Nad mostem, pod mostem

Proti proudu řeky, trochu chaoticky, chvilku nahoře, pak zase dole. Prostě tak, jak to v životě občas chodí. Takovou procházku podél kousku pražské Vltavy vám dnes nabízím, tak pokud máte odvahu, neváhejte a pojďte se mnou.

Pokračujme tam, kde jsme skončili v minulém vzácně sněhovém mostním povídání, zpočátku se tvařme suše a nudně, jako bychom se nesnažili o nic jiného než o pár holých faktů.

Z výšin Letenských sadů pohlédněme na Štefánikův most.

I když ne zrovna mostní miminko, tak tenhle most je mezi těmi ostatními takový mladíček. Stojí totiž na místě bývalého mostu císaře Františka Josefa I., postaveného na začátku druhé poloviny 19. století. Ten byl však v létech 1947 až 1948 rozebrán a o dva roky později nahrazen současným, který až do roku 1997 nesl jméno Jana Švermy. Železobetonový most se dvěma pilíři o celkové délce 263 metrů spojuje Letenský tunel s Revoluční třídou.

Zhoupněme se nyní dolů, ne sice zrovna pod most, ale společensky. Z pohledu opeřenců. Prapředky tohoto obyčejného holuba byli dozajista nějací příslušníci ušlechtilého plemene, snad doručovatelé důležitých a možná i tajných depeší. A dnes? Říkejme mu třeba „pouliční holub pražský.“ Nežádoucí tvor, který přenáší různé nemoci a jehož trus rozežírá vzácné památky. Takový ptačí bezdomovec, prostě odpad společnosti. Akorát za to chudák nemůže.

Vida, labutě, jaký to na cestě k dalšímu mostu od holuba skok opět vzhůru. Nádherní tvorové, takoví vznešení, o nichž se dokonce říká, že by nám lidem mohli jít příkladem v partnerské lásce a věrnosti. Nevím, co je na tom pravdy, ale když jeden zahyne, druhý se prý může utrápit žalem. Jak tragicky romantické, leč možná je to jen legenda.

Blížíme se k Čechovu mostu, ozdobenému nejen sochami géniů od sochaře Antonína Poppa. Dovolte mi tedy zas chvilku otravovat suchou teorií.

Tak jsme se najednou ocitli pod mostem, naštěstí jen na chvilku a hlavně dobrovolně. Čechův most se může chlubit jedním z „nej,“ ale jaksi z opačného konce. Je totiž nejkratší z pražských vltavských mostů, má délku pouhých 169 metrů a spojuje náměstí Curieových na Josefově s nábřežím Edvarda Beneše na Letné. Je jediným ocelovým obloukovým mostem v Praze, vybudován byl v letech 1905 až 1908. Spolu se sochami géniů je ozdoben řadou dalších sošek a reliéfů z období secese. Most patří mezi chráněné technické památky.

Světlonoš s pochodněmi od Ludvíka Herzla a Karla Opatrného.

Šestihlavá hydra od Luďka Wurzla

Tenhle nenápadný obrázek nás pohledem pomyslně vynese do sfér nejvyšších. Tam nahoře přebývá takový jeden a v budově za řekou úřaduje sedmnáct dalších. Mezi zbožňováním a opěvováním na straně jedné, a odsuzováním a zatracováním na té druhé je nepřeberně jemných názorových nuancí, každý si může vybrat tu svou. Leč dosti toho, nekažme si procházku politikou.

Vraťme se raději zpátky na zem, tedy spíš na nábřeží a vydejme se dál proti proudu k Mánesovu mostu, pro dnešek poslednímu.

Železobetonový moct se čtyřmi obloukovými poli a délce 186 metrů spojuje staroměstské náměstí Jana Palacha s malostranským Kosárikovým nábřežím poblíž Klárova. Most byl otevřen v roce 1914 a až do roku 1920 nesl jméno Františka Ferdinanda d’Este. Je postaven ve stylu českého kubismu, pilíře jsou ozdobené figurálními vlysy s náměty ze života vltavských plavců.

Tihle dva čtyřnozí krasavci dělají společnost bezdomovcům, tentokrát však nikoli holubím, nýbrž lidským, a možná jsou jediní, kteří je mají rádi. Co říci závěrem? Vím, mnozí z vás možná po právu namítnou, že každý je strůjcem svého štěstí, a kdyby se ti, co tu žijí, víc snažili, nemuseli se dostat až sem. Leč nesuďme, osud dokáže být vratký a klikatý, někdy stačí jediný chybný krok a člověk se z výsluní nahoře propadne až dolů. Ať je to tak či tak, popřejme důstojný život všem, ať bydlí nad mostem či pod ním.

Související články s mostní tématikou jsou k nahlédnutí zde: Od železničního až po Karlův. Hlávkův most a Negrilliho viadukt.