Drzej mlaďas

Nedovedete si představit, jak strašně mě ten drzej mladej fracek naštval. Zčistajasna se přede mnou zjevil, začal mi nadávat do plesnivejch dědků a ve tváři měl výraz, že se snad do mě pustí.

Do mě, představte si to. Do drsnýho zrzavýho kocoura s půlkou ocasu, kterej je už dost starej a zkušenej na to, aby si od nějakýho mladýho fakana nechal něco podobnýho líbit. A ausgerechnet zrovna ve chvíli, když jsem si po vydatný snídani přišel ještě na chvilku zdřímnout na zahradu, která patří mně, mýmu kámošovi jezevčíkovi Ferdovi a našemu dvouožci profesionálnímu zachránci.

Fakt je, že tohohle černobílýho, asi tak ročního mlaďase jsem si všimnul už před několika dny. Poprvé jsem ho viděl až na konci naší ulice v parčíku, jak se tam snažil cosi ulovit nebo jenom tak šmejdil, jestli by nenašel něco k jídlu. Když náhodou zblejsknul nějakou jinou kočku nebo dokonce menšího psa, tak na ně zvostra vystartoval, aby mu šli z cesty. Pozdějc se objevil i na zahradách blíž k našemu domku, ale ještě pořád byl mimo moje teritorium, tak jsem si ho nevšímal s tím, že počkám, co bude provádět dál.

No a teď se najednou zjevil přímo přede mnou, vytrhnul mě z podřimování, začal na mě vřískat všechny ty svoje nadávky a tvářil se, že po mně skočí. Tohle bylo proti všem pravidlům kočičího soupeření, který spočívaj v zalehnutí proti sobě, dlouhýho hodnocení sil soupeře, občasnýho zavrčení nebo zasyčení a posouvání se kousek dopředu nebo zpátky. Bejt při plným vědomí, tak jsem ho rovnou vyprovodil a svejma drápama a zubama naučil slušnýmu chování. Ale jak jsem byl přejedenej a rozespalej, jen jsem se jednou ohnal packou, zařval, aby táhnul, a pak jsem utekl sklápěcíma dvířkama domů. On se vám chvíli naparoval jak krocan, potom vyskočil na můj sloupek u branky, usadil se a tvářil, jako by mu to tam celý patřilo. Zkrátka jsem si uříznul pořádnou ostudu, ale každopádně prát jsem se nechtěl. Už jsem přece jen trochu starší kocour a tenhle panáček vypadal dost nebezpečně.

„Hele, Zrzku, nepotřebuješ nějak pomoct?“ Zeptal jsem se mě jezevčík Ferda, kterej celý tohle extempore viděl zevnitř. „Něco ti dlužím od minule, tak kdybys náhodou potřeboval, já ho vyženu.“

Bylo to od Ferdy hezký přátelský gesto, ale já ho odmítnul: „Víš, Ferdo, seš hodnej a férovej kluk, ale tohle si musím vyřídit sám. Jednak tomu mizerovi potřebuju ukázat, kdo je na týhle zahradě mezi kočkama pánem a za druhý sice vím, že bys ho snadno přepral, ale kočičí boje jsou úplně jiný než psí a on by ti mohl ošklivě ublížit.“ Načež Ferda jen krátce štěknul, že jako chápe a ujistil mě, že kdyby náhodou, tak bude ve střehu.

No a já měl co k přemejšlení, celej den jsem špekuloval, jak na toho zmetka. Vzal jsem v úvahu, že je mladší a větší než já, ale že musí bejt zároveň dost nezkušenej. Odpoledne jsem prošmejdil celou zahradu, vsadil na moment překvapení a vymyslel plán. Večer jsem zaujal pozici v takovým skrytým místečku na střeše zahradní boudy pod větvema jabloně a celej napnutej čekal, až se ten černobílej mizera zase objeví. No, řeknu vám, vydržel jsem tam celou noc, ale on se jako na potvoru už neukázal.

Takhle jsem to praktikoval tři dny, celý noci byl vzhůru, celý dny nezamhouřil oka nervozitou, až jsem toho měl vážně dost. Teprve čtvrtou noc, skoro až nad ránem jsem si to s tím drzým frackem vyřídil. Vlezl mi na zahradu, slídil po myších a nevšimnul si mě. No a já si řeknul, že když teda nerespektuje pravidla kočičího boje on, nebudu je respektovat ani já, pěkně jsem mu třema skokama přistál za zádech a packama nandal do kožichu, co se do něj vešlo. No né, nijak vážně jsem mu zase neublížil, na to to mezi náma nebylo tak daleko, a taky to nebylo potřeba. Svůj útok jsem vyztužil slovama, aby táhnul k čertu a už se tady nikdy neukazoval, a to na něj stačilo. Zakňučel, zamával ocasem a pěkně fofrem zdrhnul mezi plaňkama na sousední zahradu. No a já měl pokoj, oddychnul jsem si a myslel, že už ho nikdy neuvidím. Ani ve snu by mě nenapadlo, jakou to celý bude mít dohru.

Tejden po týhle příhodě mě probudil úplněk a vnuknul mi myšlenku, že bych se mohl jít podívat ven, jestli bych si tam neulovil nějakou noční svačinku. Už ve sklápěcích dvířkách jsem zaslechnul nějaký tichý kňourání, začal bejt zvědavej, oč jako kráčí a šel po hlase. Došel jsem až k tý boudě a tam na zemi za jabloní jsem ho uviděl. Jo, hádáte správně, byl to on, ten mladej drzej mizera. Jenomže tentokrát nebyl vůbec útočnej, ležel na boku, sotva dejchal, pravou zadní měl nějak divně zkroucenou pod sebe a smrděl blížící se smrtí. Jestli nevíte, co to je, tak ani nemůžete, tohle poznáme jenom my čtyřnohý. „Co teď? Mám ho dorazit? Nebo nechat bejt, ať si chcípne sám?“ Vztek mě už dávno přešel a já nevěděl, co mám udělat. Pak mi něco uvnitř řeknulo, že přece tohle je taky kočka jako já, že máme na světě spoustu nepřátel a že by teda nebylo dobrý, kdyby nás bylo o jednoho miň.

Já vám nevím, klidně si o mně můžete myslet, že jsem se dočista zbláznil. Ale u vědomí, že mi ten rošťák krom jedný pitomý ostudy nijak neblížil, jsem se rozhodnul. Teda spíš moje kocouří tělo se rozhodlo a následující chvíle šly jaksi mimo mě. Moje nohy mě zanesly zpátky domů, moje tlamička to celý vymňoukala Ferdovi a moje tlapky pak za doprovodu Ferdova štěkání bušily na dveře pokoje našeho dvounožce, kterej měl akorát po šichtě a tvrdě spal. Když jsme ho konečně vytáhli celýho rozespalýho a překvapenýho z pelechu, tak ty moje tlapky pro změnu běhaly sem a tam, ke dveřím na zahradu a zase zpátky k dvojnožcovi, a pak ke kůlně pod jabloň, aby toho člověka dotáhly až tam.

A dál? Dál už to šlo rychle, nebudu vás zdržovat. Náš dvounožec je ne nadarmo záchranář, toho černobílýho kocoura prohlídnul, poskytnul mu základní ošetření a pak ho odvezl na nějakou zvířecí kliniku, aby se tam o něj postarali.

Fakt je, že ani já a ani Ferda jsme toho kocoura už nikdy neviděli, ale za nějakej čas si nás vzal náš dvounožec stranou. Ferdovi řeknul, aby se posadil k jeho křeslu a mě si dal na klín tak, jak to dělává pokaždý, když si chce s náma vážně promluvit. Pak spustil: „Kluci, od teďka musíte bejt už pořád jen hodný, protože já kvůli vám dvěma utratil pomalu celou měsíční vejplatu. Toho kocoura muselo přejet nějaký auto, protože měl dost vážný vnitřní zranění a nebejt vás, do rána by tam venku chcípnul. Taky měl šeredně zlomenou nohu, bude na ni už nadycky napůl chromej. Ale na tý klinice ho dali dohromady a já pak nevěděl, co s ním, protože se tady po něm nikdo nesháněl a mít doma ještě jednoho takovýho drsňáka, jako seš ty, Zrzku, to by nebylo dobrý.“

Dvounožec udělal kratičkou pauzu, napil se vody, Ferdu pohladil po hlavě, mně prstama rozcuchal kožich, a pak pokračoval: „Víte, kluci, napadlo mě dát ho do útulku, ale jak jsem o tom mluvil s chlapama v práci, tak jeden se toho chytnul. Povídal, že mu nedávno umřela stařičká kočka a že si ho teda nastěhuje k sobě domů. Odvezl si ho rovnou z tý kliniky, stará se o něj, aby ho doléčil, a je moc rád, že ho má. Takže pánové, nakonec jste udělali dobrej skutek, děkuju vám za sebe, za svýho kolegu a taky za Jonáše, tak se ten kocour teď jmenuje. A teď pojďte za mnou, přinesl jsem vám něco dobrýho na zub.“

PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Kluk s prakem