Hezoun

S hezounem Michalem to z mé strany nebyla nikdy žádná velká láska, spíš jsme se dali dohromady náhodou. Tehdy mi hodně pomohl, vytáhnul mě ze životního průšvihu a snad jsem se mu ze začátku i trochu líbila.

Celé to začalo v mých čtyřiceti, když si manžel přivedl domů svůj nový objev a prohlásil, že ta osoba bude odteďka bydlet u nás. Respektive u něj, protože byt byl jeho, získal ho ještě dřív, než jsme se vzali. Jak jsem se na něj kdysi mohla spolehnout, tak najednou úplně otočil a bez ohledu na to, co já cítím, mi oznámil, že se mnou končí. Milostivě mi nabídnul, že u nich můžu zůstat bydlet, ale já jsem to odmítla. Nesnesla jsem pomyšlení, že budu každodenním svědkem jejich vrkání a noc co noc budu muset přes tenkou příčku poslouchat hlasité projevy vášně té, která mi ho sebrala. A tak jsem si, jak nejrychleji to šlo, našla malý podnájem, sbalila tehdy pětiletou Petrušku a utekla od nich. Možná si o mně pomyslíte, že to bylo zbytečné gesto hrdosti, ale já to tak cítila a věřím, že ten, kdo někdy prožil něco podobného, by mě pochopil.

No jo, jenomže utáhněte to najednou z jednoho platu. V té době jsem ještě nebyla rozvedená a můj manžel, než aby mi dobrovolně nějak přispíval, tak radši cpal peníze do té své nové. Mé výdaje začínaly nájemným, pokračovaly jídlem a dalšími každodenní provozními náklady, školkovným, a tak dál, nebudu to všechno vyjmenovávat, však víte. Navíc k tomu připočtu ještě benzin, auto jsem potřebovala a naštěstí mi zůstalo. Nechtěla jsem měnit Petrušce školku a brát kamarády, ale po přestěhování to bylo daleko, tak jsem jí tam musela cestou do práce a z práce vozit, protože tramvají bych to nestihla. Ať jsem počítala, jak jsem počítala a snažila se šetřit na všem možném, jen ne na Petrušce, tak mi to prostě nestačilo. Nějakou nevelkou rezervu jsem sice měla, ale bylo mi jasné, že i ta brzy dojde a já věděla, že to musím nějak řešit.

Takže co, najít si lépe placené zaměstnání? To víte, že všude s otevřenou náručí čekají na čtyřicetiletou ženskou s malým dítětem, která neumí nic jiného než běžnou kancelářinu. Nebo přijmout ještě jednu práci? No jasně, dcerka se doma sama ohlídá, uvaří, vypere, vyžehlí, uklidí a v případě náhodného požáru ani nebude muset volat hasiče, protože ty plameny zkrotí přísným pohledem.

No, nebudu to protahovat, v téhle zapeklité situaci vstoupil do mého života hezoun Michal. Člověk, který bydlel ve vedlejším bytě, byl o deset let mladší než já a strašně moc dbal na svůj zevnějšek. Odbarvené vlasy, blond chlap byl prý v té době šik, pečlivě zapilované nehty a tak dál, co vám mám povídat, pomalu horší, než nejfiflenovatější fiflena. Celkem pravidelně jsme se potkávali, prohodili nějaké to slovo, takže jsme měli určité povědomí, jak na tom jsme. Michal se, ač sám a bezdětný, skamarádil s mojí Petruškou, k mému překvapení to s malými dětmi uměl.

„Paní Moniko, já vám malou ohlídám, stejně mám dneska volno,“ nabídnul se mi ten den, když Petrušce vyskočila horečka, nemohla jsem ji dát do školky a v práci jsme měli akorát závěrku. Už tak jsem kvůli malé musela zůstávat často doma a šéfová mi jasně naznačila, že pokud to bude takhle pokračovat, bude se se mnou muset rozloučit. V té době jsem se s Michalem znala už trochu dýl, ale i tak jsem váhala, jestli mu můžu malou svěřit a odejít na celý den. Nakonec jsem to udělala a Michal se ukázal jako výborný pečovatel a bavič v jedné osobě, o malou se postaral perfektně.

„Chceš-li získat ženskou, jdi na ni přes její děti,“ praví prý nějaké cizokrajné přísloví a na mě to tedy každopádně zabralo. Ne, že bych byla do Michala nějak extra zamilovaná, ne, že by mě jeho hezounství vzrušovalo už od pohledu, ale ač o deset let starší, byla jsem pro něj tehdy něčím novým a on o mě stál. S vidinou vyřešení akutních finančních problémů jsem ignorovala všechny blikající červené kontrolky, které mě varovaly, že tohle nemůže dlouhodobě fungovat, a dala se s Michalem dohromady. Budiž mi polehčující okolností, že jsem ve vzájemném kamarádství Petrušky s Michalem viděla počínající vztah dcery s náhradním otcem.

Ani Michal na tom nebyl finančně dvakrát dobře, pracoval jako jakási pomocná síla na nádraží a jeho příjem byl dokonce ještě nižší než můj. Ale v té době se na nás usmálo cosi, co jsem naivě považovala za štěstí, nastala totiž souhra několik relativně příznivých okolností. Po dlouhých tahanicích se konečně vyřešil můj rozvod a já začala dostávat od svého bývalého alimenty. Sice nešlo o žádnou závratnou částku, ale každá koruna byla dobrá. Bylo jaro, Petrušce zanedlouho končila školka, po prázdninách nastupovala do školy, takže vyvstala možnost přesunout se do úplně jiného prostředí. Šéfová, která mi vyhrožovala vyhazovem, odešla do důchodu, já díky Michalově pomoci s malou nemusela zůstávat doma na ošetřovačce, vedení si všimlo mých zlepšených výsledků a přidalo mi. Pustili jsme tedy své byty, já miniaturní dvě plus kk, Michal sousední garsonku a přestěhovali se do pěkné vilky se zahradou. Tedy ne, že by nám patřila, ale uvolnil se tam nepříliš velký, ale celkem pěkný byt a majitel nám ho pronajal. Neříkám, že jsem v té době začala být po létech zase šťastná, ale netušíc věcí příštích jsem byla v zásadě spokojená.

***

„Vypadáš jako stará bába, se na sebe podívej!“ „Seš široká jako bečka, za chvilku neprojdeš dveřma do garáže!“ „Uhni, dělá se mi špatně, už když se na tebe podívám!“ Uběhlo několik let a tohle mi zbylo z někdejšího Michalova obdivování mé osoby. Na nějakou pozornost, letmé dotyky, pohlazení nebo dokonce intimity, které jsou mezi partnery tolik potřebné, můžu dočista zapomenout. Ano, trochu jsem zestárla, ale nejsem ani tlustá, ani ošklivá, prostě jen pětačtyřicetiletá utahaná ženská, která se o sebe sice snaží dbát, ale věk ani hormony nezastaví. Zato můj hezoun, kterému v práci zrušili místo, a on se teď jen tu a tam potlouká po brigádách, si na svém zevnějšku zakládat nepřestal. Čím dál víc se jak Narcis sebeobdivně producíruje před zrcadlem. A aby toho nebylo málo, stále mi otlouká o hlavu, jak se mnou zbytečně utrácí život a jak by mu bylo líp s nějakou mladou krasotinkou.

„Paní Janotová, je mi to moc líto, ale k prvnímu květnu se budete muset vystěhovat. Město vykupuje pozemky, celé se to tady bude bourat, chtějí tu postavit nové byty a obchodní centrum.“ Aby toho nebylo málo, tak s touhle jobovkou na mě hned po novém roce vyrukoval majitel vilky, ve které bydlím s Michalem a s teď už jedenáctiletou Petruškou. Sám se mi omlouval, bylo mu to líto, ale nedalo se nic dělat, vyšší zájmy jsou holt vyšší zájmy.

A já mám před sebou dilema. Najít si jiný podnájem pro mě nebude problém, mám-li to trochu nadsadit, tak v tom mám praxi, že bych ji mohla rozdávat. Ale řeším otázku, jestli mám s sebou vzít i svého hezouna Michala. Když to udělám, budu mít dnes a denně na talíři jeho poznámky o tom, jak hrozně vypadám a jakou jsem pro něj životní přítěží. Jenomže když to neudělám, seberu Petrušce člověka, na kterého si zvykla, s nímž si navzájem rozumí pomalu víc než se mnou a kterého považuje za svého tátu. Petruška je ve škole trochu pomalejší a se vším, co je potřeba, jí tak nějak přirozeně dokáže pomáhat nejlíp Michal.

Zkoušela jsem si s ním o všem otevřeně promluvit, ale nebylo to k ničemu. Skončilo to hádkou a já se jen utvrdila v tom, že s ním se prostě rozumně diskutovat nedá. Tak nevím, čas letí a já se budu muset rozhodnout...

PS: Mám rád příběhy se šťastným koncem, ale obávám se, že v případě Moniky a Michala to moc optimisticky nevypadá. Nicméně ať už se ona rozhodne jakkoli, Petruška záhy dospěje do věku, kdy už ke společným aktivitám s náhradním tátou nebude potřebovat společné bydlení. Tedy pokud jí leccos nedojde a ona o kontakty s ním bude ještě vůbec stát. A Monika? Vždyť jí ani nebylo padesát, navzdory Michalovu tvrzení je ještě mladá, odtrhne se od něj a bude si moct najít někoho, kdo ji za to bude opravdu stát.