Vašek aneb smutný konec jednoho domácího porodu

„Podruhý už mě do porodnice nikdo nedostane,“ svěřila se Stáňa své kamarádce Martě po potvrzení dalšího těhotenství. „Doma budu mít klid a vyhnu se těm problémům, který jsem měla po narození Lukáška.“

Ne, že by při Lukáškovi v porodnici něco zanedbali nebo dokonce pokazili, ale Stáňa nebyla s jejich péčí spokojená. Projevila se u ní dost silná laktační psychóza a ona si za nic na světě nechtěla nechat vymluvit myšlenku, že za to mohl ten porodnický mumraj. A taky to, že jí přetížené sestřičky nedokázaly vždy věnovat tolik času a pozornosti, kolik by si sama představovala. Marta jí přikývla, vychválila výhody domácího porodu, který před časem absolvovala, a bylo rozhodnuto.

„Stáni, neblázni, co když se něco stane?“ Poté, co roční Lukášek usnul, nalil Vašek manželce sklenici čerstvého mléka a vzal ji za ruku. Se svým rozhodnutím se mu svěřila před pár dny. Chtěl pro ni sice to nejlepší, ale o domácích porodech dost pochyboval. A tak hodil řeč s kamarádem, zkušeným zdravotním bratrem, když se předešlého večera stavili na jedno cestou ze středečního volejbalu. „Nebudu tě děsit podrobnostma, fotříku, ale jestli to dokážeš, tak jí to rozmluv. Zvlášť, jestli měla tak silnou laktačku.“

„Jó, vy chlapi tomu rozumíte nejlíp. Kdo bude rodit, já nebo snad ty?“ Stánina poznámka, pronesená s bílými fousky od mléka okolo rtů, zněla sice zvesela, ale byla myšlena naprosto vážně. Budoucí rodička jí dala svému drahému jasně najevo, že si do toho od něj nenechá kecat. A totéž pak dala jasně najevo i jeho starostlivým rodičům a dokonce i svému lékaři v poradně. Posledně jmenovaný se na ni opravdu zlobil. Po diagnostikování podezřelé polohy pupeční šňůry se jí ten domácí porod nejprve snažil rozmluvit po dobrém, ale když to nepomohlo, zkusil terapii šokem: „Maminko, chcete snad to svoje děťátko zabít?“ Po téhle otázce se Stáňa ještě víc zašprajcla a změnila doktora. Narazila na nějaké mládě s minimem zkušeností a měla klid.

***

Lukášek byl odvezen k Vaškovým rodičům, porodní asistentka dorazila s dobrou náladou a Stáňa poslala taťku na zahradu prořezávat stromy. „Neboj, však o nic nepřijdeš, my tě včas zavoláme. Ale teď vypadni, stejně by ses tu nudil a jen překážel.“

Jako chlap dost dobře nedokážu popsat všechny ty přípravy, dýchání, cvičení a optimistické těšení, které předcházely vlastnímu zrodu Lukáškova bratříčka. Dokážu jen pochopit Vaškovu nervozitu a strach, to nekonečné čekání, jestli vše nakonec dobře dopadne navzdory varovným indiciím.

Nebudu to protahovat, Vašek byl sice přivolán v pravý čas, ale brzy po jeho příchodu se všechno zvrtlo. Dítko se dlouho nemohlo dostat ven a když se tak konečně stalo, bylo na hranici života s smrti. Zatímco zděšený otec bleskově volal rychlou, asistentka se pokoušela o nemožné a Stáňa zůstala ochromená šokem. Přivolaný lékař už mohl pouze konstatovat smrt novorozence, způsobenou uškrcením pupeční šňůrou.

***

Recidiva laktační psychózy na sebe nenechala dlouho čekat a tentokrát se vinou ztráty dítěte dostavila s daleko větší rasancí. Stánina nálada nekontrolovaně přeskakovala mezi hlubokými depresemi a chvilkami bezdůvodného veselí. Později se u ní objevil blud, začala tvrdit, že miminko je živé, ale doktoři z porodnice jí ho ukradli a vrazili do inkubátoru.

Malý Lukášek tou dobou stále pobýval u Vaškových rodičů a nešťastný taťka nevěděl, kam dřív skočit. Stánin stav se postupně zhoršoval, avšak ona si ve světlých chvilkách dokázala uvědomovat, že jestli to takhle půjde dál, bude muset být hospitalizována na psychiatrii. Dostala strach, že jí do toho blázince zavřou jen proto, aby si pro novorozeně nemohla dojít. A tak pro jistotu tajně vysadila léky v obavě, aby nebyla utlumená.

V pátek nad ránem přišla krize a Vašek volal doktora. Zmatená Stáňa vyhlédla zpoza záclony oknem a v ranním šeru uviděla přijíždějící sanitku. „Už jsou tady, už si pro mě jedou, musím jim rychle utéct,“ křičela její zmučená mysl. Vyčkala okamžiku, až ji Vašek na chvilku spustí z očí a půjde jim otevřít. Popadla kabelku, vyběhla do patra a vylezla ven střešním oknem, chtěla to vzít přes sousední řadový dům. „Pro maličkého si půjdu rovnou, vezmu jim ho a uteču s ním k Martě, ta už se o nás postará. Ještě krok přes hřeben střechy a pak už to bude snadné...“

Stánino přání se splnilo, odešla za maličkým. Sešli se v rovinách, ze kterých se živí už nevracejí. Její tělo našli na chodníku se zlomeným vazem. 

***

Vašek byl psychicky na dně. Ještě před nedávnem doufal, že všechno dobře dopadne a rodinka se dvěma kluky bude žít šťastným životem. „Proč se jen nenechala přemluvit? Proč byla tak svéhlavá navzdory varování ze všech stran? V porodnici by to přece poznali včas, udělali by císaře a všechno mohlo bejt dobrý.“ Otázky bez odpovědí, ztracené naděje co mohlo být, kdyby...

Odstěhoval se s Lukáškem ke svým rodičům a ten dům, kde se to všechno stalo, prodal. Věděl, že už v něm nemůže žít, připadal mu prokletý. Rodiče mu s malým pomáhali, pro Vaškovu maminku to byl impuls, aby konečně odešla do důchodu, na který už beztak měla nárok. Jak běžel čas, Vašek si uvědomil, že mu nejvíc pomohl právě malý synek Lukáš. Vědomí, že má pro koho žít a musí se o něj otcovsky postarat, ho odrazilo ode dna.

***

„Tatí, pro ostatní děti ve školce si chodí maminky. Proč já nemám taky maminku?“ Vašek zavřel knihu, ze které čítával synkovi před spaním a zaslechl z jeho dětských úst otázku, kterou už delší dobu podvědomě čekal.

„Víš, Luky,“ oslovil svého dnes už čtyřletého syna, „taky jsi měl maminku. Byla krásná a moc tě milovala. Ale když si byl ještě maličký, tak vážně onemocněla.“

„Ona umřela?“ Dětské oči zesmutněly.

„Ano, Luky. Odešla tam, kde už ji nic netrápí.“ Vašek vzal syna do náručí a jemně ho uložil, až když slyšel jeho pravidelné oddychování.

Za pár dní se po večerní pohádce Lukášek zeptal znovu: „Tatí, nemohl bych mít náhradní maminku? Třeba takovou, Jakou má Péťa. Péťa říkal, že mu maminka taky odešla. Jeho tatínek se rovzedl a našel mu novou.“

Rovzedl. Vašek se musel tiše usmát. „Ano, Lukášku, my jsme se s tvojí maminkou sice nerozvedli, ale pokusím se ti najít nějakou novou.“

Vašek tiše zavřel dveře dětského pokoje. Nalil si sklenici vína a usedl do křesla. „Je to už dávno, už to tolik nebolí.“ Neslyšně hovořil sám k sobě. „Ano, najdu si někoho, Lukáš bude mít maminku a já ženu... Klidně nějakou rozvedenou s dítětem... Zodpovědnou...“ Ucítil lehké časem zaváté bodnutí u srdce. „Takovou, která zbytečně nehazarduje se životem.“