Tak tu máme zas starý zimní čas

Ze soboty na neděli si nastavíme budíka na tři hodiny po půlnoci, abychom si mohli ve správný okamžik posunout ručičky o hodinu zpět. Nebo raději pro jistotu na chvilku dřív, kdybychom se nedokázali rychle probrat.

No nevím. Takhle akurátních lidí asi moc nebude, většina z nás si svoje časomíry přestaví v sobotu večer nebo v neděli ráno. Pár šťastlivců, kteří mají své domácnosti vybavené pouze moderními chronometry, se s tím nebude muset obtěžovat vůbec. Jejich přístroje se o sebe postarají samy.

S blížícím se termínem přestavení hodin se podobně jako každý půlrok začnou aktivovat skalní odpůrci změn času. Budou opět argumentovat tím, jak je něco takového veskrze zdraví škodlivé, zbytečné a zcela proti přírodě. Rozbolí je hlavy, večer nebudou moci usnout a ráno vstát, některým z nich se možná dokonce zhorší psychické zdraví. Nebo i fyzické.

Neříkám, že se s tou skokovou změnou musí každý z nás popasovat do druhého dne zcela bez problémů. Nicméně jedna hodina není tak moc, aby se s tím člověk zakrátko nevyrovnal. Domnívám se však, že většinu oněch potíží si ti odpůrci přivolávají sami. Je to celkem pochopitelné, když se jednou pevně rozhodnu, že mi něco vadí, tak mi to časem opravdu vadit začne, i když jsem s tím dřív žádné problémy neměl. Začnu-li třeba od zítřka při každé příležitosti tvrdit „já zásadně nejím brambory, protože se mi po nich dělá špatně,“ tak až mi je za měsíc někdo vnutí, opravdu mi z nich bude mizerně. Holt lidská psýcha je složitá.

Když se to tak vezme, tak proti přírodě je vlastně celé dělení dne na čtyřiadvacet hodin. Zvířectvo ani rostlinstvo se nikdy neřídilo podle toho, jestli je nějakých šest hodin ráno nebo osm večer, a už vůbec nepřihlíželo na letní nebo zimní čas. Třeba takovým ptákům zpěvákům černým kosákům je dočista ukradené, kolik ukazuje můj budík. Na počátku jara začnou se svým hlasitým libozvučným koncertem, až když jdu do práce. Poté se mi nějaký čas starají o příjemné buzení, aby mě nakonec otravně vytrhovali z ranních snů. Čtyřiadvacetihodinový den je vynález lidské civilizace, sice užitečný a potřebný, bez nějž bychom se neobešli, ale změny letního a zimního času toho na jeho protipřírodnosti už moc nezmění.

Mohu-li mluvit za sebe, letní čas mám rád. V dobách před jeho zavedením vycházelo slunce okolo slunovratu už někdy ve čtyři ráno, což mně, rannímu lenochovi, přišlo dost zbytečné. Nač courat po ulicích a vychutnávat nový den v tuhle nekřesťanskou hodinu, no né? Naproti tomu předlouhé letní večery, o nichž se můžu kochat denním světlem až někdy do desáté večerní, jsou mi veskrze příjemné a je mi jen líto, že jejich období není delší.

V zimě je naopak letní čas zbytečný, jeho konec příjemně prodlouží ranní spánek a člověk zas aspoň chvilku nemusí vstávat za tmy. I když, přiznám se, pro mě to tak úplně neplatí. Jak už jsem se před chvilkou zmiňoval, zvířectvo se podle hodin neřídí a naše koťata nějaká člověčí potřeba spánku jaksi nezajímá.

Copak se tedy stane v neděli ráno, až si budu chtít přispat o hodinu dýl? Ozve se nervózní dvouhlasné „mňááu, vstávej, koukej nás nakrmit a pak si s námi hraj. Dost na tom, že je víkend a my jsme tě milostivě nechali spát až doteď, když v týdnu normálně vstáváš dřív.“ Takže mi nezbyde než vylézt, protože jinak by mě ti dva ulovili pod peřinou. Možná budu z jejich požadavku maličkou chviličku rozladěný, ale oni se mi svým dováděním rychle postarají o dobrou náladu. A na nějaké složité úvahy o prospěšnosti či škodlivosti časových změn mi dají rázem zapomenout.

Nerad někomu radím, nejsem přece žádný pan radní a ani bych jím nechtěl být. Ale jedno si vůči věčným odpůrcům přechodů mezi zimním a letním časem neodpustím. Nechť si pořídí domácí zvíře, kočku, psa, papouška nebo já nevím jaké. On je ten tvor brzy naučí zacházet s nocí a se dnem i bez hodin, a přiblíží je k přírodě. A hlavně ti lidé zvířecí zásluhou přijdou na jiné myšlenky, až si nakonec možná s překvapením uvědomí, že jim ty časové skoky už tolik nevadí.