kýblu vzít a nasoukat do těla? Já si to nějak nedokážu představit, ale možná to bude tím, že jsem jen obyčejnej zrzavej kocouří drsňák s půlkou ocasu. Můj kámoš jezevčík Ferda je na tom podobně jako dvounožec záchranář, sice by podle mě měl svým psím čichem poznat, že je všechno v pohodě, ale není tomu tak. Je to fajn kluk, ale v tomhle tak trochu nervák, a já se ani nepídím po tom, co si ti dva spolu povídaj, když vyrazej na procházku.

Nu a nakonec jsem tu já, a abych tomu nasadil korunu, tak jsem se pasoval do role uklidňovače. Záchranáře trochu úmyslně dráždím zlobením, abych ho přivedl na jiný myšlenky. Dělám to třeba tak, že provokuju Ferdu a proháním ho po zahradě, čímž vlastně zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Když to maličko přeženu, záchranář mě okřikuje a Ferda má co dělat, aby si neuříznul ostudu a stíhal moje pobíhání, takže oběma najednou odvedu pozornost od starostí o Vlastu a o ty dvě maličký v jejím břiše.

Ale dneska vám chci povědět jednu věc, jakkoli se to ještě ani nenarodilo, tak záchranář už posháněl spoustu informací o tom, jak by ty děcka měli s Vlastou správně vychovávat. Na jednom místě se dočte ono, na druhým něco úplně jinýho, je z toho úplně tumpachovej a neví, čemu má věřit. A já se mu snažím namňoukat, aby věřil svýmu instinktu, jako to při výchově děláme my čtyřnohý. Víte, jak kočka vychovává svoje koťata? Nevíte, no to jsem si mohl myslet, tak já vám to teda povyprávím, jestli o to stojíte.

Možná tomu nebudete věřit a některejm z vás se to může dokonce eklovat, ale představte si, že kočičí máma pojídá hovínka svejch malejch děcek. Když je nakojí, masíruje jim drsným jazykem bříška a taky zadečky, aby jim rozhejbala trávení a aby se mohly vykadit. Nu, a jakmile se jim to podaří, tak ona to sní. Je to vlastně takový uklízení, protože ta kočičí máma nemá k dispozici plínky jako vy, a přitom potřebuje udržovat pořádek v pelíšku. Ani ne tak proto, aby to tam měla pěkný, ale hlavně, aby je nevyčmuchal a nesežral ňákej predátor. Jó, mimochodem, jestli jste někde slyšeli, že my kocouři požíráme malý koťata, tak je to sice pravda, ale dělaj to jen ti nejpitomější z nás. Asi jako když ňákej pitomej dvounohej táta škodí svý rodině, slyšel jsem, že i to se občas stává.

Když koťata povyrostou, prokouknou a začnou slyšet, hnedka si chtějí hrát, a nejlepší je, když se jich narodí víc než jedno. Já takovou kliku bohužel neměl, byl jsem jedináček, ale svý mámě to nevyčítám, ta za to samozřejmě nemohla. Abyste si náhodou nemysleli, tak ono takový hraní není vůbec samoúčelný, je to příprava na život, na lov a na boj. Však taky sami říkáte, že život je boj, malý koťata se kočkujou, čímž vlastně dětsky bojujou mezi sebou a jak se perou, tak samozřejmě často zaútočej i na svou mámu. Ta má pro to pochopení a zlehoučka jim to oplácí, ale jen do tý doby, než ji to přestane bavit. Respektive, než se nějaký kotě moc odváže a přitlačí, to ho pak maminka zalehne, předníma si ho přidrží a zadníma mu zlehka nabančí, aby mu ukázala, že to přehnalo.

Když koťata povyrostou, tak je maminka začne učit lovit, představte si to. Vyvede je z pelechu ven, veme je na výpravu k myší díře nebo něčemu podobnýmu a ukazuje jim, jak zalehnout, jak trpělivě čekat, než se myš objeví a jak potom na ni vystartovat. Tak někdy se stane, že v zápalu lovení kočka tu myš sežere sama, i když ji s velkou slávou uloví nějaký kotě, ale to vůbec nevadí. Jednak tím v koťatech podnítí chuť na další lovení a za druhý jim tak ukáže, že nic není v životě snadný a že když něco chytěj, musej si to ohlídat, aby jim to nikdo nesebral.

A teď si představte, že jakmile kočka svým instinktem pozná, že už jsou její koťata dost velký, aby se uživila sama, tak je od sebe začne odhánět. Zdá se vám to krutý? Tak chvilku přemejšlejte a představte si, že kdyby všechna koťata zůstala u mámy a nechala se od ní živit, měla by jich za pár let tolik, že by to nebyla štonc utáhnout. Že vám to něco připomíná? Já vím, slyšel jsem o tom, že některý lidský mláďata se nedokážou osamostatnit a zůstávaj viset na krku svejm rodičům bůhvíjak dlouho, i když jsou zdravý a dávno dospělí. Ale to je věc každýho a já bych byl ten poslední, kdo by chtěl někoho poučovat, jak má žít.

Už vás to unavuje? No, moc bych se nedivil, trochu jsem se rozmňoukal při představě, jak bude jednou záchranář vychovávat svý mladý, tak mi to odpusťte a já vám na závěr řeknu legrační historku o jedný kočce. Ta měla onen rok jedno kotě na jaře, normálně ho vychovala, jak jsem psal, a když už bylo větší, začala ho nod sebe odhánět, ale nechala ho, aby s ní bydlelo na stejný zahradě. Na konci léta se okotila znovu, zas měla jen jedno kotě, a jak se jí opět nastartovaly mateřský instinkty, tak to jarní kotě najednou přijala zpátky. Takže pak bylo dost srandovní koukat, jak se u ní kojí jedno maličký kotěcí miminko a vedle něj kočičí výrostek, kterej je už skoro tak velkej jako ona sama. No ale do zimy si obě ta koťata adoptovali nějaký dvounožci ze sousedství, kočka zůstala u svýho domku zase sama a mohla si od celýho toho dvojitýho mateřství pořádně odpočinout.

Teď ještě na chvilku zpátky k tý naší smíšený rodince. Jak záchranář, tak i jezevčík Ferda jsou sice z nadcházejícího Vlastinýho okocení nervózní, ale já jsem si jistej, že to dobře dopadne. Záchranář je správnej chlap, o rodinu se postará a Ferda se určitě postupně uklidní. Jak už jsem mňoukal na začátku, samotná Vlasta to bere v klidu a s přehledem, ale jednu věc vám na ni přece jen prozradím. Čím víc se to blíží, tím víc potřebuje tělesnej kontakt, hlavně v noci. Takže když má záchranář noční službu a není doma, nastupuju na scénu já a spím vedle Vlasty v ložnici v její posteli. Sice jsem ty noci ochuzenej o dobrodružný výpravy ven, ale nevadí mi to, k Vlastě se přitisknu, hlasitým předením je všechny tři uspím a vysílám na ně vlny kočičí péče.

No jo vlastně, jednu věc jsem vám zapomněl říct, už se ví, že to budou dva kluci, a dokonce už jsou pro ně nachystaný i jména, ale ty vám dopředu neprozradím, kdyby si to záchranář s Vlastou ještě rozmysleli. Tak držte palce a až to přijde, to si piště, že se to ode mě dozvíte jako první.

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Drsňák pečuje o nenarozený děcka