Na prahu smrti

„Josefe, měl bys ze mě radost, konečně jsem praštila s tím vyvařováním.“ Ludmila pohladila očima fotografii svého tři roky zesnulého manžela.

Prošli spolu pořádný kus cesty životem a ona k němu ráda takto hovořívala, jak byla zvyklá z dřívějška. „Říkával jsi mi, že nás uživíš sám a já můžu zůstat doma, ale nikdy jsem tě nechtěla poslechnout. Nezlobil ses na mě kvůli tomu a vidíš, teď jakmile můžu odejít do penze, tak jsem na tebe dala. A taky jsi mi v žertu povídal, že až tady jednou nebudeš, abych si našla jiného mužského. Copak já můžu, prosím tě, takovou starou bábu by už stejně nikdo nechtěl.“

Lída se usmála. „Takového, jako jsi byl ty, bych už stejně asi nenašla. To radši zajedu do Drážďan za mladými, stejně mě zvou. Náš syn Pepa bude mít radost a jeho ženu Gertu naučím ten bramborový salát, co dělala už moje maminka. Vyrazím hned zítra a budu u nich přes Vánoce, teď na to mám času dost.“

Blížil se večer, šerem za okny probleskovaly velké sněhové vločky. V protějším domku se svítilo. Bydlel tam Karel, trochu se s Lídou znal. Šikovný řemeslník, který už několikrát opravil Lídě nepořádně udělané a stále se ucpávající odpady. Přišlo jí ho líto, nemá to vůbec lehké. Před léty se rozvedl s manželkou alkoholičkou a teď se mu před nedávnem zabil na silnici jediný syn se svou ženou. Zbyla po nich osmiletá Adélka, o kterou se teď stará. „Až se vrátím z toho Německa, budu za nimi muset zajít.“ Lída pokývala hlavou a dala se do balení dárků pro mladé. Maličko jí bodlo u srdce, ale hned mávla rukou, „kdepak, takový fešák a o deset let mladší než já, to není nic pro mě... A jejda, on jde sem.“ Lída si instinktivně hrábla rukou do vlasů.

„Liduško, prosím vás, nezlobte se na mě, že vás ruším, nechtěla byste ke mně kafe, potřebuju nutně s něčím poradit.“

Adélka byla na kroužku kreslení, Lída si srkla vonící kávy. „Tak spusťte, Karle, jak vám můžu pomoct?“

„Víte, já jsem jen obyčejnej instalatér a těmhle věcem moc nehovím. Víte, Liduško co se stalo a já bych se chtěl o malou postarat. Jenomže chlapi mě strašej, že mi jí musej přiřknout úřady a můžou mi sem poslat sociálku na kontrolu. Byl bych strašně nerad, kdyby skončila někde v děcáku.“

Lída se rozhlédla kolem sebe. Celý život byla kuchařkou a právní záležitosti šly mimo ni, o ty se starával její Josef. Váhala. Karel tu měl čisto, ale bylo znát, že tady chybí ženská ruka. V koutě kuchyně se povalovalo pár kousků instalatérského nářadí, ve dřezu se usmívala hora neumytého nádobí. Došlo jí, že v ostatních místnostech to asi bude podobné. V myšlenkách se jí vynořil obrázek, jak se kdysi vrátila z lázní. Tehdy si dobírala svého Josefa, že má doma po chlapsku uklizený bordel.

Karel si všimnul jejího pátravého pohledu. „Nezlobte se na mě, že to tady tak vypadá, já prostě všechno uklidit nestíhám. Jsem rád, když stačím po šichtě Adélce uvařit večeři, napsat s ní úkoly, vyprat, vyžehlit a tak dál.“

Lída se zamyslela. Slíbila mladým tu návštěvu, ale tohle je důležitější. Karel je férový chlap a o malou se dokáže postarat. Německo holt počká. „Karle, já taky netuším, jaký je úřední postup, ale kdyby sem měla vlítnout nějaká satorie, tak nevím, nevím. Ale mám nápad, teď mám dost času, tak jestli chcete, můžu vám s tím tady trochu pomoct.“

Následovalo překvapení, obrovské díky a předání klíčků od Karlova domku. A pak mu Lída nabídla, že s ním zajde pro Adélku na kroužek, aby se holčina trochu seznámila se svou novou dočasnou tetou.

***

„Liduško, jak já bych se vám jen revanšoval, za všechno, co jste pro mě a pro Adélku udělala?“ Zeptal se Karel, když už měli konečně všechny úřední záležitosti za sebou. Adélka si spokojeně hrála ve svém pokojíku a ti dva zas seděli v kuchyni nad vonící kávou. Vypadalo to tam úplně jinak než při Lídině první návštěvě, celý domek zářil čistotou a lednice přetékala navařenými dobrotami.

Karel váhal. Lída byla tak akorát ženská, kterou by si dokázala představit vedle sebe. Vůbec by mu nevadilo, že je starší než on. Ale nesebral dost odvahy, přišlo mu hloupé odměnit ji za všechnu tu práci takovou nabídkou. A tak ze sebe nakonec vykoktal: „Víte, co, Liduško, udělala jste tady strašně moc práce a ztratila kvůli mně spoustu času. Řekněte si, kolik chcete, já vám to zaplatím.“

Poznala to na něm. Během té doby s ním strávila dost času na to, aby se to bodnutí u srdce stávalo čím dál častější a intenzivnější. Jenomže teď vytušila, že ten první krok bude muset udělat sama. „Karle, budu moc ráda, když mi nabídnete něco jiného než peníze. Jestli to bude opravdu od srdce, tak se to nebojte říct.“ A Karel se najednou přestal bát...

A tak Lída naučila v Drážďanech manželku svého syna Gertu ten skvělý bramborový salát až o Velikonocích. Snacha tam sice přidala trochu víc vajec, ale byla šikovná a její výtvor ocenili všichni. Včetně Karla a Adélky, kteří tam přijeli s Lídou.

***

Škola skončila, Adélce začaly první prázdniny s dědečkem a s novou tetou. Už, už si chystala svůj dětský batůžek na čtrnáctidenní pohodu na Šumavě, když přišel Karel se smutnou zprávou, že je teta nemocná. „Adélko, vydrž to, Lídě je hodně špatně a já za ní teď musím chodit do nemocnice.“

„Můžu tam chodit na návštěvy s tebou, dědečku?“ Zaprosily dětské oči.

„Adélko, teď to opravdu nejde,“ Karel stěží před malou potlačil dojetí, „až jí bude trochu líp. Snad.“ To poslední slovo řekl jen v duchu, aby malou nevystrašil. Moc dobře věděl, jak její dětská duše k Lídě přilnula.

„Správně bych vás k ní neměla pustit, ale bylo to její výslovné přání. Infarkt byl rozsáhlý a vyhlídky jsou nejisté. Tak pojďte, ale jen na pár minut.“ Doktorka odvedla Karla do pokoje. Závěsy byly zatažené, Karla uvítala světýlka vrnících přístrojů. Uprostřed místnosti uviděl obrys postele. Opatrně si sedl na okraj a vzal do dlaní bezvládnou Lídinu ruku.

Netušila, jestli je to sen nebo skutečnost. Fyzická bolest ustoupila, měla pocit, že pozvolna odplouvá do neznámých končin. Okolní krajina byla prozářená příjemným neoslňujícím světlem. Před očima se jí zjevila tvář. Byla stejná jako ta na fotografii jejího zesnulého manžela. Josefova tvář. Hleděla na Lídu posilujícím klidným úsměvem. „Josefe, ty na mě čekáš, už jdu za tebou,“ pomyslela si ve svém snu.

Oči té tváře odpověděly rozhodným uklidňujícím telepatickým hlasem: „Musíš se vrátit, Ludmilo, potřebují tě tam. Až přijde tvůj čas, tak tady na tebe budu čekat.“

Probrala se. Bolest se nevrátila, byla jen strašně unavená. Otevřela oči a uviděla Karla, jak sedí na okraji její postele. Pohladil ji, cítila, jak se mu chvěje ruka.

„Neboj se o mě, Karle, uzdravím se a budu žít. Vím to určitě. Mám tě ráda, budu s tebou a s Adélkou.