Jak jsem kvůli změně času nepřišel o panictví

Nechci zatracovat ani obhajovat střídání času mezi letním a zimním. Nebudu ani spekulovat, který z nich by byl celoročně výhodnější, takové úvahy přenechám jiným. Raději vám zde převyprávím příběh jednoho svého dávného kamaráda.

Byl konec sedmdesátých let minulého století, blížila se maturita a já byl na rozdíl od některých svých pokročilejších spolužáků ještě panic. Kluci přede mnou okázale popisovali své absolutní úspěchy u dívek a mnohdy neváhali zacházet do takových detailů, až jsem z toho míval pnutí v kalhotách. Neřešil jsem, zda mluví pravdu nebo si bohapustě vymýšlejí a tiše záviděl, že si na rozdíl ode mě nemusejí od své mladé mužské síly pomáhat sami. A rozhodl jsem se, že svou intimní zkoušku dospělosti musím za každou cenu složit dřív než tu maturitní. Jenomže problém byl nasnadě - s kým?

Ke konci zimy se můj taťka domluvil s kolegou a oba vytáhli rodiny na společný víkend na horskou chatu do Špindlu, která sloužila jako rekreační zařízení podniku, v němž pracovali. A já svůj idol objevil už v autobusu. Irenu, dceru kolegy mého táty, holku o dva roky starší, než jsem byl já. Když o tom zpětně uvažuji, byla to vzhledově docela obyčejná dívka, nepřevyšující běžný průměr s možná až příliš úzkým obličejem, nevýraznýma očima a širšími rameny, než která by se k ní hodila. Jenomže jakmile jsem vytušil náznak jejího dmoucího se hrudníku pod silnou lyžařskou bundou a představil si hloubku jejího klína, byl jsem ztracený, beznadějně zamilovaný a Irena se pro mě stala královnou krásy.

Ta dívka musela být o hodně zkušenější než já a zrovna náhodou toho času volná, ale mně nedošlo, že pro ni zafunguju jako prostředek k zahnání nudy a ukrácení dlouhé chvíle. Životně důležitá pro mě byla její ochota se mi věnovat. Prostě si našla zajíčka na hraní a aby si s ním trochu užila, tak naznačila, že mu možná i leccos dovolí. A zajíček byl z toho na větvi, na které se běžní zajíci za normálních okolností v přírodě nevyskytují.

Ani mým, ani jejich rodičům nevadilo, že jsme v sobě s Irenou našli zalíbení, tátové byli kamarádi, tak nějaké eventuální sblížení obou rodin brali spíš jako možné pozitivum. Ale to vůbec neznamenalo, že by rodiče nechávali Irenu bez dozoru. Sice už byla plnoletá, ale studovala a oni ctili zásadu „dokud tě živíme, budeš nás poslouchat a my dohlédneme na to, abys byla slušná dívka.“

Irena se jim zřejmě rozhodla vzdorovat po svém a už v sobotu večer mi dovolila, abych jí ukradnul pár tajných polibků. Napřed v lyžárně, kam jsme se ochotně vypravili zkontrolovat, jak schnou lyžáky, jejichž impregnace nevydržela celodenní pobyt v těžkém mokrém sněhu. A což teprve na krátké procházce do deště se sněhem, kterou jí rodiče povolili se slovy: „v deset jsi zpátky, ani o minutu pozdějc.“ Na té mi Irena dokonce neodstrčila ruku, kterou jsem se jí pokoušel hladit ňadra přes všechno to zimní oblečení. Vrstev bylo tolik, že jsem ani nedokázal rozeznat jejich tvar, ale přesto jsem byl jak u vytržení. A pochopitelně patřičně vzrušený, což Irena při tom objímání nemohla nepoznat. A udělala jakési gesto, které jsem si vyložil, jakože tak brzy a navíc tady v dešti si rozhodně nic nemaluj, ale když budeš trpělivý, tak ti možná dám.

Po návratu z hor jsem si maloval, že když se budu s Irenou vídat každý den, tak se určitě brzy najde příležitost, abych se s ní konečně vyspal. Jenomže maturita se blížila, musel jsem šprtat a naši mi dovolili jen jedno rande v kině, po němž musela Irena stejně hned domů, takže jsem nikam nepokročil. Ale krom polibků a hlazení jejích ňader jsem cestou z kina dostal nápad. Já plavu v literatuře, Irena ji studuje, tak bychom mohli rodičům říct, že mě bude doučovat.

A stalo se, oboje rodiče to vzali jako dobrý nápad, dokonce dovolili Ireně, aby se z obvyklého víkendového pobytu na jejich chalupě vrátila už v neděli ráno a pomohla mi s tím učením. Nevím, jestli nějak pozapomněli na ostražitost nebo nedělní dopoledne považovali za eroticky neškodné, ale já se mohl s Irenou domluvit, že k ní v devět dorazím domů a budeme mít celé nekonečné tři hodiny legálně jen a jen pro sebe.

Noc ze soboty na neděli jsem nedokázal usnout, maloval jsem si ty nejrůžovější představy a odpočítával hodiny, zbývající do konce svého panictví. K Ireně jsem dorazil celý rozpálený a hned jsem se na ní chtěl vrhnout samou láskou (vlastně chtíčem), ale ona mě zarazila: „Michale, nezlob se, já nemůžu, dostala jsem to o dva dny dřív.“

Já zůstal jako opařený a jediné, v čem mě toho dne Irena pustila dál, bylo, že mi dovolila, abych jí svlékl do půl těla a líbal na ňadrech. Nebyla sice zdaleka tak dmoucí, jak jsem si celou dobu myslel, ale přesto mě dokázala dostat do ještě horšího stavu očekávání a nenaplnění, než jsem si uměl představit. Navíc Irena se při tom mém líbání snad každých pět minut dívala na hodinky, jak se bála, aby se neobjevili rodiče, kteří dostali nápad ji přijet nečekaně zkontrolovat. Na doučování jsem neměl ani pomyšlení, se ztrátou panictví jsem nijak nepokročil a navíc se mi Irena zdála nějak podivně odtažitá, takže celá neděle byla na draka.

O to víc jsem byl překvapený, když se v půlce týdne po kině nechala Irena ukecat na další nedělní ranní doučování. Nedbal jsem varovných signálů, že příliš pospíchá domů, že se se mnou líbá, jen aby se neřeklo a že se trochu odtahuje, když jí zajíždím rukou pod blůzku. V mých uších stále zněla její věta: „dobře, tak teda v neděli v devět přijď,“ kterou jsem si naivně překládal jako: „tentokrát ti určitě dám, strašně se na to těším.“ Prostě jsem nepochopil, že to Irenu se mnou přestává bavit, dává mi poslední šanci a vůbec jí nebude vadit, když to nakonec celé nevyjde a skončí.

Po zbytek týdne už jsem dočista ztratil kontrolu sám nad sebou a nedokázal myslet na nic jiného než na vysněný Irenin klín. Pořád se mi o tom zdálo, v každém snu jsme spolu byli v posteli a já se už, už na ni chystal, když se na poslední chvíli objevila nějaká překážka. Jednou to byly kalhotky, které nešly svléknout, jindy třeba šokované obličeje jejích rodičů, zjevivších se náhle ve dveřích. Netřeba dodávat, že jsem nad sebou neztratil kontrolu jen já sám, ale též mé tělo si začalo dělat, co se mu zlíbí a já se s těch snů probouzel mokrý až za ušima.

V tomhle stavu jsem nevnímal, co se děje okolo mě a pochopitelně prošvihnul i fakt, že ze soboty na neděli nadešla chvíle první změnu času a najednou bylo o hodinu víc. Ráno jsem se sice koukal na hodinky, abych vyrazil včas, ale řídil se spíš podle polohy minutové ručičky a svůj omyl jsem si uvědomil až v metru, kde mě praštil do očí digitální displej.

„Co teď, proboha, čtvrt na deset, už jsem tam měl dávno být a přitom mám před sebou ještě skoro třičtvrtěhodinovou cestu se dvěma přestupy?“ Ve vestibulu byl telefon, svitla mi naděje, že se Ireně omluvím, jsem trouba, ať se nezlobí, jsem na cestě, dorazím s hodinovým zpožděním. Telefon byl hluchý a já z vrcholku naděje spadl zpátky do propasti zoufalství.

Na prvním přestupu nebylo z čeho zavolat, na druhém dvacet minut před desátou jsem objevil fungující přístroj, ale Irena mi to nevzala. Mou poslední nadějí bylo, že je porucha na lince a zvoní to „na prázdno.“ Nicméně na konci mé cesty u Ireniných dveří i tato naděje dočista zemřela, nikdo mi neotevřel.

„Čekala jsem na tebe půl hodiny, pak mi došlo, že ses na mě vykašlal a jela jsem zpátky za našima na chlupu,“ oznámila mi lakonicky Irena téhož dne večer, když jsem se k nim konečně dovolal. Tón jejího hlasu byl definitivní a já konečně pochopil, že ta její hra na oťukávanou se zajíčkem panicem skončila jednou pro vždy.

PS: Nevím, jak dlouho musel ještě Michal čekat na ztrátu panictví, ale když jsem ho viděl o několik let později, už jím rozhodně nebyl. Zastihl jsem ho ve společnosti drobné ženušky s usměvavým kulatým obličejem, jak společně tlačí sporťák s malým klučinou, který jakoby mu z oka vypadl. Bohužel jsem se v přítomnosti té dámy netroufnul Michala zeptat, jestli jeho ztráta panictví nakonec přece jen nějak souvisela se změnou času ze zimního na letní. Nebo opačně, pochopitelně.