Jak jsem zíral Milušce na ňadra

Nekřesťansky brzké ranní metro stálo na konečné a hltavě polykalo cestující. „Ha, v prostředním vagonu se nesvítí, ještě se trochu pospím,“ blesklo mi hlavou a hned jsem se vydal do jeho útrob.

Usedl jsem na jedno z posledních volných míst, dvojsedačka proti mně už byla obsazená. V šeru potemnělého vozu jsem u okýnka zaregistroval obrys hezké blondýnky středních let, vedle níž seděl kulaťoučký postarší pán. Už stačil usnout, pozvolna se rozchrápával, každým vydechnutím přidával na intenzitě. Poslední pohled jsem věnoval té ženě a pak jsem se též propadl do spánku.

Rázem jsem omládl o mnoho desítek let a ve snu se ocitl jako šestnáctiletý puberťák na chalupě svých rodičů. Bylo horké letní odpoledne, držel jsem v ruce stařičkou obloukovou pilu s dřevěným rámem a snažil se pořezat kmen jabloně, kterou jsme minulý víkend pokáceli s taťkou. 

Jabloň byla letitá a silná, pila nepříliš ostrá, práce šla pomalu a já měl za zvuku pravidelných rrrrr, rrrrr možnost pozorovat okolí. Bodejť bych nekoukal, když hned vedle za plotem vystavila své kypré ženské tělo slunečním paprskům sousedka Miluška. Hověla si jenom tak v maličkých bikinkách na lehátku, před sebou na stolku měla prázdný hrnek od kávy. Usmívala se ze spaní, občas se pohnula, až se jí svezlo ramínko a poodhalilo jedno z jejích plných ňader.

Mé rrrrr, rrrrr se změnilo v RRRRR, RRRRR, jak jsem zuřivě cloumal pilou a Miluščinu nedostatečně zakrytou vnadu hltal svým panickým zrakem. Ten zvuk ji probudil, pohlédla mým směrem, až se její ňadro ladně zhouplo. Zřejmě se chystala pronést na moji adresu nějakou štiplavou poznámku o rušení poledního klidu. Pak si všimla mých vykulených očí a pootevřených úst. Ztvrdla v rysech a bleskurychlým pohybem mě připravila o tu nádhernou podívanou. Nakonec pronesla podivně ztlumeným hlasem, „to nemá cenu, v tomhle chrápání se nedá spát.“

„Miluško, prosím tě, promiň, ale já nechrápu, já přece řežu dříví,“ chystal jsem se říct. Jenže najednou bylo vše jinak. Miluška zmizela a k mým zavřeným očím proniklo jakési neznámé ostré světlo. „Miluško, prosím tě, promiň, ale já nechrápu, já přece řežu dříví.“ Věta se nedala zastavit, já ji pronesl sice poněkud rozespalým, ale jasným hlasem. Načež jsem otevřel oči, abych zjistil, že ve vagonu metra se už svítí a já odpovídám té hezké blondýně, co sedí naproti mně.

Mozková centra se prý probouzejí postupně, a tak můj zrak ještě chvilku hledal pod jejím kabátem Miluščino poprsí. Pak mi to teprve došlo a já si rázem připadal jako hlupák. Scénka ze špatného filmu, jehož ústřední postavou je hezká dáma, vedle níž sedí chlap, co chrápe, jako když řeže dříví a zepředu jí nějaký čumil provrtává pohledem hrudník. Bylo mi trapně, sklopil jsem zrak a nevěděl, co honem říct. Pak ze mě bezmyšlenkovitě vypadlo omluvně slaboduché: „Promiňte, že na vás tak koukám a že jsem vás vzbudil.“

Napřed se na mě zaškaredila a snažila se ještě víc zahalit už beztak zapnutým kabátem. Po mých slovech zřejmě došla k názoru, že jsem jen poněkud pomatený, ale celkem neškodný, a tak trochu roztála. Vyloudila opatrný úsměv a palcem ukázala na chrapouna: „Vy jste mě nevzbudil, to on, copak v tomhle se dá spát? No, řekněte, sám, vždyť vám asi pokazil nějaký pěkný sen o...“

„Ukončete výstupu a nástup, dveře se zavírají.“ Plechová lady skočila blondýně do řeči a já se už nedozvěděl, o čemže se mi to vlastně mělo zdát. Zato tlouštík „dřevorubec“ konečně ztichl. Krátce zachrochtal, zamlaskal a vyjel ze své sedačky, jako když do něj střelí, Rychlostí kulového blesku se hnal ke dveřím, leč ty se mu zavřely pár čísel před nosem. Vlastně před břichem. A plechovka mu jen suše oznámila: „Příští stanice Českomoravská.“

Když vlak znovu zastavil, tlouštík se vyhrnul ze dveří, že ani nebylo poznat, jestli pospíchá do práce nebo jestli ho postihl nějaký náhlý zažívací problém. A hezká blondýna? Spánku nerušeného chrápáním jsem si s ní už neužil, též se zvedla k odchodu. Pěkně naslušno a s úsměvem jsem si řekli „na shledanou“ a popřáli příjemný den. Když vstala, její kabát se napjal přes hrudník a dával tušit, že ta její nejsou o nic míň plná a oblá než ta Miluščina z mého puberťáckého snu.