Jak jsem se nechal napálit v Bille

Tentokrát jsem se rozhodl ten čelákovický supermarket jmenovat hned v nadpisu. Občas o něm píšu, bývám spokojený zejména s obsluhou, ale nechávám ho v anonymitě, neb reklama jest zde zapovězená. Leč dneska to berte jako varování.

Je tomu zhruba měsíc, co rozjeli takovou fikanou reklamní akci, v níž vydávají zákazníkům při placení losy. Za každou utracenou pětistovku (nebo kolik?) obdržíte u kasy kartičku, odloupnete z ní vršek a hned vidíte, čím se vás onen řetězec rozhodl potěšit.

„Honzo, gin?“ Zeptala se mě manželka nad prvními třemi kartičkami, když jsme je hned za pokladnou přiměli, aby nám prozradily svá výherní tajemství.

„Ne, gin fakt ne,“ uklidnil jsem ji. Tenhle nápoj určitě spoustě lidem chutná, ale naším šálkem kávy rozhodně není, a ani sleva nás k nákupu hned tří láhví neukecá. Holt jsme tam ty kartičky nechali ležet s tím, že kdyby je náhodou našel nějaký ginomil, tak ať si udělá radost místo nás.

„Tyjo, Soni, koukej, dneska máme kliku, Billa se tentokrát fakt plácla přes kapsu, na příští tři nákupy dostaneme slevu dvacet procent úplně na všechno, co není zrovna v akci!“ Jsem se na stejném místě zaradoval o týden později nad dalšími získanými kartičkami.

„Mno...“ zůstala má drahá polovice poněkud skeptická. A hned se otázala, dokdy to vlastně platí.

„Jezdíme sem prakticky každou sobotu, určitě to stihneme,“ snažil jsem se ji nakazit svým optimizmem. Víc toho Soňa neřekla, zřejmě tušila své, ale nechtěla mi kazit radost.

Právě uplynulý víkend jsem se na sobotní nákup vydal překvapivě v neděli, a vybaven manželčiným nakupovacím seznamem jsem vyrazil sám. Začalo obvyklé objíždění regálů, vracení se k přehlédnutým položkám a dohledávání toho, co jsem na první dobrou nenašel. A u vědomí, že budu mít se slevou úplně všechno, se mi nakupovalo fakt zvesela.

„Nemají moje oblíbené škvarkové placky?“ Podrbal jsem se zamyšleně ve fousech u pečiva. „Nevadí, vezmu místo toho šneka s olivami, toho má pro změnu ráda Soňa. Kapsiček pro kočky máme dost, ty brát nebudu, ale navíc nad rámec seznamu šoupnu do košíku hořkou čokoládu ke kafi. Ale kterou, tuhle? Ne, tu ne, támhletu, ta má v sobě oříšky...“ A tak dál, a tak dál, možná jsem si občas přemýšlel trochu nahlas a vůbec mi nevadilo, jestli si kvůli tomu někdo pomyslel, že jsem krapet na hlavu.

„Pivo je pětkrát, kefír šestkrát a dneska mám slevu,“ pronesl jsem vítězoslavně u kasy, když jsem pár násobných položek nechal pro jednoduchost v košíku.

V kase seděl pán. Tedy muž, asi jediný mezi ženami, které tam jinak bývají. Též jeho kasa byla otevřená jako jediná, vinula se před ní obstojná fronta a chlapík měl tudíž plné ruce práce. Vzal plechovku s pivem, pípnul přes čtečku a zmáčknul pětku. Pak totéž s kefírem a šestkou. 

A potom? Pak to přišlo. Pán si vzal z mé ruky onen los, který dle mého přesvědčení vyhrává dvacetiprocentní slevu na všechno neakční zboží, zkušeným pohybem odtrhnul zbytek vršku a se zasmušilým výrazem mi pohlédl do očí: „Sleva platí jen na Tescoma zboží. To jsou ty jejich vychytávky, nachytá se skoro každej.“

Snad chlapík čekal, že mu vynadám, přestože on je ten poslední, kdo o tom rozhoduje. Možná si myslel, že aspoň něco zavrčím. Já však v tu chvíli konečně pochopil ono Sonino pochybovačné „mno,“ kterým prve zhodnotila mé předčasné nadšení a rozesmál jsem se nad svou naivitou.

Nu což, možná je to prkotina, o které ani nemá cenu psát. Řetězce se holt drobnými fintami dokážou postarat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá... totiž chci říct, aby se zákazník navnadil a prodejce nepřišel o zisk. Určitě krom Billy dělají podobné kousky i ty ostatní. A my, když už se z vlastní nepozornosti nachytáme, tak než abychom se zbytečně rozčilovali, se tomu můžeme tak akorát zasmát.