Bloudící

Courám si blogem a hledám takové články, v nichž autoři chtějí potěšit čtenáře obrázkem, zaujmout životním příběhem, pobavit, rozesmát nebo pohladit slovem.

Otevřu jeden, začtu se a vzápětí se rozchechtám, až se za břicho popadám. V diskusi pod ním se to vysmátými smajlíky jen hemží. Navštívím další, řeknu si „aha, tenhle človíček se nám svěřuje se svým problémem.“ Diskutující ho ujišťují, že v tom není sám, sdílená starost se hned stává starostí poloviční. Poté se podívám na několik fotoblogů, v nichž mému oku zalahodí celé série obrázků. Příroda, architektura, abstrakce, detail, prostě různorodost nápadů. Diskutující si z toho vybírají to, co se jim líbí, občas se objeví věcná a pozitivně podaná kritická poznámka.

Najednou vidím, jak do té pohody a dobré nálady jako slon do porcelánu vpadl příspěvek dočista jinačí. Pisatelé těchto příspěvků nezřídka posílají autory humorných článků do blázinců či do mateřských škol. Ty, kteří se svěřují se svými starostmi pro změnu plísní otázkou, proč sem lezou s něčím, co nikoho nezajímá. Autory fotografií pak označují za břídily, nad jejichž výtvory by zaplakal i jejich vlastní foťák. Píší arogantně, jejich věty jsou plné sobectví a necitlivých invektiv, a přitom mnohdy ani nemají co sami nabídnout pro srovnání. Nebo tvrdí, jací oni jsou dobří, ukázku toho v čem však neposkytnou.

Snažím se tyhle naduté škarohlídy ignorovat, ale pokud se navážejí do autora, jenž je mým známým, tak mě to zamrzí. A když se opřou do někoho z mých blízkých či dokonce nejbližších, pak vidím rudě a reagovat prostě musím. Jenže oni jsou k věcným argumentům hluší, stále jak mlejnek si vedou svou, měříce sami sobě jiným metrem než ostatním. A tak se ve mně probudí zvíře, divoký kocour, mít je po ruce, zuby i drápy bych zaťal.

Po čase šelma zas usne a vynoří se otázky. Proč jsou ti lidé takoví? Ublížil jim kdysi někdo a zatvrdli tak, že dodnes tu zlobu rozsévají dál? Nebo se sami dřív o cosi bez úspěchu snažili, nyní jsou zneuznalí, a tak umí jen hanět snahy ostatních? Jsou nešťastní a nehezká slova vůči druhým jsou jejich jediným potěšením?

Je těmhle lidem možné nějak pomoci? Dokáže je někdo přimět k tomu, aby vyhnali zlobu ze svých srdcí a udělali tak místo pro dobro, které je tolik potřebné lidským duším? Nebo se budou muset do tohoto světa znovu narodit tolikrát, než pochopí, že bez lásky a tolerance vůči ostatním se jejich duše nemohou pohnout nikam dál?