Jak Maruška potkala strašně hrubýho cikána
Frantu jsem nechala doma, pral se s virózou, sice se nabídnul, že mě tam odveze, ale já řekla, že radši pojedu sama, aby nakonec mamku nenakazil.
„Tuc, tuc, bum, bum, tuc, tuc.“ Řvalo to okolo slečny, co si v autobusu sedla za mě. Asi byla nahluchlá, tak si ten randál osolila do sluchátek naplno. Já byla přetažená z práce, rozbolela mě hlava a zrovna tohle mi ještě scházelo. Doufala jsem, že až se rozjedeme, monotónní hluk motoru ten kravál trochu zastíní.
„Dobrý den, já mám pětatřicítku, to bude tady vedle vás, můžu si přisednout?“ Měla jsem zavřený oči, pokoušela se navzdory ryku ze sluchátek trochu zabrat, ale tenhle hlas mě z toho dočista vytrhnul. „Proč by sis nemohl přisednout, když sem máš lístek,“ napadlo mě v duchu, ale zůstala jsem zticha a na tu slušně vyřčenou otázku jen kývla. A pak jsem se koukla.
„Ježíšmarjá cikán, no to snad ne?“ Ne, Honzo, aby sis nemyslel, nejsem rasistka, ale jak na sousední sedačku soukal to svoje stokilový tělo, tak mě to prostě blesklo hlavou, A taky, že se bude mačkat a mně to bude nepříjemný. Ale křivdila jsem mu. Nemačkal se, na klín si položil obrovskej pugét růží, ze kterýho jen dvě červený hlavičky přečuhovaly na mojí stranu.
My se rozjeli a jak jsou ty moderní autobusy tichý, proti randálu ze sluchátek za mnou to nemělo šanci. Měla jsem toho tak akorát dost, tak jsem se na ní otočila a zkusila to naslušno: „Slečno, byla byste tak hodná a trochu si to ztlumila?“
Nevěřící pohled, směřující někam ke střešnímu okýnku. Hlasitě vzdychla, zlehka pohodila hlavou a tu svou muziku maličko ztišila. Jenom tak, aby ukázala, že bláznům se nemá odporovat, ale aby nepřišla o ty svý decibely, co si tlačí do hlavy.
Tak nějak úplně mimoděk jsme se s cikánem na sebe podívali a rasa, nerasa, bylo nám to jasný. Tu svoji kytku přidržel rukou, aby mu nespadla, otočil se na slečnu za náma a klidným tónem oznámil hodně nahlas pouhá čtyři slova: „Když ztlumit, tak ztlumit.“
Zabralo to. Holka nadskočila na svý sedačce, probodla ho pohledem ostrým jak cikánská břitva, ale to svoje tuc, tuc si dala konečně potichu. Jestli pak někde vykládala, že na ní byl v autobuse hrubej ňákej cikán a že kdyby tam nebyli lidi, tak by ji určitě namlátil, ne-li hůř, tak rozhodně kecala.
Byla jsem ráda a cejtila jsem, že bych mu měla něco říct. Nic pořádnýho mě nenapadalo, tak jsem jenom poděkovala, pochválila mu ty růže a zeptala se, která bude ta šťastná, co je dostane. Po týhle mojí otázce se zasnil a úplně zjihnuj: „Víte, paní, ty jsou pro moji Aničku, máme první výročí. Já jsem cikán ... ne, neříkejte Rom, prostě cikán ... a ona je bílá. Strašně jí miluju.“
No, tak teď už jsem vůbec nevěděla, co na to říct, ale bylo mi to tak nějak od srdce příjemný. Víš, Honzo, taky jsem si prožila v životě svý a poznala, že ne každej cikán je špatnej a ne každej bílej je dobrej. Tak jsem mu tam v tom autobuse popřála štěstí a ať ode mě pozdravuje tu svou Aničku. A jak jsem byla najednou taková trochu naměkko a dobře naladěná, přestala mě bolet hlava a já konečně usnula.
Jan Pražák
Ty zvíře moje!
Oslovení „ty zvíře“ nemusí být nutně hanlivé, a pokud je doprovázeno přivlastňovacím zájmenem, bývá spíš chápáno jako lichotka. A zdaleka ne vždy s erotickým podtextem, stačí, aby se někdo zachoval živočišně jako ten tvor boží.
Jan Pražák
Heleno, hledej!
„Tak copak si dáte?“ Zeptal se nás prošedivělý číšník, když jsme se sobotního podvečera usadili se Soňou k restauračnímu stolu za účelem doplnění sil po odpoledním courání nezvykle chladnými ulicemi města.
Jan Pražák
Věř svým očím
„Promiň, Marku, já s tebou na to kafe fakt nemůžu jít. Musím do zítřka opravit písemky za celou třídu, ještě jsem s tím ani nezačala a už tak u toho budu sedět do noci. Tak se na mě nezlob, prosím.“
Jan Pražák
Obchodník musí umožnit platbu v korunách a do určité výše i v hotovosti
„Honzo, líbilo by se ti, kdybychom místo korunami platili eury a navíc jenom bezhotovostně?“ Položila mi Maruška nečekanou otázku, jakmile jsme si lokli kávy a dali první sousto větrníku v naší oblíbené cukrárně.
Jan Pražák
Zpověď dominantního muže
Nalézt si v dnešní době ženu, která by se mi ve všem podřizovala, nebylo jednoduché. Zkoušel jsem to asi se třemi, ale pokaždé to skončilo krachem, jakmile poznaly, že nemůže být po jejich, tak mě dříve či později opustily.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Stavební úřady se děsí novely, mluví o nejistotě a nabírají nové pracovníky
Stavební úřady napříč republikou se obávají reformy stavebního zákona. Kvůli nárůstu práce tak...
VIDEA TÝDNE: Potvrzený trest pro Feriho, živořící děti a Kobajašiho veleskok
Soud v Praze tento týden potvrdil exposlanci Dominiku Ferimu tříletý trest za znásilnění. Strážníci...
Prigožin se stal miláčkem ruských teenagerů, zaujal přesvědčením a vzdorem
Deset měsíců poté, co vedl ozbrojenou vzpouru proti ruskému armádnímu velení, a osm měsíců poté, co...
Necítí bolest a nekomunikuje. Matyas trpí vzácným syndromem, rodina shání pomoc
Zpomalený vývoj, neschopnost ovládat tělo, záchvaty vzteku či snížený práh bolesti. Tak vypadá...
- Počet článků 2129
- Celková karma 30,87
- Průměrná čtenost 1302x
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.