Nekoukej se do zrcadla

Stáňa se vyčerpaně zhroutila na postel. Snad by si mohla říct, že se dneškem uzavřela jedna chmurná kapitola jejího života. Jenomže co bude dál? V její mysli se usadila studená prázdnota.

Teď s odstupem času už věděla, že vztah s Vaškem byl jeden velký omyl už od samého začátku. Omyl, který jí nejprve stál jen spoustu nervů při každém jeho žárlivém výstupu. Časem se to však začalo zhoršovat, když ke slovním výpadům postupně přidával i fyzické útoky. Tehdy se ještě stále naivně domnívala, že těhotenství a pozdější narození dítěte Vaška předělá a jejich manželství se pročistí. A tak tajně, aniž mu cokoli řekla, vysadila antikoncepci.

Když Vaškovi s nadějí v hlase oznámila radostnou novinu, tak se dočkala úplně opačné reakce, než v jakou doufala: „Proč jsi vysadila tu antikoncepci, já žádný dítě nechci, a ty to dobře víš. A s kým to vůbec máš, krávo, stejně se pořád taháš s kdekým?!?“ Stánino ujišťování, že chtěla zachránit jejich vztah a že mu nikdy nebyla nevěrná, ničemu nepomohlo a Vaškova agrese vůči její osobě se jen dál vystupňovala.

Vše vyvrcholilo, když si jednoho dne cestou z práce skočila s kamarádkou do cukrárny a přišla domů později než Vašek. Napřed jí vynadal do coury, pak práskl dveřma a odešel do hospody. Když se vrátil, byl v ráži a zmlátil ji tak, jako doposud nikdy předtím, až z toho potratila. Teprve zoufalství ze ztráty dítěte jí přimělo k tomu, že všechno nahlásila na policii. Následovalo vyšetřování, pak soud a dnes padl definitivní rozsudek, Vašek dostal nepodmíněný trest.

***

Stáňa musela na chvilku usnout, když se probrala, začínalo se šeřit. Mechanicky vstala a pohlédla do zrcadla, které tvořilo přední stěnu skříně v ložnici. Uviděla svou tvář. Tvář osmadvacetileté ženy, které únava a vyčerpání jakoby přidalo nejmíň patnáct let. „Co bude dál? Má tohle vůbec cenu?“ Napadaly ji otázky, na něž neznala odpověď. Hlavou jí prolétla myšlenka, jestli by nebylo lepší to všechno rychle a tiše skončit. Vana napuštěná příjemně teplou vodou... Žiletka... „Neměla jsem se do toho zrcadla koukat,“ napadlo ji.

Jenomže najednou pocítila silné nutkání se do něj znovu podívat. V tu chíli po boku svého odrazu uviděla v houstnoucím šeru nejasnou postavu. Nějakou mladou sotva dospělou dívku s dlouhými vlasy v bílé říze, která jí volně splývala až na zem. Stáně se leknutím zatajil dech a prudce se otočila, ale vedle ní nikdo nestál. Protřela si oči a obrátila se zpátky k zrcadlu, dívka tam stále byla. Hleděla na Stáňu vážnýma očima, jako by se jí snažila něco říct, ale nemohla. Jenom se dívala pohledem, ze kterého vyvěral klid a síla. Stáňa na chvilku zmateně zavřela oči, a když je znova otevřela, postava byla pryč.

Zážitek s postavou v zrcadle byl tak hluboký, že stačil zatlačit do pozadí všechno ostatní. Stáňa se ten den do něj ještě několikrát podívala, ale nikdo tam nebyl. Kupodivu navzdory všemu spala hlubokým bezesným posilujícím spánkem, po kterém se cítila o poznání líp. Když ani ráno v zrcadle kromě svého odrazu nic neviděla, napadlo ji, že musí počkat na večer, až se zas bude šeřit. A tak se chvatně oblékla, odešla do práce a nemohla se dočkat, až se bude blížit večer.

Jakmile zapadlo slunce, Stáňa usedla na okraj postele a upřela pohled na zrcadlo. Přišlo jí, že dnes vypadá o maličko líp, její vlastní tvář ji už nepřipadala tak strhaná a zestárlá jako včera. Dívka se v zrcadle objevila ve chvíli, kdy se v ložnici začaly prohlubovat stíny. Její obraz byl tentokrát o něco jasnější a Stáňa si všimla, že jí je trochu podobná. Jen ten obličej orámovaný dlouhými vlasy je užší a ústa jsou drobnější. Dívka se opět snažila něco říct a Stáňa jí chtěla nějak pomoct, ale nevěděla jak. A tak se hluboce soustředila, jakoby chtěla otevřít svou mysl.

Dívka najednou pohnula ústy a Stáně se rozbušilo srdce. Vnímala hlas. Vnitřní hlas, jenž nelze slyšet ušima, který může postřehnout jenom duše: „Neboj se, Stáňo a buď silná. Jsem duše dítěte, které se ti mělo narodit a které se ti v tomhle životě skutečně narodí. Než se tak stane, budu ti nablízku, i když mě do té doby neuvidíš. Vím to určitě, protože patříme k sobě.“

***

Tohle všechno se stalo před pěti léty a od té doby se Stáně obraz dívky v zrcadle už znovu neukázal. Prošla si nelehkým obdobím, ale z nejhoršího jí pomohl Mirek, kterého poznala nedlouho po tom zvláštním rozhovoru s tajemnou dívkou.

Z Mirka se vyklubal upřímný a spolehlivý chlap a Stáňa s ním za měsíc čeká dítě. Bude to holčička a oba se shodli na tom, že se bude jmenovat Lucie, protože vnesla Stáně do života světlo v nejpotřebnější chvíli.

Jen jedno Luciiny budoucí rodiče nevědí. Netuší, že právě ona poslala Stáně Mirka do cesty, když jí bylo nejhůř.