Není migrant jako migrant

Paní Květa udělala minulý týden dvě naprosto odlišné zkušenosti s migranty v německém městě Ulm. Nyní mi o nich pověděla a vyslovila přání, abych to celé zveřejnil.  

Začněme však pěkně od začátku. Maminka paní Květy má starší sestru, která před mnoha léty utekla do Německa a vdala se tam. Její manžel, říkejme mu třeba Karl, prodělal mozkovou mrtvici a ve svých osmdesáti létech je odkázaný na nepřetržitou péči své manželky. Ta poprosila paní Květu, jestli by ji nepřijela na týden vystřídat, aby si sama mohla aspoň na chvilku odpočinout. Paní Květa souhlasila, přijela za nimi do Ulmu a její teta odjela na krátkou „dovolenou.“

Paní Květa tedy převzala chod domácnosti včetně péče o Karla. Jednoho dopoledne zajela nakoupit do místního Lidlu. Bylo jen chvilku před polednem, parkoviště prakticky prázdné, v obchodu jen pár lidí. Když se paní Květa vracela s plným nákupním vozíkem, kde se vzal, tu se vzal, vyloupl se před ní mladý migrant. Takový ten klasický, kteří se u nás prakticky nevyskytují, ale v Německu je jich spousta.

„Geben Sie mir fünf euro (dej mi pět euro)!“ oslovil migrant paní Květu. No, spíš než oslovil, se na ni bez pozdravu či prosby obořil.

„Nein (ne)!“ Odmítla rázně paní Květa.

Pak došlo k nějakému dohadování a když paní Květa trvala na svém odmítavém postoji ohledně odevzdání finanční částky migrantovi, tento jí začal nevybíravě strkat do nákupního vozíku. Tak, aby jím do paní Květy vrážel a přitom ji zároveň nevybíravě slovně urážel. Paní Květu zachránil až nějaký řemeslník, jenž právě dorazil na parkoviště v dodávce, na které byly namalované jakési vodovodní kohoutky nebo co. Řemeslník byl hromotluk a migranta jednoduše zahnal.

„Honzo, měla jsem kliku, že těch migrantů nebylo víc, v Ulmu se to jimi jen hemží. Večer bych rozhodně nevystrčila ven ani nos.“ Uzavřela paní Květa své vyprávění o první zkušenosti.

***

Pár dní poté se paní Květa vypravila v odpoledních hodinách pro mléko. Tentokrát ne do Lidlu, ale do malého krámku, který měla pár ulic a přes parčík od domku, ve kterém pečovala o Karla.

Předchozí noc paní Květa prakticky nespala, protože Karl měl nějaké problémy a stále potřeboval její péči. Navíc je sama, jak se mi svěřila, v takovém tom pro ženy problematickém věku přicházejícího přechodu. Odpoledne se udělalo dusno, stahovaly se těžké mraky před přicházející bouřkou, a tak není divu, že na paní Květu při cestě z obchodu přišla mdloba. Ani nestačila dojít k nejbližší lavičce, jen si rychle sedla na trávník a na pár okamžiků ztratila vědomí.

Najednou, kde se vzala, tu se vzala migrantka, taková ta klasická. Když se paní Květa probrala, byla u ní nějaká snědá žena s šátkem na hlavě a s malým dítětem. Otírala jí čelo vlhčeným ubrouskem a ptala se: „Kann ich Ihnen helfen (mohu vám nějak pomoct)?“ A když viděla, že se paní Květa probrala, odněkud vytáhla petku s vodou a dala jí napít.

„Danke, du bist gut (děkuji, jste hodná),“ zvedla se pomalu paní Květa z trávníku, už se jí udělalo líp. Migrantka ji pak ještě pro jistotu doprovodila těch pár ulic k domku. Paní Květa je sice na jednu stranu rázná, ale na druhou stranu nesmírně hodná, a tak ji nenapadlo nic jiného, než nabídnout migrantce pět euro. Těch pět euro, kvůli kterým měla pár dní předtím konflikt s migrantem. Migrantka je však odmítla a paní Květa měla najednou obavu, jestli jí tou nabídkou neurazila.

***

A to je asi tak všechno. Zbývá už jen dodat, že Karlova manželka se po týdenním odpočinku vrátila do Ulmu a převzala si manžela do péče. Paní Květa se mohla odebrat zpátky sem domů, přijela bohatší o dvě zkušenosti.

Jo a ještě něco, taková douška na závěr. Všechno je o konkrétních lidech, o jednotlivcích. I u nás se najdou různí somráci, kteří by se, podobně jako ten migrant v Ulmu, byli schopni poprat kvůli almužně. I u nás se najdou lidé, kteří sami od sebe ochotně nezištně pomohou, když se někomu udělá špatně. Jenom o procentuálním zastoupení těch dobrých a těch méně dobrých v odlišných skupinách lidí bych nerad spekuloval.

V Ulmu žije prakticky stejný počet obyvatel jako v našem Liberci. Je mi dost líto, že v takovém hezkém městě poblíž Alp nemohou místní lidé a jejich hosté vycházet po setmění bez rizika ze svých domovů.