Jak jsem na veřejném záchodku veksloval s migrantem

Dveře se za mnou s bouchnutím zavřely. Ta rána zapůsobila jako signál pro drobnou stařičkou osobu v barevné zástěře. Zvedla se od štrikování, přijala ode mě peníz a s východním přízvukem mi odpověděla na pozdrav.

Bylo páteční odpoledne a já si potřeboval na pražském Černém Mostě odskočit před cestou domů. Ukrajinská babička si ode mě vzala pětikorunu jako záchodkovné a pokynula mi do další místnosti, kde na úlevychtivé návštěvníky čekají mušle a kabinky. Pustil jsem se do „díla,“ když v tom slyším další bouchnutí vchodových dveří. Zřejmě zase někdo přišel, stařenka vstane od pletení čepice pro své ukrajinské vnouče, zkasíruje ho a on se postaví vedle mě k sousední mušli.

„Tohle něchci, musítě zaplatiť pětikorunu! Tam němuožetě bez platění!“ Vracel jsem se zpátky a v předsíňce si mi naskytl nevídaný pohled. Drobná stařenka se postavila do cesty mohutnému migrantovi, aby mu svým vlastním tělem zabránila vstoupit do místnosti s mušlemi. Ten člověk působil slušným dojmem. Na turistu nevypadal, spíš na někoho, kdo k nám přijel za prací, před chvilkou dorazil do Prahy a nyní se chystá pokračovat dálkovým autobusem někam do hlubin naší vlasti. U nohou mu stál velikánský kufr na kolečkách.

Jenomže tenhle pán měl teď akutní problém. Jeho původně tmavá pleť zesinala a získala tak prapodivný odstín. Poskakoval drobnými krůčky s nohama u sebe, přitom se zároveň díval na hodinky a zároveň se snažil Ukrajince vnutit nějaký peníz, který ona tvrdošíjně odmítala. Nevím, jestli ho víc trápila akutní potřeba vyčůrání nebo strach, že mu ujede autobus.

Všiml si mě a v jeho původně snědé a nyní sinalé tváři se kmitl stín naděje: „Exchange please change,“ pravil ke mně a začal mi nabízet ke směně půleurovou minci, se kterou neuspěl u ukrajinské záchodové babičky. Pochopil jsem naléhavost situace, otevřel drobněnku a zjistil, že se mi v ní smutně krčí poslední osamělá pětikoruna. Předmět, který by byl sice schopný otevřít migrantovi cestu k vytoužené úlevě, ale který byl přitom příliš malý, než aby byl směněn za půl eura. V duchu jsem nad tím mávl rukou s vědomím, že když musíš, tak zkrátka musíš a pětikorunu jsem mu podal, jako že to je OK a že za to nic nechci. V tu ránu udělal migrant několik věcí najednou. Pětikorunu předal drobné Ukrajince, padesáticentovou minci mi bleskurychle vrazil do ruky, obrovský kufr nechal ležet na místě a zmizel u mušlí.

Ozval se úlevný vodopád a já si pomyslel, že když už mi nabídl tak nevídaně výhodný směnný kurs, tak mu aspoň pohlídám ten kufr. Veřejné záchodky na autobusovém nádraží jsou holt veřejné záchodky na autobusovém nádraží a člověk nikdy neví, co se může semlít během pár vteřin.

Mohutný migrant se vrátil od mušlí, opět pohlédl na hodinky a sinalý odstín jeho tmavé pleti tentokrát vystřídalo zrudnutí. Popadl kufr, vyběhl ven na přilehlé nástupiště a pádil v ústrety autobusu, který měl na sobě napsáno Hradec Králové. Dveře spoje se zavřely, přední kola pootočila lehce vlevo a vůz se začal pomalu rozjíždět. Migrant nejprve prudce mával a pak, když už ho autobus málem míjel, pustil kufr a sepjatýma rukama zaprosil směrem k řidiči. Autobus se s mohutným odfrknutím znovu zastavil, přední dveře se otevřely a pohltily toho mohutného pána i s jeho zrudlou tmavou tváří a s velikánským kufrem.

Těsně před opuštěním dějiště dramatu jsem věnoval ještě poslední pohled té stařičké osobě v barevné zástěře s východním přízvukem. Už zase seděla u svého štrikování a v očích měla takový zvláštní výraz zadostiučinění. Jakoby říkala: „To by tak igrálo, aby mi tady chtěl nějaký cizněc platiť záchodkovné bůhvíjakou pochybnou miňcí.“