Černý kocour

Nechci, aby to vypadalo, že ze sebe dělám chudinku, ale když mi nebyly ani celé dva úplňky, zůstal jsem zčistajasna sám bez maminčiny péče a bez sourozenců, s nimiž jsem rošťačil.

Ocitl jsem se na kraji lesa poblíž vsi, lovit jsem ještě neuměl, byl jsem vyhladovělý a bál jsem se predátorů. Byl večer a já věděl, že pokud do noci nenajdu nějaký úkryt, nedožiju rána. Můj pud sebezáchovy mě hnal k nejbližšímu osamělému lidskému stavení, k němuž jsem se celý vyčerpaný doplazil, když už byla pomalu tma. Nadějeplně jsem upřel své nazelenalé kotěcí oči ke dvounožci, který tam poklízel na dvorku, vůbec mi nepřišlo na mysl, že bych se ho měl bát.

***

Dřív, než si povíme příběh kocourka Bena, se na chvilku podíváme na Karlštejn.

Nepůjdeme na hrad jako takový, ale zůstaneme v podhradí, kde se v sobotu konala umísťovací výstava útulkových koček a mnohým z nich přinesla navzdory deštivému počasí pořádnou porci štěstí. 11 kočkám z celkového počtu 24 zúčastněných se podařilo otevřít srdce kočkomilných lidí a nalézt u nich svůj nový domov. Podívejme se aspoň na několik z nich.

***

Matyáše si vzala paní Jitka, která mě inspirovala k příběhu ke dnešnímu článku a které kočky vděčí za mnohé. Ještě se k ní vrátíme na konci.

***

Anetka a Zuzanka. Poznáte podle úsměvů obou která je která?

***

Elinka z Chlupáčů v nouzi už v nouzi rozhodně nebude.

Někomu to možná přijde moc. Ale ten někdo určitě nikdy neměl kočku, protože netuší, co asi tak stojí útulkářky veterinář a pořádné kočičí krmení, než pro něj dokážou takovou číču vypiplat.

***

***

Barunce se splnil sen.

***

Barborka to dlouho neměla jisté...

Lucie se nejdřív dlouze rozhodovala, jestli ji vysvobodí z její klece... 

Aby nakonec... Nu, ten úsměv hovoří za vše. 

***

Na závěr ještě Sárinka, málem jsem prošvihnul její umístění a z rozhovoru s paní útulkářkou jsem toho moc neslyšel.

Ale to kočkolidské gesto je naprosto jasné: „Tlapku na to, že budeme kámošky.“ 

***

A teď už se konečně vraťme k našemu příběhu.

„Hele, kotě,“ kouknul na mě ten člověk. „Kde ses tu vzalo takhle večer a jak to, že se mě vůbec nebojíš?“ Vzal mě do svých silných opálených rukou. „Jejda, kocourek, teda ty musíš mít hlad, vždyť jsi celý vyzáblý. Copak na tebe maminka zapomněla?“

Jen jsem tiše mňouknul, že na mě maminka nezapomněla, ale že je i s mými sourozenci mrtvá a mně se jen zázrakem podařilo přežít útok dvou toulavých psů. Možná mi nerozuměl, ale pochopil: „Kocourku, vypadá to, že jsi zůstal sám.“ Pak se na chvilku zamyslel, hladil mě přitom a zesmutněl: „Asi mi tě poslal osud, i já jsem nedávno zůstal sám. Jestli chceš, potáhneme to spolu.“

A tak to celé začalo. Pan Josef, tak se ten dvounožec jmenoval, mě napřed vypiplal, krmil mě rohlíkem, namočeným v ohřátém mléce a nechával mě spát v nohou své postele. Teprve za několik dalších úplňků uznal, že už jsem skoro dospělý kocour, vzal si mě stranou a prohlásil: „Bene, (tak mě hned první den pojmenoval a teď mě poprvé oslovil bez zdrobněliny), v téhle chalupě je zvykem, že každý si své živobytí musí zasloužit. Odteďka budeš bydlet v dřevníku, už jsem ti tam nachystal košík vystlaný starým slaměným polštářem. Tvůj úkol bude chránit stavení a zahradu před hlodavci, varovat mě, pokud se objeví něco většího a...“ Pak se rozesmál, „a nosit štěstí do hospodářství, protože jsi celý černý. A když bude pořádná zima, dovolím ti spát u sebe v chalupě.“

To víte, že jsem se po jeho slovech napřed vylekal. Zvládnu to? Nevyžene mě, když mi proklouzne nějaká lasička a způsobí neplechu v kurníku? Nepotrestá mě, až najde v kuchyni zatoulanou myš? Ale záhy jsem zjistil, jak mě ten dobrodružný život venku baví, a získal jsem si respekt. Myši se začaly našemu stavení vyhýbat, utíkaly, jakmile ucítily můj kocouří pach a pokud se nějaká přece jen odvážila blíž, přinesl jsem ji panu Josefovi jako důkaz, že jsem vzal svůj úkol vážně. Když se mi dokonce podařilo za cenu několika bolestivých šrámů přeprat a zakousnout kunu, začaly mě brát vážně i slepice, které si ze mě dělávali legraci, když jsem byl ještě malé kotě.

Takhle běžely roky mého života, když se v zimě udělal tuhý mráz, brával mě pan Josef do chalupy a nechával spát u kamen, abych se ohřál. Občas jsem na něm zpozoroval, jak se jemu, zdatnému silnému dvounohému chlapovi zaleskly slzy v očích, on tiše zašeptal jméno Jarmila, natrhal kytičku do malé vázy v kuchyni a sednul si za stůl. To jsem pak na chvíli zapomněl, že jsem neohrožený lovec a divoký kocour, vyskočil jsem mu na klín a rozpředl se jako nějaká gaučová kočičí panička. Hladil mě svýma hrubýma rukama, koukal se do mých nazelenalých očí a oba jsme věděli, že patříme nerozlučně k sobě.

Jenomže nic netrvá věčně, a zatímco panu Josefovi stačily jen zbělet vlasy, já zestárnul a cítil jsem, že čas mého života se naplňuje. Byl podzim, pan Josef to na mě poznal, nastěhoval si mě natrvalo dovnitř do chalupy a pouštěl mě ven jen na chvilku, když jsem si to vyloženě vymňoukal. To už jsem se jen krátce proběhl, někdy se mi podařilo s vypětím sil chytit nějakou zpozdilou myš, ale pokaždé jsem se rád brzy vrátil do tepla.

Toho večera poprchávalo, foukal silný vítr a já usnul v krabici u kamen s prapodivnou jistotou osudové změny. Probudil jsem se bez svého kocouřího těla, byl jsem jen myšlenka, která se volně pohybuje nad zahrádkou chalupy pana Josefa. Bylo slunné ráno, na trávníku se leskla jinovatka, pan Josef stál nad hnědým navršeným obdélníkem čerstvě vykopané hlíny a plakal. Pochopil jsem. Věděl jsem, že mám jen malou chvilku, než přeběhnu duhový most tam, kde jsou kočky šťastné a nic je netrápí.

Vyslal jsem k panu Josefovi paprsek utkaný z kočího předení a vydal se do míst, kam mě to táhlo. Ocitl jsem se u silnice pořádný kus od naší zahrady a uviděl mladou mourovatou kočku. Byla sice o něco starší než já tehdy v tom lese, ale stejně hladová a zoufalá, že nikomu nepatří a že sama nepřežije zimu. Vypadalo to, jako by ji tam někdo vyhodil z auta. Soustředil jsem se ze všech sil a bezhlasně ji řekl: „Běž! Přes tohle pole, pak podél lesa, až narazíš na osamělý domek s dřevěným plotem. Vlez dovnitř, je tam dvounožec s bílými vlasy, ten se o tebe postará.“ Kočka se udiveně rozhlédla, chvíli nechápavě seděla na místě a pak se vydala směrem, kterým jsem ji poslal.

Tady u nás za duhovým mostem plyne čas úplně jinak než tam u vás na světě. Stačila chvilka, než jsem se rozkoukal, pozdravil s maminkou a sourozenci, o které jsem tehdy přišel a už jsem se mohl duhohledem podívat, co se děje na světě. Bylo tam už zase jaro a já viděl pana Josefa, jak sedí na zápraží, na klíně má tu mourovatou kočku a hladí ji. Najednou se zarazil, možná ucítil můj pohled, to nevím. Jen na chvilku obrátil oči vzhůru k oblakům a řekl: „Mindo, jsem rád, že ses tu objevila, zrovna když mi odešel Ben. Určitě mi tě sem sám poslal.“

***

Na závěr ještě k Paní Jitce, která si odvezla domů Matyáše. Dala mi takové svoje krásné kočičí povídání a já jí slíbil, že ho zde příležitostně zveřejním. Pro tuto chvíli z něj vybírám to nejkrásnější:

„Ještě teď, kdy se Matěj toulá kdesi v kočičím nebi slunnou zahradou tam, kde myši běhají poloviční rychlostí a kde luční kobylky jsou tlusté a vlastně ani moc neskáčou, jsou ráno chvíle, kdy ležím na boku schoulená pod dekou, oči mám zavřené a mírně se usmívám, protože na tváři cítím lehký kočičí dech... Díky, Matěji, díky za radost a lásku, které jsi nám dal.“

Paní Jitka psala o svém dávném kocourkovi Matějovi a nyní se v jejím srdci usadil Matyáš. Jako by jí ho Matěj z toho kočičího nebe poslal. Nebo že by to byl on sám?

Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.