Vyhodil mě z bytu, když jsem byla v osmým měsíci

Nikdy by mě ani v nejhorším snu nenapadlo, že by mě Martin dokázal podrazit takhle hnusným způsobem. Byl sice od začátku trochu libovej frajer, ale mě tehdy ten jeho lehkovážnej přístup spíš přitahoval.  

Dělal u filmu, teda nevěděla jsem přesně co, ale on o sobě dokázal mluvit, jako by byl nejmíň nějakej slavnej režisér. Byl hodně společenskej, nejenže uměl bavit svoje okolí, ale dokázal se i přetvářet a s jakoby chápavým výrazem naslouchat problémům ostatních. Tím pádem byl mezi lidma, hlavně mezi ženskejma hodně oblíbenej a byl si toho dobře vědomej. Teďka už vím, že to ode mě bylo šíleně naivní, ale když mi tehdá začal mazat med kolem pusy, jaká jsem mezi všema nejlepší a pro něj jediná, tak jsem se do něj prostě zabouchla.

Martin si mě nastěhoval do svýho baráku, hladil mě svejma silnejma chlapskejma rukama, chválil mě, jaká jsem krásná a skvělá, v posteli mě přiváděl do extáze a zahrnoval mě samejma drahejma dárkama. Brácha mě před ním snad stokrát varoval, ale já byla vůči jeho řečem hluchá a nevěřila jsem mu, že je to celý falešný. Zobala jsem Martinovi z ruky, nechala jsem se od něj zbouchnout a netušila, že jsem jen takovou jeho panenkou na hraní, kterou jednoduše zahodí, až se mu okouká.

Těhotenství ženskou pořádně změní, o tom žádná. Zvlášť takovou citovku, která bere život ode zdi ke zdi, jakou jsem já. Najednou pro mě Martin už nebyl kříženec mezi králem a bohem, přestala jsem mu dělat pomyšlení a chválit ho horem, dolem. Jakmile jsem v sobě ucejtila novej život, stáhla jsem se dovnitř, to maličký postavila na první místo a ani si pořádně neuvědomila, jak to přerostlý ego toho mýho frajera těžko rozdejchává.

Né, Martin na mě nebyl zlej, prostě se jenom zařídil po svým. Když se mu panenka rozbila, tak si jednoduše začal hledat novou. Jenomže to dělal nenápadně, vymlouval se na to svoje natáčení, čím dál, tím častějc byl pryč a když se vracel domů, snažil se, abych nic nepoznala. A já, jak jsem měla myšlenky jen pro to svoje maličký, tak mi nic nedošlo.

Do smrti nezapomenu na to černý úterý, když jsem byla na konci osmýho měsíce, užívala si pohybů maličký Věrušky a přehrabovala se v růžovejch hadříkách výbavičky, která se mi utěšeně rozrůstala. Byl podvečer, Martin se po třech dnech vrátil prej z natáčení, vrazil do pokoje a hned ode dveří spustil, jak kdyby to měl předem nazpaměť naučený: „Romano, je mi to líto, ale musíš se vystěhovat, našel jsem si paní se třema dětma a budu pro nás tenhle barák potřebovat.“

„Si nedělej srandu a pojď domů, kolik jsi toho kde vypil, prosím tě?“ Brala jsem to jako hodně blbej fór.

„Romano, nedělám si legraci, myslím to vážně, tenhle dům je můj a já rozhoduju, kdo tady bydlí. Teď jdu pryč, vrátím se za pozejtří a chci, abys tu už nebyla.“ Neměl to z vlastní hlavy, musela ho zmanipulovat ta nová, to mi bylo jasný. A taky mi bylo jasný, že s tím nic neudělám a že... no to jsem mu řekla v tu ránu na plnou hubu: „už tě nechci nikdy vidět, parchante mizernej.“

Pár vteřin na mě civěl, pak se otočil na podpatku a vypadnul.

Mně chvíli trvalo, než mi to celý došlo. Pak už jsem při jasný mysli stihla akorát zavolat bráchovi, ten neváhal ani půl vteřiny, vzal mě k sobě a ke svý manželce. Další kus života si pamatuju zamlženě jako ve snách. Nejspíš jen těhotenství mi umožnilo, abych se nesesypala hned, mechanicky jako nějaká loutka dokázala to dítě donosit a porodit, a zcvoknout se z toho až potom.

Když mě brácha dovezl s malou Věruškou z porodnice k nim domů, tak se mi najednou v plný síle vrátily myšlenky, jak jsem Martina milovala, chtěla s ním bejt celej svůj život a on mě zčistajasna odkopnul. Nevím, jestli si dovedete představit pocit, když se najednou ze sluníčka propadnete až dolů na dno. Měla jsem sice malý miminko, který jsem milovala víc než kohokoli jinýho a který by mě v takový situaci mělo dokázat podržet, ale nestalo se tak. Mně prostě najednou začalo bejt úplně všechno jedno.

Ležela jsem na zádech na posteli s nosem obráceným nahoru, slyšela Věruščin pláč a nedokázala se pohnout. Brácha s manželkou o mě dostali strach, ptali se, co se mi stalo a mně přišlo úplně zbytečný jim na to odpovídat. Tak se holt o malou začali starat sami a doufali, že mě to přejde. Jenomže ono to bylo čím dál tím horší, já vůbec nejedla, a dokázala polknout jen pár loků vody, když mi brácha zvednul hlavu a přidržel sklenici před pusou. Život se mi scvrknul na maličkej flíček na stropě, na kterej jsem pořád vejrala a všechno ostatní mi bylo ukradený. Světlo, flíček byl vidět, tma zmizel, pak další den a zase se objevil. Kolem mě ustaraný hlasy, který jsem ani nevnímala. Když už jsem se ani neobtěžovala zvednout na záchod a pustila to pod sebe, tak pro mě přijeli a odvezli do cvokhausu.

***

Teď už je Věrušce dva a půl roku, stala se sluníčkem mýho života a to strašný období mám už dávno za sebou. O svým pobytu v blázinci nechci moc psát, řeknu jen, že tam na mě byli všichni moc hodný a asi jim dalo dost práce, než mě dali dohromady. Strávila jsem tam několik měsíců a vrátila se jako vyměněná. Ale pořád chodím na kontroly a doktoři mě hlídaj, aby se mi ten těžkej stav nevrátil.

Moc děkuju bráchovi a jeho manželce, jak se mě ujali hned ten den, co mě Martin zradil, postarali se o Věrču, když jsem na tom byla špatně a nechali nás u sebe bydlet, dokud jsem si nenašla něco jinýho.

Teda někoho jinýho, abych byla přesná. Teď žiju s Alexem, přistěhoval se z Ukrajiny a usadil tady u nás. Měl trochu podobnej osud jako já, nejdřív si sem přijel vydělat peníze pro sebe a pro svou holku, kterou si chtěl vzít. Jenomže když tam za ní poprvé zajel, tak zjistil, že se na něj vykašlala a dala se dohromady s někým jiným. Já se po rozchodu s Martinem zhroutila, Alex to vyřešil prací. Vrátil se zase sem, dřel jako kůň a udělal se pro sebe.

Poznali jsme se u mýho bráchy, když jim tam Alex předělával topení. Je hrozně šikovnej řemeslník, ale trápil se se starejma rozvodama a byl nešťastnej, že nedodrží termín a přešvihne náklady. Brácha s manželkou byli v práci, já s malou Věruškou doma a vařila jsem Alexovi jedno kafe za druhým, on na něj ujíždí. No, zkrátím to, padli jsme si do noty, dali se dohromady a já teď bydlím u něj. Tenhle kluk mě nezradí, neptejte se mě, jak to vím, ale prostě to poznám a jsem si jistá, jako on si může bejt jistej mnou. A moji Věrušku má rád, jako by byla jeho vlastní.

Jo a jestli vás zajímá, jak to dopadlo s Martinem, tak vám to povím, budete se smát. Brácha v tom umí chodit a trochu si ho proklepnul. Ten barák, ze kterýho mě vyhodil, nepatří jemu, ale jeho prachatejm rodičům. U filmu nebyl žádnej důležitej režisér, měl tam jen ňákej podřadnej flek a teď už tam stejně nedělá. Donutila ho k tomu ta ženská se třema dětma, za kterou mě vyměnil. Zkrotila si ho, pacholka a našla mu flek někde v kanclu s pravidelnou pracovní dobou, aby ho měla pěkně pod kontrolou.

A teď už mi promiňte, slyším auto, Alex se vrací domů, určitě bude zas pěkně sedřenej, tak mu jdu dát pořádnou večeři a uvařit dobrý kafe. To ho spolehlivě potěší a nahodí na rodinnej večer.