Ty už nejsi můj syn!

Milošův podraz Kristýnu nesmírně zasáhl. Přišel naprosto nečekaně v době, když byly jejich Lukáškovi tři měsíce a ona byla přesvědčená, že se konečně vezmou.

Jenomže on si najednou přivedl domů tu mladou cizí ženu. Kristýně suše oznámil, že se do ní zamiloval a že ona tam s nimi bude odteďka žít. „Je to můj byt, než si něco najdeš, můžeš být s malým vzadu v pokojíku, ale se mnou už nepočítej. Promiň.“ Zavřel dveře a zmizel v ložnici. V ložnici, která až do včerejška patřila jen jim a odkud se za pár chvil začaly ozývat hlasité vzdechy té druhé.

Kristýna sebrala Lukáška a zmizela s ním v pokojíku. „Jak je to možné? Vždyť byl tak skvělý a já mu ve všem bezmezně věřila?“ Z očí ji tekly slzy zoufalství a skrápěly Lukáškovou hlavu, když byl přisátý k jejímu prsu. „Tady nemůžeme zůstat. Co s námi bude? Kdyby tak byli naživu táta s mámou, ti by nám pomohli...“ Jenomže Kristýniny rodiče byli už rok mrtví, zahynuli při tragické autonehodě.“

Po týdnu zoufalství, v němž se Kristýna míjela s Milošem a s tou cizí ženou jako s neviditelnými duchy, zazvonil telefon. Bylo to před třiceti léty, šlo o tehdy běžný stolní přístroj, který se ozval brzy dopoledne, když byla s Lukáškem v bytě sama.

„Procházková, prosím.“

„Kristýnko, to jsem já, Míla,“ ozvala se na druhé straně Milošova maminka, která bydlela na vsi v Pošumaví. „Volám tady od nás z pošty, děje se něco? Měla jsem za vámi za týden přijet na Vánoce jako každý rok, ale včera mi přišel od Miloše telegram, abych tentokrát zůstala doma, že něco řešíte a že se ozve po Novém roce. Mám o vás strach, jste v pořádku?“

Kristýna nejdřív nevěděla, co říct. Milošova maminka k ní byla vždycky nesmírně přátelská a brala ji, jako by už patřila do rodiny, ale přece jen to byla matka člověka, který ji zradil. Jenomže z jejího hlasu cítila starost a její osobu najednou vnímala jako možnou spřízněnou duši, a tak jí všechno naráz vyklopila. Když zmlkla, asi vteřinu se ze sluchátka ozývalo pouze praskání meziměstské linky. A pak několik rozhodných slov: „Kristýnko, ničeho se neboj. Sbal si věci, jedu si pro tebe a pro Lukáška k vám do Prahy, budete bydlet u mě. Vyrážím okamžitě, za chvilku mi jede vlak.“

„Ty už nejsi můj syn!“ Vmetla Míla téhož dne k večeru Milošovi do očí, když pomáhala Kristýně pobrat pár skromných zavazadel. „Už mě nikdy, rozumíš, nikdy, nekontaktuj. Máš štěstí, že se toho nedožil táta, ten by tě tady na místě zabil.“ Hodila mu klíče pod nohy, práskla dveřmi od bytu a s Kristýnou a Lukáškem v kočárku odspěchala na nádraží na večerní spoj.

***

„Mamink... promiňte, paní Mílo, vy jste na mě tak hodná. Nevím, co bychom si s Lukáškem bez vás počali.“ Bylo ráno druhého dne a za okny chalupy se hustě sypal sníh jako příslib bílých Vánoc. Ty dvě seděly u kávy, dítě oddychovalo klidným spánkem ve staré postýlce po Milošovi.

„Tykej mi, Kristýno, tu paní si nech od cesty a klidně mi říkej maminko, jestli to tak cítíš. Tohle by přece udělal každý normální rodič.“ Míla si povzdychla. Přišla o syna a místo něj získala novou dceru s vnoučkem. Novou dceru, která se v její přítomnosti postupně vzpamatovávala ze svého šoku a městský život vyměnila za bytí v lůně přírody v chalupě na kraji lesa.

Po dvou létech odešla Míla do důchodu a Kristýna si našla práci v kanceláři místní dřevařské firmy. Z Lukáška vyrůstal veselý vesnický klučina, který dováděl se svými malými vrstevníky a v šesti létech nastoupil do místní školy. A jeho táta Miloš? Pamětlivý Míliných slov, že už není její syn, se nikdy neozval, takže se ty dvě ani nedozvěděly, že se dal na drogový byznys a zmizel někde v zahraničí.

„Měla by ses poohlédnout po nějakém chlapovi,“ škádlívala Míla Kristýnu, „jsi ještě mladá a já tady nebudu navěky.“ Kristýna dlouho odolávala, nevěřila, bála se dalšího zklamání. Ale když bylo Lukášovi deset, přišel jí do cesty Jirka. Milý a šikovný chlapík, který se v dřevařské firmě staral o všechno, co bylo na elektřinu. A který získal její srdce, než se stačila dvakrát otočit.

„Maminko, nevadilo by ti, kdybychom se s Jirkou a Lukášem odstěhovali do Plzně?“ Toho roku bylo mladému patnáct, dřevařská firma se potácela na pokraji úpadku a Jirka dostal nabídku dobrého místa v západočeské metropoli. „Má kupce na svou zdejší chalupu, v Plzni bychom si sehnali byt, a kdybys chtěla, byli bychom rádi, kdybys tam bydlela s námi.“

„Jen běžte, děti,“ usmála se Míla. „Jsem ráda, že jste šťastní a v Plzni vám bude dobře. Ale já s vámi nepojedu, jsem tady zvyklá celý život a říká se, že starý strom už nepřesadíš. Nakonec to přece není tak daleko, kdykoli vás tu ráda uvidím.“ 

***

Řadu let jezdili Kristýna s Jirkou za Mílou do její chalupy v Pošumaví. Už byli dávno manželé a zpočátku s sebou brali i Lukáše, než dostudoval a osamostatnil se. Každé Vánoce si přivezli Mílu do svého plzeňského bytu, aby ty svátky klidu a lidského sblížení oslavili společně, předloni i s Lukášovou mladou partnerkou.

Loni na jaře oslavila Míla dvaaosmdesáté narozeniny. Na svůj věk byla ještě neuvěřitelně čiperná, ale postupně si začala uvědomovat varovné signály stáří. „Ale maminko, to jsi nemela dělat, vždyť ty tady s námi budeš nejmíň do stovky.“ Zlobila se Kristýna, když na ni Míla převedla svou chalupu. „Opravdu se nechceš přestěhovat k nám? Měla bys všechno jednodušší.“ Míla její nabídku opět odmítla. 

***

Bylo ráno loňského Štědrého dne. Kristýna chystala poslední vánoční přípravy, Jirka dopil kávu a oblékal se s tím, že zajede pro Mílu.

Kristýně zazvonil mobil, neznámé číslo.

„Jandová, prosím.“

„Dobrý den, Kristýnko,“ ozval se přerývaný ženský hlas. „Tady je Jarka, Mílina sousedka. Před chvilkou jsem nesla vaší mamince trochu svého cukroví a našla jsem ji v kuchyni na zemi před vyhaslou plotnou. Hned jsem volala sanitku, odvezli ji do špitálu do Klatov. Kristýnko, je mi to moc líto, jeďte tam za ní.“

Nevtíravá vánoční výzdoba na nemocničních chodbách.

Laskavý hlas starého zkušeného doktora: „Vy jste dcera?... Aha, já vím. Neměl bych, ale mám tady vzkaz ze sanitky. Pacientka dostala mozkovou mrtvici a byla několik hodin bez pomoci v bezvědomí. Je v kritickém stavu, na několik minut se probrala, ale nevnímala okolí. Ano, vezměte si tenhle plášť, na chvilku vás k ní pustím...“

Ticho pokoje rušilo jen slabé vrnění přístrojů. Kristýna přistoupila k lůžku a vzala do svých dlaní bezvládnou vrásčitou Mílinu ruku. V očích se jí zaleskly slzy.

„Děkuju ti, maminko. Moc ti děkuju za všechno, co jsi pro nás udělala. Mám tě ráda.“

Míliny oči s duhovkami zesvětlenými věkem se otevřely. Její odcházející duše probudila poslední síly ve stařičkém těle. „Kristýnko, dcero moje. Bože, já jsem tak šťastná...“

Venku začalo hustě sněžit, k zemi se v poledním světle Štědrého dne snášely velké bílé vločky. Jedna z nich zářila zvláštním měkkým světlem a na rozdíl od všech ostatních stoupala vzhůru k nebesům.

Související článek: Ty už nejsi můj syn! Aneb „sorry tati!“