Praštěná ženská

Tak nevím, jestli jsem praštěná já, moje dcera Majka nebo ti kluci, kteří se o ni ucházeli, když byla ještě svobodná. Nu, slyšeli jste někdy, aby odmítnutý nápadník přemlouval maminku, ať se za něj u dcery přimluví?

Třeba takový Pavel, to byla kapitola sama pro sebe. Ne, že by to byl špatný kluk a určitě měl Majku rád, ale byl úplně jinde než ona a navíc oplýval poněkud panovačnou povahou. Holce tehdy bylo sotva osmnáct, chodila na střední školu, užívala si končící pubertu a byla do Pavla zamilovaná. Občas randili u nás v městském bytě, kde jsme bydleli s Majkou samy dvě. Já byla benevolentní, stejně bych je neuhlídala, když jsem byla třeba v práci, koneckonců taky jsem bývala mladá. Tak jsem neřešila, co spolu v Majčině pokojíku dělají, hlavně, že holka měla v pohodě antikoncepci.

Pavel začal dost brzy na Majku naléhat, aby si ho vzala a říkal, že se nastěhují k jeho rodičům za město, a jakmile ona odmaturuje, založí rodinu. Jednou nás on, respektive ti jeho rodiče pozvali tam k nim, zjevně si chtěli zkontrolovat Majčiny rodinné poměry. Když jsme tam s dcerou dorazily, málem mi spadla brada. Obývali stařičký nákladně zrenovovaný statek a měli klasické hospodářství. Králíci, slepice, několik krav, pár ovcí a tak. Celé to bylo pěkné a perfektní, muselo to stát šílený balík peněz a dennodenní dřinu od nevidím do nevidím. Železnou rukou tam tomu vládl pantáta, tedy přesněji řečeno Pavlův otec. Změřil si mě přísným zrakem, s určitým sebezapřením skousl, že jsem sama a rozvedená. Manželku poslal za dobytkem, vzal nás dovnitř a bohatě pohostil jako nějakou královskou návštěvu. Když se jeho žena vrátila od zvířat, tak ti tři, tedy Pavel a jeho rodiče spustili ódy na to, jaké to tam mají pěkné a jak se tam bude nádherně žít mladé rodince s nejmíň třemi dětmi.

Zkrátím to. Majka si touhle návštěvou plně uvědomila, že vdavkami s Pavlem by si ona coby městská dívka nasadila kolem krku těžký farmářský chomout. Velice brzy by se z ní nestalo nic jiného než další pantátova pracovní síla vytížená na dvě stě procent. Večer si ke mně vlezla do postele, vybrečela se mi na rameni a hned druhý den se s Pavlem rozešla s tím, že takhle to nepůjde, sice ho má ráda, ale takový život by si rozhodně nedokázala představit.

Nu a pak to přišlo, za pár dní mi Pavel zavolal a pozval mě na oběd do restaurace. Tam mě celou dobu od polívky až po moučník prosil, jestli bych své dceři nedomluvila, aby se k němu vrátila. Sliboval hory doly, že se u nich bude mít jako královna a on ji bude nosit na rukou. Už když mě zval, tak mi bylo divné, co asi tak může chtít, a když začal prosit, tak jsem byla zaražená. A potom, jak oběd postupoval, Pavle promiň, jestli to čteš, se mi čím dál, tím víc chtělo smát. On totiž hošan úplně zapomněl na jednu věc, ani ho nenapadla možnost, že by ze svých nároků mohl slevit on a nenutit mou, po mně svébytnou dceru, aby se plně podřídila jeho požadavkům. Nebo možná požadavkům jeho otce, co já vím. Nu, nebudu vás Pavlem dál zdržovat, po čase si našel nějakou jinou oběť, dívku, která byla prý stejně mladinká jako moje Majka a už v jednadvaceti s ním měla dvě děti.

***

Dalším Majčiným exotem byl Jirka. Ten přišel na scénu o několik let později, to už chodila dcera do práce. Jirka měl svůj byt a jejich známost pokročila tak daleko, že se k němu Majka nastěhovala. Nějaký čas bylo mezi nimi všechno fajn, ale jak pominulo první zamilování, tak si Majka začala stěžovat, že se jí Jirka věnuje míň, než by si představovala. Já to pokládala za celkem normální vývoj vztahu, věděla jsem, jak je náročná na pozornost, tak jsem tomu nepřikládala žádný velký význam.

Pak přišel onen osudný víkend, bylo to podobě jako teď na počátku adventu. Mladí se dohodli, že v pátek večer zajedou za rodiči, tedy Jirka za těmi svými a Majka za mnou, přespí a v sobotu se zase sejdou doma. Holka už když dorazila, tak si mi začala stěžovat, že jí bolí záda a tvrdila, že si to musela udělat při sportování, prý nějak divně upadla. Ale držela se statečně, večer jsme spolu pokecaly, popily trochu vínka a pak šly na kutě.

Ráno bylo zle, Majka mě uvítala slovy: „Mámo, já se nemůžu hnout, promiň, že tě s tím otravuju, ale asi mě budeš muset hodit na pohotovost.“ A tak jsem ji místo snídaně odvedla celou zkroucenou do auta a vyrazily jsme směr chirurgie.

Cestou vzala dcera telefon a rozhodla se poinformovat toho svého, cože se jí vlastně přihodilo, kam se ubírá a že tedy dorazí domů asi později, než byli původně domluvení. Přemáhala se, aby nebylo na jejím hlase poznat, jak jí to bolí, a já si všimla, jak mluví čím dál úsečněji a jak začíná rudnout ve tváři. Pak celkem náhle ukončila hovor, mně bylo líto, že jí ta záda tak trápí a nenapadlo mě nic lepšího, než se jí povzbudivě zeptat: „Tak co Jirka, má o tebe strach viď? Tu pohotovost má za rohem, tak počítám, že už tam bude nervózně stepovat.“

„Ale houbeles stepovat, mami,“ Majka nebyla rudá bolestí, ale vztekem. „Nebude tam, je přece u rodičů. Akorát se mě zeptal, že prej kdo jako nakoupí, když já jsem nepoužitelná.“

Nakonec to dopadlo tak, že Majka neměla zraněná záda, ale duši. Na chirurgii ji doktor zrentgenoval, obstříkl a do pár dnů už o tom nevěděla, ale vztah s Jirkou vzal za své. Vrátila se ke mně a opět se mi vybrečela na rameni. A zase nastalo něco podobného, jako před léty s Pavlem, akorát s tím rozdílem, že Jirka mě nepozval do restaurace, ale do vinárny. Říkal mi, jak uznal všechny své chyby, Majce se omluvil, ale ona už ho nechce navzdory slibům, že se polepší. Tak jestli bych se za něj nemohla přimluvit, aby to s ním ještě zkusila. Já se na něj shovívavě podívala jako na malého kluka a poradila mu, aby se takto polepšený seznámil s jinou dívkou, že ta to určitě ocení. Sklopil oči, chvíli si dodával odvahy a pak se mě nesměle zeptal: „Nemohla byste to být vy, jste jí tak podobná?“ Nebudu zapírat, neudržela jsem se a rozesmála zvonivým smíchem. Nicméně rozloučili jsme se v dobrém, ale abych řekla pravdu, na rozdíl od Pavla netuším, jak to s Jirkou bylo dál. 

***

Deset let po Pavlovi se Majka vdala za Tomáše. Za spolehlivého a férového kluka, se kterým se znala prakticky odmalička, jen té jiskře to trvalo trochu dýl, než mezi nimi přeskočila. Oba jsou šťastní a pěkně uhonění, protože pečují o půlroční dvojčata. Snažíme se jim s Martinem, Tomášovým rozvedeným tátou pomáhat, jak je to možné, jezdíme za nimi, když nám to čas jen trochu dovolí.

Martin je fajn a já už vím, že po něm Tomáš tu spolehlivost a férovost zdědil. Je to bezvadný chlap, ale pst, neprozraďte mě, musí si přijít sám na to, že se té poněkud postarší praštěné ženské líbí.