Co dělat, když se úplně zbytečně naštveme?

Už jste se někdy naštvali kvůli něčemu, co nemůžete změnit? Pořádně jste vypěnili, přestože vám to nemohlo být nic platné? Hloupá otázka, komu se to nikdy nestalo, ať zvedne ruku. Hm, nedivím se, že žádné ruce nevidím.

Anebo ještě hůř, už jste někdy kvůli úplné prkotině pořádně vyletěli na člověka, kterého máte rádi? Vzápětí vás to zamrzelo, ale vyřčená slova se vzít zpátky nedají. Ne-li, tak zvedněte druhou ruku. Opět nic, máte pravdu, ani já ji nezvedám.

Naštvání jako takové je obrovským emočním a energetickým vzedmutím, které jsme zdědili po svých zvířecích předcích. Predátor uzří kořist, „naštve se,“ aby dokázal vyvinout krátkodobý špičkový výkon a ulovit oběť. Kořist se v tu chvíli též „naštve,“ aby mu dokázala utéct a pokud útěk není možný, aby alespoň měla více síly k pokusu o obranu.

I když se člověk naštve úplně zbytečně, potřebuje tu rázem získanou energii nějakým způsobem vybít. Když tak neučiní a utlumí ji v sobě, je to špatně, může mu uškodit fyzicky i duševně. A když si svůj vztek vyleje na někom nevinném, je to ještě horší, ublíží jemu zbytečným výpadem a sám sobě následnými výčitkami svědomí.

Co tedy s tím? Říká se „běž se vyvztekat a naštípej dříví.“ Pravda, fyzický výkon, který následuje okamžitě po naštvání, může pomoci, zbaví nás nahromaděné energie a pročistí hlavu, takže nám celkově uleví. Jenže co když to zrovna v tu chvíli není možné? Není co naštípat, nemáme čas udělat padesát dřepů, ani příležitost k ničemu podobnému. Co potom?

Nabízí se ještě jedno řešení, které je z kategorie věcí mezi nebem a zemí. Naštvali jsme se a v tu chvíli jsme dostali k dispozici obrovský energetický náboj, který potřebujeme okamžitě zpracovat. Energie je obecně jen jedna, rozdílné jsou pouze její formy, může se například ukrývat v elektřině, v uhlí, v plynu a podobně. Podobně i naše energie se skrývá ve svalech a v mozku, respektive v nehmotných sférách, odkud si ji náš mozek bere a kam ji i předává.

Jsme tedy naštvaní, naše emoce jsou ve vysokých obrátkách. Zkusme se na moment zastavit a vědomě ovládnout naše rozladění. Uvědomit si všechnu tu energii, která s námi zrovna přeneseně nebo dokonce doslova cloumá a uchopit ji. Třeba „do rukou,“ dát dlaně kousek od sebe a silou své vůle ji soustředit mezi ně.

Zkusme si zároveň vzpomenout na někoho, kdo potřebuje pomoc. Je nemocný, něco ho trápí. Spousta takových stavů je z velké části způsobená vnitřní energetickou nerovnováhou, respektive jejím nedostatkem. Pokud se nám podaří naši soustředěnou energii pomocí silného pozitivního soustředění odeslat s laskavou myšlenkou takovému člověku, uleví se nám. Vztek se změní v pocit, že jsme se pokusili vykonat něco dobrého, impuls zla přetvořit v impuls dobra. A možná, že se nám navíc podaří tomu člověku i trochu pomoci, i když se o tom třeba ani nedozvíme.

Snad si teď mnozí lidé pomyslí, že jsem se zbláznil, protože něco takového není možné. Možná mají pravdu, možná nemají, je to otázka víry v doposud nepoznané zákonitosti přírody.

Jiní si mohou myslet, že kážu vodu a piju víno, položí mi otázku, jestli to tak sám dělám, když o tom píšu. Přiznám se, že je to pro mě obtížné, zrovna před pár dny jsem se podobným způsobem úplně zbytečně naštval na někoho, koho mám rád. V okamžiku svého emočního vzedmutí jsem si prostě nedokázal na tuhle možnost vzpomenout a pak už bylo pozdě.

Zkusím si tedy dát jedno novoroční předsevzetí, až se zas podobným způsobem naštvu, budu se snažit svůj hněv obrátit v dobro popsaným způsobem. Nechcete to zkusit také?