Nejapná úvaha

Tato slaboduchá myšlenka mě napadla po návštěvě jedné nejmenované krčmy, v níž se to hemžilo alchymistickými baňkami, ve městě, jehož jméno z důvodů utajení nemohu uvést a které se nachází poblíž rybníka Svět.  

Nicméně začnu oklikou. Vzpomněl jsem si na povídku Modré čočky od Daphne du Maurier, ve které se hlavní protagonistka vylekala nad výsledkem podstoupené oční operace. Když ji přišel do nemocnice navštívit její přítel, viděla na jeho krku místo čupřinaté hlavy holou hlavu krvelačného supa. Podobně to měla i s ostatními lidmi, viděla v nich samé kruté šelmy, úskočné hady a podobné „potvory“ přesně podle povah lidí, s nimiž se setkávala. Rozhodla se, že je lepší nevědět o všem tom zlu v nitru svých bližních a využila možnost reoperace. Po ní se jí nejprve nesmírně ulevilo, její přítel byl opět tím usměvavým mužem, kterého měla ráda, nemocniční sestra starostlivou ošetřovatelkou a tak dál. Povídka končí naprostým zděšením hlavní protagonistky, když při pohledu do zrcadla uvidí sebe samu coby plachou a vystrašenou laň, která je obětí všech těch predátorů kolem. Prostě stará dobrá hororová Dafne.

Leč dosti literatury, abych vás nenudil. Pokud by se tahle dáma podívala svými modrými čočkami na mě, víte, co by viděla? Kocoura. Sice asi ne nějakého ušlechtilého britského modrého, spíš úplně obyčejného a poněkud životem opelichaného zrzouna, ale zato pěkně krvelačného. Tak jak kocouři bývají. Nebo možná spíš masalačného, stejně jako jsou ti dva naši domácí chlupáči, kteří, ač sourozenci, se dokážou nad porcí poctivé svaloviny málem poprat. Nejlépe nad myší, kterou si společnými silami přinesou z venku do kuchyně a pak na ni číhají každý z jedné strany skříně, za níž jim utekla. Chudák myš, nechtěl bych být v jejím šedém kožíšku.

Ač jsem tedy též masalačným zrzavým kocourem, mám to o něco jednodušší, neb si svou kořist nemusím vlastnoručně zamordovat, koupím ji už naporcovanou a stačí, když ji uvařím, usmažím, ugriluji nebo tak. A někdy dokonce, jako například v té nejmenované krčmě s alchymistickými baňkami ji dostanu naservírovanou až pod svůj zrzavý kocouří čumák, stačí se zakousnout. Čím víc kořisti, tím líp, ale pokud by mi místo toho nabízeli zeleninu, odmítnul bych ji a zlostně mávnul packou, že nejsem králík. V té krčmě s žádnou zeleninou neotravovali, donesli mi vepřová žebra v takové gramáži, až jsem sprásknul tlapky a zavrčel, že tohle teda v žádném případě nedokážu spořádat.

Viděli jste někdy přecpanou šelmu, například tygra poté, co pozřel najednou skoro celou antilopu? No tak přesně takhle jsem dopadl já, prostě ten kocour ve mně mi nedovolil nechat ani vlákno masa na talíři. Takový tygr se dokáže po antilopě zmoženě vyvalovat a vyspávat snad i několik dní, já se musel spokojit s pár hodinami.

„Co si dáš k večeři?“ Zeptala se mě manželka, když se jí mě podařilo po těch několika hodinách konečně vzbudit.

„Ty nechceš maso? Proboha, nejsi nemocný?“ Kroutili hlavou přátelé, s nimiž jsme byli v tom nejmenovaném městě u rybníka Svět.

Jak manželka, tak i přátelé byli zděšení, podobně jako ta žena z Modrých čoček. Najednou už před sebou neviděli svého starého dobrého zlého krvelačného kocoura, který číhá na svou myš, metamorfovanou do kusu zdravé vepřoviny. Místo toho měli před sebou hlodavce, který si k večeři nechal donést pouhý zeleninový salát, o němž ještě před pár hodinami tvrdil, že se hodí leda tak pro králíky.

A tak mě napadla taková naivní myšlenka. Spíš otázka na všechny mocné tohoto světa, kteří rozhodují o osudech nás obyčejných lidí a s krvelačností supů a hyen či úskočností hadů hrabou do svých chřtánů a tváři se přitom, jako by jim šlo o naše dobro. Nechtěli byste si na své nenasytné krky nasadit predátorské hlavy podle svých povah a přecpat si břicha úplně normálním jídlem, aby se z vás stali neškodní králíci a beránkové? Nebo dokonce plaché laně a nenápadné šedé myšky?

Já vím, jsem naivní, nejde to, takovým mocipánům kus obyčejného poctivého žvance nestačí. A i kdyby stačil, zkrotil by je jen na chvilku a po pořádném vytrávení by se zas vrátili do svých podob supů, hyen a hadů. Však i se mnou to dopadlo podobně, hned druhý den ráno jsem se zase probudil jako ten poněkud opelichaný zrzavý kocour a začal čenichat, jestli by se k snídani nenašlo pár plátků šunky, párek nebo aspoň vajíčko.