Pivo

Kdopak by neznal ten lahodný zlatavý nahořklý mok s bohatou bílou pěnou, který skvěle uhasí žízeň nejen v horku a který nejlépe umíme vyrábět u nás, v zemi která se rozprostírá mezi Šumavou a Beskydami.

Nerad bych, aby byl tenhle článek chápán jako reklama nebo jako propagace konzumace alkoholických nápojů, ale kvůli provokaci vašich chuťových buněk si neodpustím pár více či méně známých pivních sloganů.

„Život je hořký, bohudík.“ Ano, poznali jste správně, Radegast mám rád, osobně jej kvůli jeho hořkosti označuji za „tvrdší pivo“ a mrzí mě, že se v hospodách v Čechách moc netočí. Jakmile na něj však v některé narazím, zasvítí mi oči a dám si natočit jednu orosenou desítku. Nicméně ani ten radegastí lahváček není špatný a mají ho skoro všude.

„Jeden za všechny, všichni na jedno.“ Původně sice ve slově „všechny“ chybělo písmeno n, nicméně tato gramatická chybka Staroušovi na jeho chuti nic neubírá. Naopak, kdysi dávno, tak před třiceti léty za moc nestál a nechutnal mi, ale časem vyzrál a teď patří mezi má nejoblíbenější.

„Kdo umí, umí.“ Nevíte? Dobře, tak tedy: „Ten vrchní je divnej, ale pivo má nejlepší.“ Ještě nic? Tak si zajeďte do Velkých Popovic a ochutnejte. Kozlík má na rozdíl od většiny ostatních piv kyselou chemickou reakci, a tak se může stát, že po několika půllitrech už tak ochotně neklouže do žaludku. Je dobrý, ale přiznám se, že mně osobně pro svoji nasládlost více chutná černý nebo řezaný.

A tak bych mohl pokračovat dál a rozepsat se o Prazdroji, Gambáči (dle mého názoru se v posledních létech dost zhoršil), Budvárku, Krušovicích, Bernardýnovi, atd. Všem dobrým pivům, o kterých jsem se nezmínil, se omlouvám, ale to bychom tu byli do rána.

Možná jsem příliš konzervativní, ale musím se přiznat, že současná móda piv s různým ovocnými, případně jinými přísadami, mě nikterak zvlášť neoslovila. Prostě klasika je klasika, když dostanu chuť na ovocný nápoj, dám si džus, ale s pivem si ho nemíchám. Jedinou výjimkou bylo kopřivové pivo, které mi nabídl sládek jednoho mikropivovaru. Snad to bylo proto, že nebylo chuťově příliš odlišné od obyčejného piva.

I abstinenti a řidiči si u nás přijdou na své. Když zrovna točím volantem, rád si dám třeba Birell. Je sice chuťově trochu „řidší,“ ale s přehledem strčí do kapsy mnohá světoznámá zahraniční piva. Ostatně, člověku zvyklému na česká piva, nelze doporučit nějaké moc velké experimentování v zahraničí. Nedávno jsem se nechal zlákat a kdesi v Holandsku jsem si dal natočit jedno místní velké. To jsem si dal, fuj, smrdělo sírou, že jsem raději nezvolil Amstel, ten je přece jen jakž takž pitelný. Nicméně k mému velkému překvapení mi docela zachutnal anglický „Ale,“ svrchně kvašené pivo. Tedy pokud jsem k němu přistupoval nikoli jako pivu, nýbrž jako k nápoji docela jiného charakteru.

Nejsem klasický pivař, takový ten, pro kterého je den bez piva dnem, jenž za nic nestojí. Mám však jednoho známého, který si dává denně alespoň dvě. Připadá vám to málo na to, abych se o tom vůbec zmiňoval? I mně to bylo divné, dokud jsem nezjistil, že on nepočítá po pivech, ale po pětipivech.

„Jdeme na jedno.“ „Dopijem a půjdem.“ „Už nikdy nebudu pít.“ To jsou správně časově seřazené tři nejčastější lži, se kterým se člověk může setkat v našich krajích. Jakpak by také ne, když je ten pivní mok tak lahodný.

Svůj pivní článek si dovolím neukončit ničím jiným, než sice stařičkým a všeobecně známým, ale nádherným a výstižným klasickým pivním desaterem:

První sklenka jako med.
Druhou proto dáš si hned.
Třetí ti jen chuti dodá,
Čtvrtému pak neodoláš.
Pátým si chuť nepokazíš.
Šestým žízeň neuhasíš.
Po sedmém ti hlava klesá.
Po osmém si pleteš esa.
Po devátém jsi jak kámen.
Po desátém už je amen.

Tak, pivu zdar:-)!