Jak jsem se na semaforu cítil jako debil

Kde? Na silnici E442 kousek za Kláštercem nad Ohří ve směru na Karlovy Vary. Kdy? Dnes chvilku před druhou hodinou odpolední. Kdo? No, to bude vidět až na poslední fotce.

Pobýváme s manželkou na týdenní dovolené v Karlových Varech a abychom poznali i krásy okolí, vyrazili jsme dnes ráno do Klášterce nad Ohří. Prohlédli jsme si zámek se zahradou, poobědvali v místní restauračce a pak se vydali na cestu zpátky do Varů.

Kousíček za Kláštercem opravují silnici, na dvou místech je nainstalovaný semafor a jezdí se kyvadlově. Prostě klasika, jak se to normálně dělá a jak je na to člověk zvyklý.

Blížíme se k prvnímu semaforu, chvilku před námi akorát skočila červená. Zastavil jsem a hned za nás se zařadil další auťák, zas prostě klasika, jak se to normálně dělá a jak je na to člověk zvyklý.

Ale najednou co to? Vlevo kolem nás profrčela bílá krabice a vesele jela dál, červená, nečervená. „Že by už platila jiná pravidla, jezdilo se na červenou a stálo na zelenou?“ Položil jsem si otázku a zauvažoval, zda bych si neměl zopakovat autoškolu. „Nebo že bys nebyl ten správnej drsňák?“ Doplnila mé úvahy manželka. Vytáhlá foťák a začala se bavit focením malebné krajiny tak, jak se to na dovolené normálně dělá a jak je na to člověk zvyklý, když nikam nepospíchá.

Po chvilce okolo nás projela řada aut v protisměru a zmizela směrem na Klášterec. Pod naší červenou ukrajovala časomíra poslední vteřinky, před námi v protisměru vyjely ještě dva auťáky, bylo jasné, že to nemůžou stihnout. Opět mě napadla otázka o změně pravidel o nutnosti zopakování autoškoly, respektive o drsňácích. Pranic mi nepomohl nápad mé drahé, že tu ten semafor mají silničáři nějak špatně seřízený.

Ti dva poslední drsňáci projeli, silnice byla volná a my vesele pokračovali dál s vidinou, že nás čeká ještě ten druhý opravovaný úsek. Druhý semafor a s ním i druhé čekání. „Jak bych to vlastně měl udělat, jestli k němu dojedu opět první a bude svítit červená? Nová pravidla si přečíst nestihnu, drsňák nejsem, tak holt budu zas čekat na zelenou jako debil.“ Táhlo mi hlavou.

Naštěstí jsem byl této trapnosti ušetřený, před druhým omezením už čekala menší řada aut, projet tak akorát na jednu zelenou.

Na konci té řady čekala i ona bílá krabice, která nás na začátku tak bravurně obkroužila a hezky moderně a nadrsno jela na červenou. Tak trochu mi jí přišlo líto, svým husarským kouskem si pomohla jenom o délku dvou aut. Tedy plus o mezeru mezi nimi, abych jí nekřivdil a byl přesný.

A co vy, milí čtenáři, vážení zkušení řidičové. Jezdíte na červenou pěkně po frajersku nebo taky čekáte paďoursky na zelenou tak, jak se to normálně dělá a jak je na to člověk zvyklý?