To dítě nemůže být moje, co mám dělat?

„Mirko, šla bys se mnou dneska na oběd? Potřebuju ti něco říct.“ Dělala s Jardou už víc jak deset let a znala ho snad líp než on sám sebe. V poslední době jí přišel hodně divný, ráda by mu nějak pomohla.

„Vzpomínáš, Miri, jak jsme se tehdy snažili s Květou o dítě a jak se nám to nedařilo?“ Před očima se jí objevil obrázek Jardovy manželky, usměvavé drobné přírodní blondýnky, jak drží za ruku pětiletého zlatovlasého Jarouška. Několik měsíců zpátky si ti dva přišli pro Jardu do kanceláře, chystali se někam na večer. Všimla si, jak se k sobě oba rodiče chovají a jak mají synka pěkně vychovaného. Tehdy měla pocit, jako by se jí před očima zhmotnil její vlastní sen o rodině.

„Víš, Miri, když nám to tehdy nešlo, tak si Květa nechala udělat různý testy, všechny byly v pořádku. Chtěla po mně, abych udělal totéž, tak jsem jí jako poslechnul a řekl, že jsem OK. Jenomže jsem byl pitomec, bál jsem se, aby se neukázalo, že jsem kapoun, nikam jsem nešel a všechno si vymyslel.“

„Zkoušeli jsme to teda dál, ale když pořád nemohla přijít do jinýho stavu, navrhla asistovanou reprodukci. Jenomže já jsem to odmítnul, nechtěl jsem o ničem takovým ani slyšet. Trval jsem si na svým, že na žádný moderní vymyšlenosti nepřistoupím. Byl jsem na ni dost protivnej, jako by za to mohla ona. Dokonce jsem uvažoval, že jestli se to nepodaří, tak ji snad opustím. Přesto jsme se ještě snažili dál, až do toho spadla, ve mně se to otočilo a já byl najednou šťastnej jako blecha. Pamatuješ, Miri? Už je to dávno, ale tehdy jsi to prožívala prakticky se mnou.“

Bodejť by si nepamatovala. To červencové ráno skoro před šesti léty, kdy Jarda prudce rozrazil dveře do kanceláře, se nedalo zapomenout. Jakmile se dozvěděl o Květině těhotenství, z nervózního a napůl nešťastného neúspěšného adepta na tátu se proměnil k nepoznání. Byl radostí bez sebe a později se ukázalo, že pokud by to šlo, byl by jejich synka za Květu nejradši odnosil a porodil sám. Celou tu dobu si Mirka říkala, že takového manžela a tátu by jednou chtěla potkat. Celou tu dobu, až než se před měsícem vrátil z toho vyšetření.

„Miri, jak jsem ti říkal, to podezření na nádor varlat se sice nepotvrdilo, ale doktoři si dlouho nebyli jistí, tak se mnou dělali všechno možný.“ „Jó, chlape, sama se divím, čím mě někdy krmíš,“ pomyslela si v duchu a byla si jistá, že jí toho na sebe prozradí víc než své vlastní ženě. Dělá to proto, že se potřebuje někomu svěřit, ale svou rodinu nechce zatěžovat vlastními starostmi.

„Jenomže jedno jsem ještě nikomu neřekl, ani tobě, Miri...“ Zarazil se a sklopil oči. Najednou si všimla, jak vypadá unaveně, jakoby bůhvíkolik nocí nespal a za poslední týdny zestárl o deset let. „Přečetl jsem si lékařskou zprávu... Mám vrozenou sterilitu... Jaroušek není můj syn... Nevím, co mám dělat.“ Rozbrečel se nad stydnoucí polívkou a zajíkavě ze sebe vychrlil těch několik osudových vět.

V první vteřině měla Mirka pocit, že se nezhroutil svět jemu, ale jí samotné. Jardu a Květu s Jarouškem považovala za vzor pro sebe samotnou a říkala si, že kdyby takoví byli všichni, ubylo by spousta nešťastných manželství a rozpadlých rodin. „Tohle přece nejde, to není možné,“ bránilo se její vědomí slovům, které právě vyslechla. Na chvilku se zamyslela.

„Chlape, nebreč a seber se.“ Mirka nepoznávala svůj vlastní rozhodný hlas, který najednou neznal kompromisů a nepřipouštěl námitek.

„Než ses to o sobě dozvěděl, měl jsi někdy pocit, že by tě Květa nemilovala nebo že by ti byla nevěrná?“ Tiše zavrtěl hlavou.

„Vyčítala ti někdy, že jsi odmítl tu asistovanou reprodukci, když nemohla otěhotnět normálním způsobem?“ „Nikdy,“ zašeptal.

„Ale ty ses tvářil, jako by za všechno mohla ona, přestože jsi tušil, že to asi není pravda.“ Přikývnutí.

„A dokázal bys mi teď tady narovinu říct, jaké jsou její životní priority?“ „No, rodina, dělá pro nás všechno... Vždyť víš, jak jsem to dítě strašně chtěl a jak jsem pak byl s nimi šťastný.“

Mirka se postavila nad Jardu, chtěla dodat svým dalším slovům co největší váhu.

„Tak na tu svoji neplodnost zapomeň, na nic se Květy neptej a po ničem nepátrej. Ty jako chlap to možná těžko pochopíš, ale ona to tehdy udělala pro vás oba a to si piš, že to pro ni vůbec nebylo snadný. Jestli máš to dítě opravdu rád a Květu taky, tak v tom prostě pokračuj a neřeš sám sebe.“ Seděl tiše, ani nedutal, vstřebával její slova. Bylo mu jasné, že je nestráví ze dne na den a vůbec nevěděl, jak se s tím vším vypořádá.

***

V následujících dnech a týdnech si Mirka všimla, že se Jarda postupně mění. Nejdřív se celý uzavřel do sebe, celé dny mlčel a vyhýbal se pohledu do jejích očí. V těch chvílích dost vážně pochybovala, jestli to se svou radou nepřehnala a jestli ho radši neměla jen účastně vyslechnout.

Potom se její obavy začaly vytrácet. Stalo se tak, když jednoho rána objevila na svém pracovním stole kytici nádherných růží a v ní maličký lísteček s dvěma prostými slovy: „Díky, Jarda.“ 

Úplnou jistotu nabyla až jednoho pozdního odpoledne, když si zas Květa přišla s Jarouškem vyzvednout tátu z práce. Před Mirčinýma očima se odehrála stejná scénka upřímného rodinného souznění jako tehdy před časem. Když odcházeli, Jarda ovinul paži kolem Květiných ramen, otočil se ve dveřích a krátce se na Mirku pyšně usmál. Všimla si, že mu poslední dobou přibylo na čele pár vrásek navíc.