Pravidelně využívám služeb profesionálek

V mládí jsem si to zkoušel dělat sám, ale co si budeme povídat, nikdy to nebylo to pravé. A tak mi nezbylo, než začít navštěvovat profesionálky. Za léta svého života jsem jich vystřídal celkem dost a dnes vám o nich povyprávím.

Služby tohoto typu poskytují dámy nejrůznějšího věku a já si dodnes pamatuju na tu první. Říkejme jí třeba Eva, její pravé jméno jsem už dávno zapomněl. Mohla být tak o patnáct let starší než já a vydržel jsem u ní docela dlouho. Jsem holt konzervativní typ, a když si na někoho zvyknu, nerad měním. Jednak vím, co mám čekat a za druhé prostě chci být věrný.

Bývala šikovná a tím pádem oblíbená, když jsem k ní zavítal, nezřídka jsem musel čekat, než uspokojí potřeby zákazníků přede mnou. Ale mně to nevadilo, když konečně došlo na věc, tak mi svým osobitým přístupem dokázala to čekání bohatě vynahradit. Byla velice jemná, ale když na to přišlo, dokázala pořádně přitvrdit. To vám pak bylo tóčo, až se mi začaly samy od sebe protáčet palce u nohou.

Jenomže nic netrvá věčně, jednoho dne si paní Eva přivodila komplikovanou zlomeninu nohy a já nevydržel čekat tak dlouho, než se vrátí ke své užitečné práci. A tak jsem rozhodil sítě, zapátral na internetu, poptal se známých a objevil paní Vlastu. Byla levnější, měl jsem to k ní z práce blíž a doufal jsem, že bude tou pravou. Takovou, která mi dokáže nahradit nezapomenutelnou Evu, budu s ní spokojený a strávím u ní spoustu dalších let. Dokonce mi ani nevadilo, že byla pěkně kulaťoučká, ba naopak, pro plnoštíhlé dámy jsem měl odjakživa slabost. Zkrátka jsem se na ty intimní chvilky s ní strašně těšil.

Jenomže hned první návštěva ukázala, že to s Vlastou nebude takové, jaké jsem si to vysnil ve svých představách. Holt ne všichni jsou od pánaboha obdařeni šikovností, ne všichni si spolu sednou navzájem, a jakkoli se paní Vlasta snažila sebevíc, nedokázala se do toho pořádně obout tak, aby mě uspokojila. Pokaždé, když jsem od ní odcházel, měl jsem pocit, jako bych u ní ani nebyl. Bylo nám to oběma líto a snad byla chyba i na mojí straně, ale nedalo se nic dělat, museli jsme se rozloučit. No, nekoukejte tak na mě, nechtěl jsem bývat doma na svou milovanou Soňu zbytečně protivný.

Léta běžela, dámy přicházely a odcházely, a v současné době pravidelně navštěvuju paní Ivanu. I její jméno jsem pozměnil, na rozdíl od dávné Evy to pravé sice znám, ale mrzelo by mě, kdybych jí svým článkem prozradil. Tak dobře, přiznávám, jsem na ni trochu žárlivý.

S Ivanou to spolu táhneme tak pět let a nemůžu si stěžovat. Snad jen, že je trochu upovídaná, čímž odvádí pozornost a pak trvá dýl, než mi to udělá. Když se u ní stavím po práci, tak mám pak občas problém stihnout autobus domů. Tím pádem trochu riskuju, že mě bude moje Soňa podezírat, jestli jsem se někde netahal s nějakou cizí ženskou. Nicméně s Ivanou, pohlednou okatou štíhlou dámou mého věku jsme si na sebe zvykli a nehodláme na tom nic měnit. Proč taky, že jo?

Problém nastal akorát dvakrát, poprvé v době covidu. Možná si ještě pamatujete, jak bylo vše zakázané, lidé byli vystrašení, a tak paní Ivana prostě nedělala. Nakonec jsem se jí ani moc nedivil, zvlášť když její práce spočívá v úzkém tělesném kontaktu se zákazníky.

Jenomže já to až tak moc nutně potřeboval, že se mě dokonce pokoušela uspokojit moje vlastní manželka, ačkoli zrovna tohle nikdy nebyl její styl. Leč marně, každý holt nemůžeme umět všechno a já neměl to srdce jí cokoli vyčítat. Zašlo to tak daleko, že mi pomohla nalézt odvážnou ženu, která pracovala navzdory všem omezením a nebezpečí nákazy covidem. V průběhu lockdownů jsem za ní tajně docházel kamsi na odlehlou pražskou periferii s paradoxní obavou, aby mě nějaká kontrola nenachytala v místech, ve kterých jsem neměl co dělat. Vždy jsem ji cinknul u domovních dveří, ona mě pustila dovnitř a kladla na srdce, abych byl tichý a nenápadný, bála se udání od sousedů. Jsem rád, že tahle doba je pryč a fakt bych si ji nechtěl zopakovat.

Po konci covidových omezení jsem se s radostí a úlevou vrátil do náručí paní Ivany, ale čekal mě ještě jeden problém, tentokrát naštěstí kratší. „Chytla mě záda, nedělám, moc se omlouvám,“ pípla mi od ní esemeska pár dní před dohodnutou schůzkou. Bylo to akorát letos v létě, my se chystali na dovolenou a já Ivaninu službu už opravdu potřeboval. Nezbylo mi tedy, než narychlo hledat jinde, zagůglil jsem a objevil jakési studio nebo salón, dneska se tomu holt říká úplně jinak než dřív. Co naděláš, časy se zkrátka mění a pokrok nezastavíš.

Na chvilku jsem se vzdálil z práce a vyrazil na danou adresu do změti uliček Starého města. A tam v domě, pamatujícím celé věky, na mě s úsměvem a s nabídkou kávy na uvítanou čekala slečna Petra. Mladá a krásná, ochotná a šikovná, divoká i jemná. Dala si na mě záležet, při tiché hudbě se u toho pořádně zapotila a nebyla zrovna dvakrát levná. Doufám jen, že se to Ivana nedozví. A manželka teprv ne. Ale co vám mám povídat, nějak mě to moc nebralo, možná to bylo tím věkovým rozdílem, není nad zralost a zkušenosti. Zkrátka jsem se rozhodl, že nechám Petru Petrou a příště se za ní už nevypravím.

Ivana se už naštěstí uzdravila, s radostí jsem se k ní vrátil a troufnu si říct, že i ona byla potěšená. Naposledy jsem u ní byl minulý týden, užili jsme si to spolu a příjemně si popovídali, zatímco ona se šikovně činila špičatými kleštičkami a ostrým skalpelem na mých zarůstajících nehtech na nohou a letitých kuřích okách.