Motorkáři? Tak ty já si přímo vychutnávám

V souvislosti s cestou Nočních vlků napříč Evropou se objevují názory, v nichž někteří lidé odsuzují motorkáře šmahem. Stěžují si, jaká je to banda agresivních jedinců, kterým není nic svaté, a zřejmě by je nejraději přímo vymazali z našich silnic.

Přiznám se, že na motorkáře mám svou fintu a kdykoli se mi za volantem naskytne ta pravá příležitost, tak ji používám. Chcete ji prozradit?

Když vidím, jak se ke mně blíží nějaký človíček za řídítky své motorky, tak zpozorním. Čekám, zda nastane situace, v níž bude chtít udělat nějaký manévr, ve kterém mu se svým autem normální jízdou překážím. Pokud ano a pokud vidím, že svým následujícím konáním nikoho neohrozím, tak si v duchu zamnu ruce a těším se na příští okamžiky.

Netroubím, neblikám, neťukám si na čelo, ba ani nezdvihám prostředník. Učiním něco dočista jinačího. Prostě a jednoduše tomu človíčkovi uhnu, zajedu blíž ke krajnici a je-li třeba, tak uberu plyn.

Jakmile motorkář vidí, že má místo, prosmýkne se a za pár chvil mi zmizí z dohledu. Jenže mezi tím prosmýknutím a zmizením nastává v drtivé většině případů kratičký prchavý okamžik, který si mohu vychutnat. Ten človíček totiž na pár zlomků vteřiny sundá ruku z řídítek a mávne. Prostě mě jenom tak obyčejně a po lidsku pozdraví. Jako by chtěl říct: „Ahoj a dík, šťastnou cestu.“

Ano, připouštím, že mezi motorkáři se najdou agresivní jedinci, kteří ohrožují ty ostatní. Ale copak se nenajdou též mezi lidmi za volanty automobilů všech kategorií, mezi cyklisty a dokonce i mezi pěšími? Samozřejmě, že najdou, někdy se člověk až diví, jak jich je moc.

Názory šmahem odsuzující jedny, druhé či nějaké další, mi připadají ploché a nedobré. Nelze přece říct „ty jsi špatný, protože se po silnici nepohybuješ stejným způsobem jako já.“ Ba ani „ty jsi špatný, protože to či ono děláš jinak než já.“ Ta „dobrost“ či „špatnost“ nebo jak jinak bych to zjednodušeně nazval, není v motorkářích, pěších, ani v jiných skupinách. Je v lidech, v nás, v jednotlivcích.

Ono je vždycky lepší než zvednout ten prostředník, nějakým způsobem sdělit „tak ahoj a dík, šťastnou cestu.“ Člověku se to většinou nějakým způsobem vrátí. I když třeba s časovým odstupem a od někoho úplně jiného