Ženskou se základním vzděláním bych si rozhodně nevzal

„Ženskou se základním vzděláním bych si teda rozhodně nevzal a dokonce ani středoškolačku,“ odpověděl jsem celkem rozhodně na Maruščinu otázku, co si myslím o sňatcích různě vzdělaných lidí a s kým bych se byl ochotný oženit.

Šikmé paprsky zapadajícího zimního slunce, pronikající okny do naší oblíbené cukrárny, zlatě osvětlovaly Maruščinu tvář a zdůrazňovaly její krásu. Moje kamarádka se však přestala usmívat, obrátila ústa do podkovy a napůl zklamaně, napůl rozzlobeně pravila: „Honzo, nemyslela jsem si o tobě, že jsi takový povýšený náfuka a nevím, jestli s tebou na to kafe nepřestanu chodit.“

Jen zcela výjimečně se mi podaří Marušku zmást a dostat do rozpaků, a tak jsem se rozhodl, že si tuhle vzácnou chvilku ještě moment vychutnám: „Nejen to, Maruško, nevzal bych si ani vědeckou pracovnici se dvěma tituly, a dokonce ani tebe, přestože mě nesmírně přitahuješ.“

„Ugh?“ Pronesla Maruška poněkud konsternovaně. Pak jí došlo, že moje slova postrádají smysl, začala tušit čertovinu, zablýskala očima a řekla jen jedno slovo, kterým mi jasně naznačila, abych si z ní konečně přestal dělat legraci: „Protože...?“

„Protože jsem ženatý, Maruško,“ vyložil jsem karty na stůl. „A jak jistě víš, bigamie je u nás trestná, a pokud bych se jí dopustil, zavřeli by mě do vězení a ty bys neměla s kým chodit do cukrárny. A jen tak mimochodem, proč mi kladeš takové záludné otázky?“

Viděli jste někdy nádherně oplácanou zralou dámu ve volných šatech, jak se hlasitě směje? Jestli ano, tak si dovedete představit úchvatný koncert ladných, lehce zakrytých vlnících se tvarů ženského těla, který Maruška uspořádala pro moje oči. „Jen po… počkej, zajíci, tohle ti přijde dra… draho,“ pravila ještě v posledních záchvěvech smíchu. Pak se však zklidnila, dala si pořádné sousto větrníku, spláchla ho douškem kávy a pustila se do vyprávění.

***

Jsou to tak čtyři roky, Honzo, co jsem možná porušila nějakou firemní reguli a pozvala na kafe uklízečku. Objevovala se u nás vždy brzy ráno, a pak až k večeru, potkávala jsem se s ní na chodbě nebo v kuchyňce, pokaždé jsme se pozdravily a ona se na mě usmála. Ten den jsem se zdržela v práci, a když jsem jí uviděla, všimla jsem si, že má uslzené oči. Tak mi to nedalo a prostě jsem jí nabídla, ať si jde ke mně na chvilku odpočinout, že jí to kafe uvařím. Nejdřív protestovala, že se to nehodí, ale pak na mou nabídku kývla s tím, že mě nechce zdržovat, sama má ještě spoustu práce a pobude jen pár minut.

Usadila jsem ji na židli kolegyně, která už byla dávno doma a několika opatrnými otázkami ji přiměla k tomu, aby se mi svěřila, co ji trápí a proč pláče. Honzo, ta paní, jmenovala se Blanka, mi během deseti minut stihla povyprávět spoustu věcí. Nebudu tě tím vším zatěžovat, řeknu jen, že se v tu dobu po létech sporů a hádek definitivně rozešla s manželem a zůstala sama s dospívajícím klukem. Její muž chlastal, v opilosti na ni býval hrubý, ona si brala směny navíc, aby to všechno utáhla, pořád doufala, že toho ten její chlap nechá, ale když na ni teďka už bůhví pokolikáté vztáhnul ruku, tak na něj konečně zavolala policajty a vyhodila ho. „Já blbá ho měla pořád ráda, ale teď už je konec,“ uzavřela tehdy paní Blanka své povídání, rozloučila se se mnou vděčnýma očima, popadla smeták, zmizela a já měla o čem přemýšlet.

Faktem je, Honzo, že pak jsem pozvala Blanku na kafe ještě několikrát, když jsem se zase zdržela v práci a ona tam byla. Takže jsem byla svědkem toho, jak se ten její kluk dal na učení, že chce být elektrikářem a jak začal dělat různé brigády, aby své mámě trochu pomohl platit pronájem bytu, však znáš ty ceny. Když jsem se jí zeptala, jestli si hledá nějakého mužského, tak jen zakroutila hlavou a řekla, že je po tom svém hrubiánovi z chlapů vyléčená. Jenomže pak se mi jednoho krásného dne objevila v kanceláři v pravé poledne, vnutila mi čtvrtkilovku kávy, řekla, že u nás končí, protože si naše firma najímá na úklid nějaké levnější Ukrajinky, poděkovala mi za všechno a zmizela. Akorát jsme si stačily na sebe dát telefon, ona se mi doslova ztratila z očí, a až teď v prosinci se najednou po čtyřech létech ozvala.

„Paní Marie, to jsem já, Blanka. Blanka Davidová, jestli si na mě ještě pamatujete, uklízela jsem u vás a vy jste byla vod tý dobroty, že jste mě zvala na kafe a poslouchala moje svěřování. Tak abyste věděla, já na vás nezapomněla a za to, že jste na mě bejvala tehdá taková hodná, tak bysem vás teďka chtěla pozvat na svatbu. Přijdete?“

Honzo, já šla do kolen. To víš, že jsem si na ni pamatovala a musím se přiznat, že jsem měla trochu špatné svědomí, že jsem se jí za celé ty čtyři roky sama neozvala. A tak jsem jí hnedka na druhý den vytáhla na dvě dvoudecky do vinárny, jednak abych si udělala aspoň maličkou omluvenku pro to svoje svědomí a druhak, protože jsem byla pochopitelně zvědavá.

U těch dvou decek vína na mě zas vychrlila spoustu informací, řeknu to jen to podstatné. Loni na konci jara se dala dohromady s vysokoškolským profesorem, když u nich na fakultě uklízela, on do ni v zamyšlení vrazil na chodbě, vypadla mu z rukou složka nějakých papírů a rozletěla se po zemi. Ona mu to pomohla posbírat, a jak mu to dávala do ruky, on se najednou myšlenkami snesl ze svých akademických výšin, podíval se na ni, zrudnul a zakoktal cosi o tom, jak se mu strašně líbí, a takové ty blbosti, co chlapi říkají, když si zčistajasna uvědomí, že na světě existujeme i my ženské.

Prý mu dlouho trvalo, než ji přesvědčil, aby se k němu i se svým synem nastěhovala, protože ona má jen devítiletku a přišlo jí to vůči němu hloupé. „Víte, paní Marie,“ řekla mi Blanka, „já sice houby rozumím všem těm Radkovo elektronům a vlnám a on to zas neumí s vařečkou a smetákem, ale sedíme si jako chlap se ženskou, a zdaleka nejen, když spolu šukáme, abyste věděla. Von mi říká, že jsem jeho princezna, srandu si nedělá, to bych poznala. Když jsem mu řekla, že si ve svejch pětačtyřiceti připadám na princeznu stará, tak se mě voptal, jestli bysem teda nechtěla bejt radši královnou, že by si mě jako vzal. No tak jsem mu řekla, že teda jako jó, zvlášť když vidím, jak si rozuměj s mým klukem, voba jsou přes elektriku, i když každej úplně jinak. A dokonce spolu hrajou i šachy, představte si to, paní Marie, jsou v tom tak nastejno, můj kluk Radka někdy porazí, i když je to pan profesor. No a já vás teda zvu na tu naší svatbu, protože jste mi tehdá před těma štyrma rokama strašně pomohla, nebejt vás, bůhvíjak bych byla skončila. Přijdete, viďte, že jó a že s sebou vemete svýho pana manžela?“

Honzo, taková nabídka se prostě neodmítá. Ta svatba bude příští sobotu a já jsem na toho Blančina profesora strašně zvědavá. Bude tam jen pár lidí a jsme s Frantou pozvaní i na hostinu, tak se moc těším a jsem ráda, jestli jsem tehdy byla té Blance aspoň trochu nějak prospěšná.

***

Maruška zmlkla, slunce už dávno zapadlo a já si v příjemném šeru spoře osvětlené místnosti všiml, že teď má pro změnu vlhké oči ona. Ale možná se mi to jen zdálo, tak ze mě poněkud v rozpacích vypadlo to, co jsem v danou chvíli zrovna cítil: „Víš, Maruško, určitě jsi jí pomohla a já jsem moc rád, že jim to spolu tak vychází, i když jsou každý z úplně jiného těsta.“

„Jen se to teď nesnaž celé zamluvit, Honzo, a hlavně mi neříkej, koho by sis chtěl vzít, kdybys nebyl ženatý, abych tě nemusela odmítnout,“ vrátila mi Maruška i s úroky ten dnešní úvod, načež s definitivní platností skoncovala se svým větrníkem. Maličko nenápadně olízla prázdný talířek a na tváři vykouzlila potutelný úsměv, jaký umí jen ona.