Kočičí vánoční soutěž - semifinále IV

Babička mého dvounohého asistenta tvrdívala, že v nejlepším se má přestat. Byla to moudrá člověčí samička a já jen lituji, že jsem ji nepoznala. V duchu jejího tvrzení vám, milé kočičí společenstvo, nabízím poslední semifinálový článek naší vánoční soutěže.

Jsem ráda, že jste se přihlásili v tak hojném počtu a těší mě vaše radost nad obrázky. Máte být nač hrdé, všem vám to moc sluší a vůbec se nedivím, že si při hlasování nemůžete vybrat. Nyní se na pár dní odmlčím a už jen připomínám, že hlasovat můžete do 13. prosince. Budu se na vás moc těšit 15. prosince u finálového článku, do něhož postoupí vždy po třech nejlepších z vás.

1. Naše kočička pochází z vesnického rodu slavných koček chránících naši krásnou Moravu po mnohá tisíciletí před nájezdy zlých, plenících hord. Narodila se blízko domu pana Vyorala v Násedlovicích. Zdědila jméno Rozárka po své pra…pra…prababičce… Která kočosobně zakousla 569 myší a 412 potkanů, které přivlekli zlí Mohamedáni až z Turecka. Z naší fotografie je patrno, že i naše Rozárka je stále ta pravá kočka, která by se nezalekla ani samého nejvyššího Chána Mohameda. Foto KP.

2. Janinka alias Nenelka z Pardubic v muškátech. Foto N.

3. Jessica, která slyší na jméno Bezulka v muškátech. Foto N.

4. Nohatá mourinka na koberci je Pitinka, té už je 6. Pitinu jsem si do Pardubic přivezla z dovolené, aby nezůstala opuštěná a zrazená. Foto ŠM.

5. Na škrabadle sedí Kačenka, je to 4 letá divoká kočička bojovnice. Foto ŠM.

6. Na kostkované peřině se choulí Noriska, to je týraná kočička, co se děsí i vlastního stínu, nebojí se jen, když jsme spolu. Norisce je 5 let. Foto ŠM.

Toto hodně vzácná fotka, 7. Majolenky s její 8. maminkou, Majolenka a její sourozenci byla poslední její koťata, v prosinci jsem ji u zahradního domku našla mrtvou. Držela jsem ji v náručí a říkala jí - vidíš, tolik let jsem toužila tě držet v náručí, ale že to bude v takovou chvíli, to jsme si nemyslela. Bylo jí 13 let. Foto ŠM.

9. Nejmenší moje kočička je Bonzajka, říkáme jí Pidikočka-Pída,Pajduláček, je to droubeček, 4 letej, vypadá jak koťátečko. Je to sestřenice divoké Kačenky. Foto ŠM

10. Jedinej kocour (kastrovanej) v naší domácnosti je také venkovní. Když se tak potácel jako kotě po parkovišti u našeho domu, říkala jsme mu Malej kočka, zkratkou MK a z toho vyšlo Miňák. Je to automechanik, pozná všechna auta podle zvuku motoru. Když jsme ho donesla domů,měl sotva kilo, teď po 3 letech, váží 7 kilo a je to kus chlapa. Jen se nerad fotí a zahlíží jak Belzebub. Foto ŠM

11. Arthur od Kolína, takzvaný kocour psí :) Pětiměsíční orientální kočičák, kterýho jsme si zamilovali hned první den našeho společnýho soužití. Je ho plný dům, neustále potřebuje něco komentovat a vymejšlet bejkárny. Aportuje. Nejradši kuličky z papíru, kuličky z papírových kapesníků, kuličky z toaleťáku, nepohrdne ani igelitovýma taškama, prý čím větší, tím lepší. Žere hodně, žere všechno. Pomeranče, hranolky, chipsy, suchý rohlík, sýr a uzeniny všeho druhu, sem tam to proloží nějakým kočičím žrádlem, aby se neřeklo a zapije to šťávou z mojí skleničky nebo pivem rovnou z lahváče. Je to blázen. Krásnej blázen :). Foto BV.

12. Kulíšek z Prahy 5. Foto TB.

Milá Lindo, co jsi napsala ten článek o nás, nemůžeme tu naši dvounohou Janu přesvědčit, aby poslala fotky. Už jsme si chtěli i založit ten Tvůj email, tlapičkami totiž umíme psát na klávesnici perfektně, ale nenašli jsme ten uzenáč nebo jak se ten zakrucánek uprostřed adresy jmenuje. Dneska v noci jsme si to ale vymňoukali a Jana ví, že když dneska nepošle, budeme mňoukat zas. A abys, Lindo věděla, nejsme kocouři ledajací. Jsme Ježíšci z Kroměříže, protože si nás dvounožci nadělili pod stromeček. A jak vyplývá z fotek, času moc nemáme - musíme úřadovat a taky máme "pod sebou" další zvířata. S dvojitým mňouknutím uctivě 13. Míša. Foto JM.

a 14. Ríša. Foto JM.

Ahoj, moc se mi nápad s kočičíma fotečkama líbí, ráda fotím, ale daleko raději mám zvířátka. Nedávno jsme si po mnoha a mnoha letech opět pořídilia čičinky, ne že bych je nechtěla a ani nebyl problém, máme starý barák, pro ně naprostá idyla,  problémem byl vždy můj hrdý a dosti nesnášenlivý čau čau Nunýnek. Mám již třetího a vždy se stejnou povahou, takovou hrdou, kočičí.  Ale když se tak říkajíc začal barák hemžit hlodavcema, ani pastičky nic nepomohly, rozhodla jsem se pro nejúčinnější metodu - kočku. Trvalo mi skoro rok, než jsem na to svého paličatého čau čaua připravila. Půjčila jsem si od kamarádky kočičí přepravku, tu jsem dala nedaleko místa, kde leží a stále jsem opakovala, že budeme mít MIMI. Na slovo kočička samozřejmě reagoval velmi agresívně. Bylo to i pro mě dosti psychicky náročné, přeci jen jsem nechtěla žádné kočičce ublížit. Nastal den D. Jela jsem si do útulku pro kočičku. V útulku jsem se dohodla, že kdyby opravdu Nunýnek zlomit nešel, můžu číču vrátit.  Nastal zázrak a Nunýnek, ikdyž ze začátku s jistými problémy, přeci jen 15. Mindu přijal. Né, že by ji měl až tolik rád, ale prostě začal tolerovat, že je u nás. V té době manžel onemocněl rakovinou. Minda si vždy s citem a láskou k němu lehla do postele a já jsem viděla, jak moc mu to pomáhá. Vždy jsme mívávali minimálně dvě kočky, posledním, co si z dětských let pamatuji byl velký mouratý kocour Paskal. Rozhodnutí přišlo rychle a jela jse si do útulku pro mouratého kocourka. Jediný mourovatý kocour bylo malinké 300 gramové kočičí miminko, nalezené kdesi v Liberci na chodníku. Sice koukalo, ale mlíčko pilo malinkým dudlíkem a aby se vyprázdnilo, musela jsem suplovat kočičí mámu a třít vlhkým teplým hadříkem bříško. Bylo to úžasné, malilinkatý mourovaný tvoreček chtěl strašlivě žít a já ho z nejhoršího vypiplala. Ikdyž se stalo nejhorší a rakovina tradičně zvítězila, jsem šťastná, že tady se mnou číči jsou a dávají mi chuť do života. Jsem víc psí máma, ale kočky jsou fascinující svou hrdostí a osobností. A co dají lásky, to je úžasné, naprosto jinak než psi, nenápadně, s větším citem a intenzívněji.. Ahoj a všichni mějte rádi  zvířátka a  bojujte proti lidským bestiím, které jim dokáží s klidem ubližovat. Dana z Vesce. Foto DN.

16. Paskal. Foto DN.

17. Mňauhoj! Jsem Čiperka z Bohumína. Moje dvounohá samička Lenka poslala našeho  dvounožce taťku Evžena Vašulína, aby vyfotil čerstvě rozkvetlou růžičku. On je občas trošku popleta, tak jsem to musela zkontrolovat, že. A nechala jsem se rovnou vyfotit taky. Jsou mi tři roky, personál už mám vycvičený, svoji veterinářku taky, nic mi nechybí, i když  práce je kolem nich teda  dost. Přeji všem kočkám, co svůj domek s rodinou nemají, aby si do budoucna polepšily! Tebe, Lindo, mám moc ráda, čtu si o tobě už asi rok. Mohly bychom si dopisovat. Tu soutěž jsi vymyslela mlíčkově skvěle!!! Dobrou lovnou noc přeje Čipka Krajková. Foto EV.

18. Barča. Celým jménem Velká Barča, byla svého času největším "kouskem" v kočičím depozitu. Šla jsem si adoptovat jejího syna Kristiána, ale tahle obří kočka mě dostala svojí neskutečnou přítulností a celou návštěvu v útulku se ke mě doslova přilepila, ducala do mě hlavou, vrněla a tulila se. Kristián těžce snášel samotu v novém domově, tak týden po něm jsem si odvezla i tu pohodářku Barču. Třetí kočka už s tímhle příběhem přímo nesouvisí. Je to zachráněné koťátko, které se učilo být kočkou podle Barči. Sisinka na ni koukala a pak kopírovala. Velká a malá kočka s totožnými pohyby, občas úsměvné a vtipné. Foto MS.

19. Macour ze Žumberka. Foto PD.

20. Smutný příběh jedné krasavice. Našli jsme ji jako zbídačené kotě, ale nechala se krásně piplat a byla velice přítulná a hravá. Naše smečká má kdykoliv přístup do volného prostoru kolem domu. Je bezpečný, až na jeden jediný směr, který zkušené kočky dobře vycítí, jenže Mína, jako nezkušené kotě. Vběhla přímo pod kola auta. Pro časté vzpomenutí už pro ni mohu udělat jediné, přihlásit ji do soutěže. Bohužel in memoriam. Foto JŠ.

21. Eli ze Strašnic. Foto LP.

22. Tato krasavice se jmenuje Jenny, je to lonský podzimní nalezenec, přišla za mnou do karavanu, zustala celý víkend, tak jsem si ji už nechal. Foto P.

23. Batman, aneb hledejte adventní kočku. Foto JM.

24. Kočka na této fotce není můj domácí mazlíček, ani kočka někoho z přátel, či příbuzných. Tuto kočku jsem potkala při procházce Rakouskem, a protože miluju focení, nemohla jsem si fotku této micinky odpustit. Foto VZ.

Závěrem semifinále mám ještě jednu prosbu k dvounožcům. Je čas vymýšlení a shánění dárků. Milí lidé, pokud vás napadne pořídit svému dítku některou z nás nebo třeba i nějakého jiného zvířecího člena rodiny, o jedno vás prosím. Dobře si rozmyslete, zda o něj budete schopni a ochotni pečovat i poté, co opadne prvotní nadšení. Budeme vám moc rádi dělat společníky, přinášet radost, trochu vás zlobit, hrát si s vámi a prát se, ale strašně neradi bychom skončili na ulici nebo v útulku. Odpusťte mi, že k vám takto mňoukám, ale bohužel po každých Vánocích takových nešťastných případů přibývá.

Konečné výsledky hlasování: