Jak se zbavit Jehovistů

Pánové, už jste někdy viděli svou vlastní manželku tak strašně naštvanou, až jí lítaly blesky z očí? Dámy, už jste se někdy rozčílily takovým způsobem, že jste viděly rudě a bylo vám dočista jedno, že vás pozoruje celá rodina?

Moje manželka je veskrze mírná a vstřícná, ale neradno na tento fakt hřešit. Má v sobě zabudovaný jakýsi práh snesitelnosti, který když někdo překročí, tak nemůže počítat s jejím slitováním.

Popravdě řečeno, opravdu naštvanou jsem ji na vlastní oči viděl jenom párkrát v životě a naštěstí ne na mou maličkost. Posledně se tak stalo, když v naší ulici obcházeli Jehovisté, zvonili u každého domku a otravovali se svou vírou. Snad shodou okolností jsme se den předtím doma bavili právě o vyznavačích této víry a kroutili hlavami nad jejich krutostí, s jakou odmítají transfuze krve pro své blízké. Třeba pro vlastní děti, které kvůli tomuto pochybnému postoji svých rodičů mohou klidně zemřít. Nebylo tedy divu, že když u nás zazvonili a manželka jim šla otevřít, tak pod palbou jejích slov během několika málo vteřin vypadli se schlíplými ocasy.

Pár dní poté jsme se o téhle partičce Jehovistů a jejich aktivitách bavili se sousedy, kteří k nám přišli na návštěvu. Soused nám vyprávěl, jak s nimi jednou kulantně a bez zbytečného dohadování naložili, když byl u svého kamaráda. Pokusím se jeho historku převyprávět.

***

Tehdy jsem pomáhal Petrovi s nějakou opravou v bytě. Žije tam sám, má takovou malou garsonku, potřeboval udělat něco s rozvody a poprosil mě, jestli bych se na to s ním nepodíval. Měli jsme to celkem rychle hotové a Petr se rozhodl, že úspěšné dílo musíme zapít. Už během práce jsme porazili pár lahváčků a teď vytáhnul skotskou. Čas ubíhal v příjemném hovoru o všem možném, a když se ozval zvonek u dveří, už jsme oba měli parádní špičku.

Na chodbě stáli dva muži s mladou dívkou. Snad otec s bratrem a s dcerou, kdo ví. Jeden byl plešatý, druhý tlustý, jenom ta holka byla hezká, vyzařovala z ní taková prostá krása.

„Dobrý den, můžeme vás na chvilky vyrušit? My bychom si s vámi rádi popovídali o Bohu.“ Pravil ten tlustý a v očích měl přitom divné fanatické světlo.

„Vy ... vy jste Jehovisté?“ Optal se kamarád maličko nejistým hlasem.

Ticho. Jakoby se báli přiznat barvu a nechtěli hned ve dveřích prozradit, za koho vlastně kopou. Jenom ta dívka je prozradila, když maličko sklopila zrak.

„Tak teda jó, to bude fajn,“ ozval se znova kamarád. Tentokrát hlasem, který znovunabyl ztracené jistoty a překypoval bodrostí. „Víte co? Slečno, vy pojďte dál, dáte si s námi panáčka, aby vám to líp povídalo. Samozřejmě, že o Bohu a o nebesích. A vy dva, vážení pánové, můžete zatím s dovolením táhnout do pekel.“

Do Jehovistů jako když střelí. Plešatý chytl dceru za ruku, odtáhli všichni tři a my se už nikdy nedozvěděli, jestli se vznesli na nebesa nebo propadli do pekel. 

***

Když nám to soused dovyprávěl, váleli jsme se smíchy všichni. A shodli se na tom, ať si má každý víru, jakou chce, jen ať ji proboha (nebo snad pro pekelníka?) nevnucuje ostatním. A hlavně, ať kvůli té víře neohrožuje děti, které za nic nemohou a nedokážou se bránit.

Při téhle poslední větě moje manželka zlověstně zablýskala očima. Ale zůstala klidná, protože je přece tou nejmírnější a nejvstřícnější bytostí, kterou jsem kdy poznal. Tedy pokud ji někdo doopravdy nevytočí svou bezohledností.