Jak bezdomovec nafackoval úředníkovi

„Promiň mi zpoždění, ale jestli chceš udělat dobrý skutek pro jednu mokrou a naštvanou starou tlustou ženskou, tak jí objednej panáčka becherovky, ať se trochu vzpamatuje. A sobě taky, aby v tom nebyla sama.“

Pravila Maruška, když onoho deštivého dne dorazila do naší oblíbené cukrárny čtvrt hodiny po dohodnutém čase. Složila deštník, ze kterého čůrky stékala voda, nechala si pomoct z kabátu, usedla do křesílka a upřela na mě vyzývavý pohled, jako abych s jejím splínem něco udělal.

Rychle jsem vyřídil objednávku, pátravě se rozhlédl po místnosti, a pak se s dlaněmi obrácenými nahoru věnoval své kamarádce: „Maruško, to nepůjde, já vlastně nevím, co po mně chceš. Chápu, že jsi asi zatoužila potěšit sklínkou becherovky nějakou neznámou bližní svou, ale ona tady žádná stará tlustá ženská není. Vidím před sebou akorát neodolatelně šarmantní, interesantně plnoštíhlou zralou dámu, jejíž společnost je obrovskou ctí pro každého muže. A co se ti vůbec stalo, smím-li to vědět?“

„Seš nenapravitelnej lichotník, jednou tě za to asi zbančím kabelkou, ale věř mi, že přesně tohle jsem potřebovala,“ nasadila Maruška káravý tón a konečně potěšeně zablýskala očima. Pak si se mnou přiťukla oním tekutým karlovarským zlatem, rukou mi naznačila, abych ji nepřerušoval a pustila se do vyprávění.

***

Honzo, takovou blbost nevymyslíš, ta se prostě musí stát. Kolega Zbyněk. O něm jsem ti asi ještě nevyprávěla. Nesnesitelný chlap. Určitě znáš ten typ lidí, pedantů, co by pořád každého poučovali, ale na práci moc nejsou, protože dokážou akorát žvanit, jak se co má a nemá dělat a jak oni jsou ve všem nejlepší. Z několika míst už musel odejít, před časem skončil u nás, spoustu toho musíme dělat za něj, ale nedokážeme s ním hnout, protože je to šéfův kámoš. Navíc se s ním v kanceláři nedá vydržet, prý má nějakou kožní nemoc, nemůže se pořádně mejt a smrdí. Teda hlavně od nohou, promiň, že to tak říkám. A tenhle Zbyněk měl do dneška poslední termín na vyřízení jedné smlouvy, která je důležitá pro celé naše oddělení a kterou jako obvykle odkládal na poslední chvíli.

„Holky, já si jen skočím něco koupit, do půlhodiny jsem zpátky a udělám to,“ prohlásil dneska před polednem, když jsme se ho ptaly, jestli tu věc už konečně vyřídí. A zmizel. Naivně jsme mu uvěřily, ale on se pořád nevracel, a když byly skoro tři hodiny, tak už se Lenka naštvala a zkoušela mu zavolat, že ho jako sprdne, aby se konečně uráčil dostavit. Jenomže se nedovolala, on měl nedostupný telefon, tak jsme se holt s Lenkou do toho pustily samy. No, řeknu ti, měl v tom takovej bordel, že nám to trvalo třikrát tak dlouho než normálně.

„Kde seš, člověče a proč si vypínáš telefon?“ Pustila jsem, se do něj, když se konečně vrátil. Byla jsem pěkně vostrá, však víš, jak to umím, o to víc, že přišel jak vodník a zadělal nám celou kancelář. Pak jsem si všimla, že má na tváři červený šrám, tak jsem se trochu zarazila, jestli se mu jako něco nestalo.

On se chvilku zmateně rozhlížel, pak se sesunul do křesla, smrděl jako tchoř a konečně to z něj začalo pomalu lézt: „Holky, vy dobře víte, jak nesnáším kouření. Hned jak jsem odsud vypadnul, tak jsem šel do nákupáku a viděl, jak se ve vestibulu za prosklenými dveřmi poflakují tři bezdomovci, asi se tam schovávali před deštěm. Normálně bych si jich ani nevšimnul, ale oni tam pochlastávali krabicák a hulili jedno cigáro za druhým, že tam byl smrad a pomalu se nedalo dýchat.“ Honzo, při slově smrad jsem jen střelila pohledem po jeho nohou, ale udržela jsem se a nic neřekla, Lenka udělala to samé.

Načež ale Zbyněk pokračoval: „Tak jsem k nim šel, snažil se jim slušně vysvětlit, že se tam nesmí pít alkohol, ani kouřit a požádal je, aby šli s tím chlastem a cigaretami ven. ‚Vodprejskni, emajle,‘ zavrčel na mě jeden. Druhý mě poslal do prdele, sprostě mi nadával a ten třetí si odplivnul, že mě málem trefil.“ No, my se na sebe s Lenkou jen tak koukly, ale pořád jsme byly potichu a čekaly, co z něj jako vyleze dál.

„To mě tak rozčílilo,“ pokračoval teď už rudý v celém obličeji, „že jsem se rozhodnul si je vyfotit, abych to nahlásil. Jenomže jakmile jsem na ně namířil mobil a cvaknul, tak mi ten první bezďák skočil po ruce, sebral telefon a vší silou s ním fláknul o zem. Ten druhý se jen rozkašlal, ale ten třetí se rozpřáhnul a natáhnul mi takovou facku, že jsem upadnul.“ Zbyněk si mimoděk sáhnul na tvář a my s Lenkou jen zakroutily hlavami nad jeho blbostí. No, dovedeš si představit, Honzo, že by ses snažil poučovat partičku ožralejch bezdomovců, co se smí a nesmí, a fotil si je u toho?

Jenomže to nebylo všechno. Jakmile se Zbyněk trochu uklidnil, tak pokračoval. Ještě si nám postěžoval, jak posbíral zbytky svého mobilu, běžel na policii a tam se snažil přítomné pomahače a chrániče donutit, aby z toho udělali zápis. Kauzu o třech individuích, která pitím alkoholu a kouřením ve vestibulu nákupního centra porušila zákon a navíc se dopustila ublížení na zdraví na jeho osobě. A že policajti jsou k ničemu, anžto se ho zeptali, jestli to má nějak zdokumentované, a když odpověděl záporně, neb mu ti mizerové rozbitím mobilu zničili důkazní materiál, tak ho ochránci zákona vyrazili ze dveří.

Načež se náš milý Zbyněček ráčil zvednout ze židle, prohlásil, že si musí jít k doktorovi nechat ošetřit tu zarudlou tvář a nad svou smlouvou ani nevzdechnul. Vypadnul a v naší kanceláři po něm krom smradu zbyla akorát loužička jako po hastrmanovi. Tak, Honzo, ještě jednou promiň, že jsem přišla pozdě a naštvaná, my to s Lenkou za něj prostě musely dodělat samy. 

***

„Ježíši Kriste, to je vůl, Maruško, promiň,“ vypadlo ze mě, jakmile má krásná kamarádka skončila své vyprávění. „Chápu, že tě to naštvalo, ale za zpoždění se neomlouvej, na dámu tvého formátu bych si rád počkal třeba do soudného dne.“

„Nezačínej zase, nebo tě tou kabelkou fakt praštím,“ rozesmála se Maruška na celou cukrárnu. Konečně se uvolnila, dojedla větrník, dosrkla kávu, pohodlně se opřela a s rukama za hlavou triumfovala: „A ne, že si pak na mě půjdeš stěžovat k policajtům za ublížení na zdraví.“