Varování ze záhrobí

„Nebyl to sen, spíš takový obraz, který se mi promítl ráno při probuzení. Viděla jsem dva kříže a měla intenzivní pocit, že to souvisí s námi a s naší dnešní cestou. Dostala jsem strach.“

Maruška si zamyšleně zamíchala kafe. „Začala jsem přemlouvat Frantu, abychom odložili odjezd na další den, málem jsme se kvůli tomu pohádali. Pak mi vyhověl a snad jen proto, aby měl ode mě pokoj, se smířil se ztraceným dnem zaplacené dovolené.“ Další slova té světlovlasé dámy zněla hodně smutně: „Zemřeli tam dva lidé, Honzo. Na tom téčku u Jiren, někdy v době, kdy bychom tamtudy jeli.“

Nebylo to zdaleka poprvé, co se mi ta žena hezké barokní postavy svěřila s nějakým svým zážitkem z oblasti mezi nebem a zemí. „Můžu ti něco říct, nebudeš si myslet, že jsem praštěná?“ Tohle se stalo před pár týdny, bylo to ještě příliš čerstvé, potřebovala se vymluvit. Tiše jsem přikývl a navzdory jejím protestům objednal oblíbené větrníky. Cukr prý obaluje nervová zakončení.

Ďobla si a dala se do řeči: „Víš, já to mám takhle. Pro mě je tohle příroda. Taková ta její skrytá část, kterou nevidíme, nemůžeme si na ni sáhnout, ani ji neumíme změřit. Něco, čemu věřím, že to existuje, ale nevím, co to je a jak to funguje. Někdo tomu nevěří, věda to nedokáže popsat. Znáš to přece, předtuchy, čtení myšlenek, šoupání s věcmi na dálku, duše zemřelých, reinkarnace a tak. A víš, co je na tom nejzvláštnější?“ Trochu se ošila, jako by se mi to styděla říct.

Pokusil jsem se o povzbudivý úsměv a instinktivně otočil ruce dlaněmi vzhůru. Byl jsem napnutý. Vycítila to: „Nevím, jak bych to řekla, ale to ráno jsem si byla jistá, že mě před tou cestou varuje můj tatínek. Odtamtud z druhé strany.“ Zmlkla a čekala.

Odložil jsem prázdný šálek od kávy a přivolal servírku. Chvíle, kterou člověk v životě mockrát nepotká. Chtělo to becherovku.

„Maruško, poslouchej,“ ten panáček mě trochu uvolnil. „Jednou jsem viděl auru naší starší dcery. Byly jí tak tři a šel jsem zkontrolovat, jestli už spí. Seděla na posteli ve tmě a jako by měla obtažený obrys zlatou pastelkou. Zíral jsem jako vrána, mnul si oči, bylo to tam pořád. Za pár minut to zmizelo a už jsem to nikdy neviděl. Víš, tyhle věci se prostě nedají dokázat, buď jim věříš nebo je svedeš na šálení smyslů.“

Pomalu jsme se začali chystat domů a mě přišlo líto, že dnešní rozhovor s tou vzácnou dámou končí. Usmála se, jako by z ní spadlo nějaké břemeno a ještě dodala: „Je to nad naše pozemské chápání. Věřím, že existuje spousta dalších věcí, o kterých nemáme ani to nejmenší tušení.“ Podali jsme si ruce na rozloučenou. Vzduch byl nabitý takovou zvláštní sotva postřehnutelnou energií.