Jak se Maruška naštvala

„Honzo, zašel bys po práci na kafe, potřebovala bych ti něco říct?“ Ozvala se mi Maruška minulý pátek a už do telefonu zněla otráveně. Napůl naštvaně a napůl smutně, a já jen zadoufal, že ji káva s větrníkem trochu potěší.  

I smutné a naštvané ženy dovedou být krásné a o plnoštíhlé Marušce to platí obzvlášť, v malém cukrárenském křesílku jí to moc slušelo. Ten den jsem se však radši vyhnul dvojsmyslným komplimentům, jen jsem ji zlehka pohladil pohledem po tváři a po doušku vonící kávy pobídl k vyprávění.

***

Honzo, jestli tě to bude nudit nebo ti přijdu jako přecitlivělá stará bába, tak mě hned zaraz, prosím tebe. Ale tohle mě fakt radost neudělalo.

Ne, promiň, začala jsem zprostředka. Víš, včera jsem byla u Marcely, své dávné kamarádky z dětství, kterou čas zavál kousek nad nás na Petřiny. Její maminka bývala učitelka, měla nás na druhém stupni na češtinu a většina třídy ji měla ráda. Byla to pěkná metrnice, o tom žádná, ale nedovedeš si představit, jak poutavě dokázala vykládat o naších literárních velikánech a o jejich dílech. My jí viseli na rtech a jen díky ní já přečetla snad celého Karla Čapka, o Jiráskovi ani nemluvě. Vlastně promiň, ani nemluvíc, ta by mi za ten špatnej přechodník dala co proto. 

Snad ještě víc než na češtinu byla Marcelina maminka přísná na slušný chování, a jak si u nás dokázala získat přirozenou autoritu, tak jsme ji tak nějak sami od sebe respektovali. Teda až na pár notorických zlobivců, ale i s nima si dokázala poradit. Nezapomenu třeba, jak se jeden kluk, co ten den zrovna seděl sám v lavici, před hodinou holedbal, jak češtinářku pořádně vytočí tím, že si obuje zablácené boty z venku a dá si je na sousední židli. No, vydržel je tam mít asi minutu, Honzo, stačilo, aby nám paní učitelka zadala slohovou práci na téma „největší špindíra v mém okolí,“ a kluk se nejen rychle přezul, ale ještě tam to bláto po sobě uklidil.

Když se Marcela asi před pěti léty nastěhovala na Petřiny, začaly jsme se celkem často navštěvovat. V té době už zůstala sama právě se svou maminkou a já nezapomenu, jaká to bývala čiperná a veselá babka. To víš, že si na mě ze školy pamatovala, občas si ze mě dělala legraci, že si mě jako vyzkouší nebo že mi dá diktát, já ji jednou vzala za slovo a radši se ani neptej, jak to dopadlo. Ale smály jsme se tomu všechny tři.

Jenomže, Honzo, víš, jakej dokáže bejt život prevít a předloni na podzim zamával i s touhle bezvadnou starou paní učitelkou. Těžká mozková mrtvice, významné ochrnutí, a co bylo na tom snad nejhorší, vážné poškození po psychické stránce. Z paní učitelky se stala nemohoucí osoba, odkázaná na Marcelinu péči. Tehdy jsem doslova čuměla, jaká byla Marcela silná holka, ač sama zdrcená, snažila se na sobě nedat nic znát a o maminku se starala jako ta nejlepší dcera. Když jsem byla u ní, tak jí vždycky záleželo na tom, aby byla maminka s námi. Tvrdila, že i když se nemůže hýbat a nemluví, tak nás jistě poslouchá a určitě je ráda v naší společnosti.

No, Honzo a těsně po novém roce Marcelina maminka zemřela. Nemocí zkoušený mozek staré dámy to už nevydržel a definitivně dosloužil, paní učitelka odešla v klidu ve spánku. A Marcela? Asi si dovedeš představit, jak ji maminčina smrt zasáhla, i když to pro obě dvě bylo vlastně svým způsobem vysvobození. Od té doby jsem se u Marcely párkrát stavila, aby tam nebyla tak sama a abych se jí to pokusila aspoň trochu pomoct překonat. Naposledy v pátek, jak jsem ti říkala před chvilkou, vypadla jsem z práce trochu dřív a pobyla u ní tak dvě hodinky. Vzpomínaly jsme na staré časy, na naše dětství a na pubertu, jak se nám oběma líbil stejnej kluk, až jsme se kvůli němu málem rozhádaly. Já ti najednou měla takovej pěknej pocit, přišlo mi, že se Marcela poprvé od maminčiny smrti dokázala párkrát usmát.

S tímhle pocitem, že stará paní učitelka je už v kantorským nebi, kde jsou samí hodní žáci a že to s Marcelou bude zase dobrý, jsem nastoupila do stojednadevadesátky a těšila se domů na Frantu, až mu to budu celé vyprávět. Jenomže v tom autobuse jsem si najednou začala připadat jak v cizím městě v cizí zemi, kde se lidi neuměj chovat. Byla tam spousta mlaďasů s kuframa, nejspíš jeli z letiště, dělali kravál, že bys neslyšel vlastního slova a tvářili se, že jim to tam celé patří. Ne, promiň, Honzo, já bych chtěla, abys o tom napsal, tak ti neřeknu, odkud byli, aby si někdo nemyslel, že jsem proti těmhle lidem zaujatá. Prozradím jen to, že mluvili řečí, kterou jsme se kdysi museli povinně učit ve škole.

Ale pošlu ti fotku, je sice mizerná, ale chci, abys viděl, jak tam jeden maník seděl s botama vystrčenejma přes půlku uličky. Když jsem ho požádala, aby si je dal stranou, abych mohla projít, tak se jen smál a dělal, že mi nerozumí. A aby někoho z nich napadlo pustit sednout tu paní s francouzskou holí, co stojí u mašinky na lístky, tak to teda ani náhodou, asi se to u nich doma nedělá

Honzo, nezlob se na mě, že tě tím tady dneska krmím, ale Frantovi jsem to doma neřekla, byl utahanej a já mu nechtěla kazit večer. Asi stárnu, patřím do starýho železa a dnešnímu světu houby rozumím. Já si v tom autobusu totiž znovu vzpomněla na paní učitelku a na to, jak dokázala zkrotit toho kluka s botama na židli. Došlo mi, že i tahle bezvadná ženská, která si s každým dokázala hravě poradit, by byla na ty cizí rozjařený samolibý mlaďase v autobusu krátká.

***

„Máš naprostou pravdu, Maruško,“ pokusil jsem se trochu utěšit svou krásnou kamarádku poté, co zakončila svoje povídání, „vím, že jsi hodná holka a vážím si toho, že se staráš o Marcelu, když jí umřela maminka. Ale jestli si myslíš, že patříš do starýho železa, tak já tam rozhodně patřím s tebou, protože mě takový věci taky štvou. Dnešní svět je sice jinej a je v něm asi víc nevšímavosti, ale dobří a méně dobří lidé tady byli vždycky a rozhodně nemá cenu, aby ses kvůli tomu trápila. Koukej, vždyť ty jsi úplně zapomněla na svůj větrník, přece jim ho tady nenecháš.“

Pravda, trochu jsem se zakoktal, říkal, co mě zrovna napadlo a vůbec si nebyl jistý, jestli to Maruška přijme a jak zareaguje. Ale měl jsem kliku, po vyřčení slova větrník přivřela oči, řekla jen překvapené „jaj,“ zamnula si ruce a pomaličku s labužnickým výrazem ho celý spořádala. Pak ten den poprvé konečně vykouzlila svůj potutelný úsměv: „Honzo, tohle ti nedaruju, už zase jsi mě dostal. Copak nemáš ani špetku soucitu s mou linií?“