Je nízká nezaměstnanost pro naše občany opravdu takovou výhrou?

Nezaměstnanost klesla na úroveň 3,5 procenta, politici a ekonomové se pochvalně plácají po ramenou. Nejsem politik, ani ekonom, avšak nabídnu poněkud nelichotivý pohled na tuto skutečnost očima dvou konkrétních zaměstnanců.  

Příklad první:

Praha, muž zhruba 35 let, středoškolské vzdělání, říkejme mu třeba Jindřich. V předchozím zaměstnání se věnoval prodeji výpočetní techniky, nyní pracuje ve firmě, která distribuuje a prodává určitý druh biopotravin. Z předchozího zaměstnání odešel proto, že po něm zaměstnavatel požadoval značné množství přesčasových hodin včetně služeb o víkendech, aniž by mu byl ochoten tyto přesčasy proplatit. Když se odvolával na zákoník práce, bylo mu sděleno, cituji „za branou uvnitř našeho podniku zákoník práce neplatí.“ Jindřich tedy dal výpověď a během výpovědní doby si našel místo v té druhé firmě, kde pracuje v současné době.

Na novém místě původně zastával dvě funkce najednou, byl vedoucím týmu a zároveň prodavačem, který nabízí produkty firmy na stáncích, například v obchodních centrech a podobně. Situace s přesčasy se zopakovala, po Jindřichovi bylo požadováno hodně přes 200 hodin práce měsíčně, a to bez potřebného odpočinku mezi směnami a bez náležitého finančního ohodnocení. Situace byla pro Jindřicha neúnosná, a tak se vzdal vedení týmu a dále pracuje pouze jako prodavač. Nepolepšil si, protože čas, který by ušetřil na šéfování, musí odpracovat ve stánku. Navíc jako určitou perličku třeba uvést, že prodejní stánky jsou většinou monitorovány a pokud Jindřich zmizí jen na pár minut ze záběru kamer, okamžitě je kontaktován, proč tam není. Nejsou tedy dodržovány zákonné pracovní přestávky, řečeno obyčejnou mluvou, Jindřich si ani nemůže v klidu dojít na záchod.

Jindřich tedy nyní zvažuje další změnu zaměstnání a doufá, že na novém místě nebude tolik přetěžován, respektive, že mu bude práce přesčas aspoň zaplacena.

Příklad druhý:

Praha, žena v předdůchodovém věku, středoškolské vzdělání, pro účely tohoto článku třeba Jiřina. Pracuje několik let na administrativní pozici v jedné obchodní firmě. Je běžnou pracovnicí, tedy nikomu nešéfuje.

Tedy úplně jiná práce než má Jindřich, ale přístup firmy je bohužel podobný. Oddělení má podstav, avšak množství práce stejné jaké by bylo při plném stavu. Po pracovnících tohoto oddělení je tedy požadováno, aby bez navýšení finanční odměny zastali práci svoji plus práci, která připadá na neobsazená místa. Z toho logicky pramení velké množství přesčasových hodin a práce ve stresu, která pochopitelně zvyšuje riziko chyb. Na rozdíl od Jindřicha má Jiřina možnost si občas (dle blahovůle nadřízeného) za menší část přesčasových hodin vybrat náhradní volno.

Původně Jiřina uvažovala o tom, že bude po dosažení důchodového věku předem neurčený čas přesluhovat, ale za současné situace tvrdí, že pokud se situace nezlepší, odejde v termínu.

Jak již bylo řečeno, oba dva případy se týkají Prahy, avšak nedomnívám se, že by to v jiných regionech bylo lepší. Co z toho tedy vyplývá nebo lépe řečeno, jaké to má dopady na obyčejné lidi? Kvůli nízké nezaměstnanosti nemohou firmy nalézt dostatek pracovníků pro naplnění svých stavů. Podstav se snaží řešit tak, že náplň práce rozdělují mezi méně zaměstnanců, než pro kolik byla určena. Tím pádem dané zaměstnance trvale přetěžují, aniž by je za to patřičně finančně ohodnotily.

Co dodat závěrem? Snad jen takový marný povzdech, adresovaný našim politikům a ekonomům. „Takže vážení, než se zas budete kvůli nízké nezaměstnanosti plácat po ramenou, zkuste si to tak na měsíc, na dva na vlastní kůži a nastupte někam do práce, do které chodí obyčejní lidé.“

PS: Omlouvám se za suchý a nudný článek, příště to bude třeba zas o kočkách.