Sórok šesť aneb přistěhovalci kolem nás

„Prosil bych čtvrt kila sýrových,“ zažadonil jsem včera po ránu na blondýně kyprých tvarů za okénkem, k němuž mě přilákala podmanivá vůně čerstvých plněných taštiček z lístkového těsta.

Blondýnka s křížem na krku se na moment zarazila a s tázavým výrazem si ode mě se silným východním přízvukem vyžádala upřesnění: „Myslíte dvě stě padesát gramů?“ Pochopil jsem. Zřejmě Ukrajinka, která se sem nedávno přistěhovala za prací, a taje naší krásné mateřštiny jsou jí ještě poněkud cizí. Nechtěl jsem jí trápit tím, že po našem se to neříká v gramech, ale v „dekách,“ a tak jsem jen přikývl.

Usmála se, naplnila papírový pytlík a podala mi ho se slovy „sórok šesť.“ Tedy jako, že za to chce 46 korun. Po ránu bez snídaně hladový a na tu svou oblíbenou lahůdku natěšený jsem nad tím moc nepřemýšlel. Vytáhl dvě dvacky, pětikačku a korunu, usmál se na ni a odspěchal do práce. No bodejť, kdo z chlapů by takové pěkné a snaživé ženské s radostí neopětoval milý úsměv.

Pak jsem se v duchu zarazil. Když si člověk pěkně česky o něco požádá v obchodě v samém centru Prahy, proč se mu nedostane náležité české odpovědi? Plněné taštičky mi slibně voněly pod nosem a já se uklidnil. Ale co, vždyť ona se to časem taky naučí. Buďme shovívaví, vždyť ti naši, co také pracují nebo pracovali za čárou, se ty různé cizí hatmatilky též nenaučili hned napoprvé. A navíc měla na krku křížek, tak jí je určitě blízké křesťanství jako nám místním.

Jenže pak jsem si vzpomněl na množící se události posledních měsíců a týdnů, a do mé mysli vstoupil stín. Co kdybych se tam v tom centru setkal s úplně jiným přistěhovalcem. S takovým, který vůbec není světlý typ jako ta za okýnkem a nepřišel se sem poctivě živit. A který namísto křesťanství vyznává úplně jiné náboženství. Ten by pak místo „sórok“ mohl vykřiknout třeba „Alláh“ a já už tu mezi vámi s mnoha dalšími lidmi nemusel být. A nemysleme si, že se to té naší země a její metropole v žádném případě netýká.

Nechci si nechat ty chutné křupavé pochoutky zhořknout, a tak se obracím na české a evropské mocné. Na ty, které jsme zvolili my lidé a kteří teď žijí z našich daní. Říkám jim česky, ať si to do různých evropských jazyků sami přeloží: „Otevřete oči, uvědomte si, že ti, kteří vás zvolili a pro které máte pracovat, mají problém. Velký problém, který už doteď stál spoustu životů. Tak se konečně přestaňte tvářit, že se nic neděje a začněte se starat o nás, občany evropských států. Že, Angelo? Že, Francois? Že, Bohuslave a vy všichni ostatní? Vždyť my po vás vlastně nechceme moc. Chceme jen v klidu v duchu své kultury a svých zvyků žít. A třeba si v pohodě chroupat ty plněné taštičky se sýrem či něčím jiným.