Jak drsňák zatočil s porodní bábou

Lidský samičky to mají každopádně složitější než naše kočičí. Když chtějí vrhnout mladý, potřebujou k tomu jet do speciální nemocnice a učinit tak s pomocí doktorů. Ty naše si jen najdou klidnej pelíšek a tam si to odbydou.

Každej to holt máme jinak, pro lidský samičky a jejich novorozený mláďata je prej tenhleten způsob mnohem bezpečnější, a nakonec i kočičí maminka občas potřebuje, aby jí s tím přijel pomoct veterinář. Naše Vlasta, teda záchranářova partnerka je březí od Vánoc, už se nám začala pěkně zakulacovat a nedávno utrpěla srážku s porodní bábou.

Celý to začalo před pár tejdny, když měl zrovna záchranář službu a nebyl doma. Zazvonila u nás sousedka Martina, co bydlí ob dvě ulice a která se začala kamarádit s Vlastou hned, jak si ji záchranář nastěhoval k nám domů. Teda kamarádit, spíš se jí vnutila do přízně, ale Vlasta je hodná holka, která dokáže vyjít prakticky s každým, tak jí to nevadilo. Každopádně mně připadala po čuchu podezřelá hned od začátku, ale neřešil jsem to.

No jo, ale ten den spustila, jak se dozvěděla, že je Vlasta březí, jaký je to celý krásný a že by jí jako porodní asistentka chtěla nabídnout svoji péči. Já seděl na opěradle křesla a ona se koukla na mě pohledem, ze kterýho mi bylo jasný, že nás kočky nesnáší. Asi chtěla říct něco hanlivýho na moji adresu, ale pak si to rozmyslela, sedla si do křesla pode mě a pravila: „Jémine, to je ale roztomilá kočička, jestlipak už měla koťátka?“

Teda, mňouknu vám, tím to u mě dočista prohrála. To si říká porodní bába, když si poplete kocoura s kočkou? Urazil jsem se, naježil a jenom tak lehce ji pocuchal ve vlasech s maličko povytaženejma drápkama. Ona jen cosi zabručela, a pak se obrátila na Vlastu: „Víš, Vlastičko, ze zvířat si vezmi příklad, ta jednají v souladu s přírodou, a když mají mláďátka, porodí je hezky v klidu v teple domova.“ Jen jaksi zapomněla říct, že většinou spíš venku v zimě. Pak ale pokračovala: „Udělej to taky tak, budeš to mít mnohem pohodlnější a hlavně to bude lepší nejen pro tebe, ale i pro tvoje miminka. Já tě provedu zbytkem těhotenství a až to na tebe přijde, tak se o všechno postarám a odrodím tě tady doma v pohodlí.“ Vlasta znejistěla, řekla, že si to v klidu rozmyslí, porodní bába Martina se sebrala a šla domů. Já si ji pohlídal a všimnul si, jak se v předsíni nenápadně ušklíbla tak, aby to nikdo neviděl. Zatvářila se podobně, jako když já vyčuchám v zahradní boudě myš a začnu se těšit na novej úlovek.

„Miláčku, to nemyslíš vážně, že uvažuješ o domácím porodu, zvlášť když budeme mít dvojčata, vid?“ Zeptal se Vlasty záchranář hned, jak se vrátil ze šichty a ona mu to všechno vyklopila. Zatvářil se vyděšeně, povykládal jí, co všechno by se mohlo stát, kdyby se doma něco pokazilo a nebyl po ruce porodní sál se všema přístrojema a doktorama. Řeknul, že několik takovejch případů už při svý praxi viděl na vlastní oči a že mu bylo pokaždý hrozně líto, že kvůli lidský blbosti došlo úplně zbytečně ke ztrátě života nebo k trvalejm následkům.

Jak lidštině už celkem rozumím, tak z tohodle povídání jsem toho chytil jen málo, ale smysl mi byl každopádně jasnej. Dost se mi ulevilo, když Vlasta řekla, že spoustu těchhle věcí nevěděla a že teda do domácího okocení… pardon, do domácího porodu rozhodně nepůjde. A hned taky dodala, že s touhle porodní bábou už nechce mít nic společnýho, i kdyby jí svoje služby nabízela zadarmo.

Záchranář si zhluboka oddechnul, pohladil Vlastě břicho, vzal ji za obě ruce, usmál se na ni a řekl, jaká je skvělá ženská. Vypadalo to teda, že tenhle problém je vyřešenej, ale nebyla to tak docela pravda. Scházela totiž ještě jedna maličká drobnost, zbavit se tý Martiny, která s vidinou snadnýho zisku začala bejt strašně neodbytná. No a to jsem si vzal na starost já, protože na rozdíl od záchranáře, co chodí na šichty, můžu bejt naší Vlastičce pořád po tlapce... teda po ruce, promiňte, ještě teď jsem z toho rozčílenej a pletou se mi lidský výrazy s kočičíma.

Přestože hned po tomhle rozhovoru Vlasta zavolala Martině dálkomluvem, že o její služby nemá zájem, tak ta k nám ještě několikrát přišla a naschvál si vyvírala dobu, když byl záchranář pryč. Jednou jí vnucovala těhotenskej míč na cvičení, podruhý nějakej speciální výživovej program, o všem básnila, jak je to bezvadný a značkový, že je to sice trochu dražší, ale přitom to nejlepší, co pro březí lidský samičky vůbec existuje. Vlasta to sice všechno odmítala, ale nebylo to nic platný, ta ženská byla neodbytná jako blecha v kočičím kožichu.

No a včera se nám konečně podařilo se jí definitivně zbavit. Už jsem s Vlastou dost sehranej, a když jsem viděl oknem, jak k nám Martina kráčí oblíknutá do novejch šatů a v parádních lodičkách na zadních tlapkách, jen jsem do Vlasty žďuchnul čumákem, kouknul se na plechovku kafe a mísu s čerstvou bábovkou.

Vlasta na mě mrkla, otevřela Martině dveře, pozvala ji dál, posadila ke kuchyňskýmu stolu a nabídla to pohoštění. Já se na moment stavil v předsíni, a jak takový věci zásadně nedělám, jen tak ze sportu jsem si cvrknul trochu svý kocouří značky do těch Martininejch lodiček. Pak jsem se vrátil do kuchyně a zaujal místo na svojí pozorovatelně nahoře na ledničce, která stojí hned vedle kuchyňskýho stolu.

„Ne, Marti, jsi hodná, ale já už jsem opravdu pevně rozhodnutá a nemám zájem ani o domácí porod a ani o ty věci, které mi nosíš.“ Zopakovala Vlasta už bůhví pokolikáté Martině, usmívala se u toho a nenápadně po mně loupla očima.

„Ale Vlastičko, vždyť ty nevíš, o co přicházíš,“ medově zaševelila Martina. Ostentativně uchopila do dvou prstů šálek s kávou, s odtaženým malíčkem si ho nesla k puse a dodala: „Já přece pro tebe chci to nejl...“

Zlehoučka jsem se odrazil, prosvištěl vzduchem jako zrzavej stín a pocivejma pěti kilama svý kocouří váhy zvysoka žuchnul na kucheňskej stůl přímo před Martinu. Cestou jsem jen maličko zavadil packou bez drápků o její ruku s šálkem a po dopadu jakoby omylem smetl ze stolu k jejím zadním tlap... k jejím nohám podšálek.

„Ugh! Potvoro mizerná hnusná chlupatá! Hergot, Vlasto, to toho zmetka nemůžeš někam zavřít?!?“ Martinin šok byl natolik silnej, že zapomněla na svoji přetvářku a projevila se v plný nahotě svý povahy. Po vyřčení týhle věty zmlkla, hrábla po ubrousku, a sice marně, leč o to víc vztekle si začala na svejch novejch šatech pucovat skvrny od kávy, kterou se pobryndala. Ani Vlasta a dokonce ani já jsme netušili, jestli jí ten šálek vypadnul z ruky kvůli tomu, jak jsem o ni v letu zavadil packou nebo z leknutí nad mým hladkým přistáním na stole. Nicméně nedala nám šanci, abychom zareagovali, zavrčela, že s touhle domácností definitivně končí a vypálila ze dveří kuchyně. Pak už jsme zaslechli jen další Martinino nadávání v předsíni nad označkovanejma lodičkama, a bouchnutí vchodovejch dveří.

„Tak to bychom měli, Zrzku, dík, seš třída,“ prohlásila Vlasta na závěr celýho tohodle vystoupení. Podrbala mě za ušima, sehnula se pro smetáček s lopatkou a suše dodala: „Střepy přinášejí štěstí.“

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Drsňák a slepice