Pokud ano a pokud byste se dokonce chtěli s nějakou takovou krásnou roztomilou oddanou svébytnou a třeba někdy i maličko zlobivou potvůrkou podělit o svůj domov a dát ji své srdce, přijďte se podívat na umísťovací výstavu útulkových koček. Kdy a kam? No, to je jednoduché, v sobotu 27. května do Löwitova mlýna na adresu Praha 8, U Českých Loděnic 40, mezi 11. a 17. hodinou.
Budete si moci vybrat zhruba ze třiceti nádherných koček a kocourů z útulků Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko, Chlupáči v nouzi. a Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi. Jako malý závdavek vám teď ukážu pár jejich obrázků, které mi poslala paní Dana Javůrková, která celou akci pořádá.
Roční očkovaná kastrovaná Aida od Sedlčan.
(DJ)
Osmiměsíční očkovaná kastrovaná Amálka z osady u Mníšku pod Brdy.
(DJ)
Roční očkovaný kastrovaný Honzík.
(DJ)
Osmiměsíční očkovaná kastrovaná Lenka od kovošrotu v obci Tišice.
(DJ)
Roční očkovaná kastrovaná Leonka z Berouna.
(DJ)
Osmiměsíční očkovaný kastrovaný Lukášek z krabice u supermarketu, ve které byl s Matouškem.
(DJ)
Tříletá očkovaná kastrovaná Madlenka ze sídliště.
(DJ)
Osmiměsíční očkovaná kastrovaná Malenka od Berouna.
(DJ)
Osmiměsíční očkovaný kastrovaný Matoušek z krabice u supermarketu, ve které byl s Lukáškem.
(DJ)
Jeden a půl roční očkovaný kastrovaný Maxim od Sedlčan.
(DJ)
Šestiletá očkovaná kastrovaná Petra od kovošrotu v obci Tišice.
(DJ)
Jeden a půl letá očkovaná kastrovaná Romy od Sedlčan.
(DJ)
Osmiměsíční očkovaná kastrovaná Šárka z pražského sídliště.
(DJ)
A teď už konečně onen slibovaný příběh nebo spíš možná takové malé kocouří svěřování. Když jsem tenhle článek chystal, přemýšlel jsem, jaké povídání sem tentokrát dát, vyšel jsem před dům a rozhlížel se kolem sebe v houstnoucím večerním šeru. Najednou jsem před sebou zahlédl kmitnout se šedobílý stín, nějaká kočka ze sousedství rychle přeběhla ulici a zmizela v nedalekém křoví. Zalil mě takový zvláštní pocit - vědomí sounáležitosti s tímto živočišným druhem a zranitelnosti jeho příslušníků v nehostinném lidském světě, plném nebezpečí. Ano, hodně lidí má kočky rádo, stará se o ně a nedá na ně dopustit, ale celkově je dnešní moderní svět pro ně nebezpečný. Auta, proti nimž je nechrání žádná pradávno vybudovaná genetická obrana, zlí lidé, kteří si na nich dokážou vylévat vztek, útoční psi s nezvládnutou výchovou a mnohé další.
Kočky mě provázejí celý život od útlého dětství a s nadsázkou rád tvrdívám, že se postupně přeměňuji v kocoura. Už dávno celkem dobře rozumím jejich vyjadřovaní, tedy nejen tomu hlasovému, ale i řeči těla a umím i dost solidně mňoukat nebo příst. A zcela otevřeně bez nadsázky říkám, že vidím-li na ulici někde nějakou kočku, jsem sice potěšený její přítomností, ale zároveň mě polije závan strachu. Nestane se jí něco? Nevběhne pod projíždějící auto? Má svůj domov, kde se o ni někdo postará a dá jí najíst? Ošetří ji, pokud se zraní nebo onemocní? Pomazlí se s ní, pohraje a dá jí zvou živočišnou přítomnost?
Vidíte, možná vám to přijde jako hloupé a zbytečné otázky, které by se daly nazývat zveličeným strachem. Ale už jsem toho v souvislosti s kočkami viděl a zažil opravdu hodně a ne vždy to bylo pro ně ideální. Nechci zde trápit kočkaře srdcaře žádnými otřesnými případy, nastíním jen pár zážitků.
Když jsem byl malý kluk, snad ještě ani nechodil do školy, nepotřeboval jsem žádnou zdravovýchovu nebo tvrzení, že děti nocí vrána či čáp. V malém zahradním domku na dece na starém gauči se před mýma dětskýma očima zničehonic odehrál porod. Kočičí porod. Klasická venkovská mourovatá kočka vrhla tři malá koťátka a já jen zíral. Nejen na to, jak se celé věc odehrává, ale též na následnou několikaměsíční kočičí mateřskou péči o mladé. Ideální? Kdepak, ta kočka měla kliku jen napůl, byla už dost stará, vrh byl předčasný a ze tří koťat přežila pouze dvě. Třetí jsem obrečel.
V průběhu let jsem měl tu čest být komorníkem řady koček, které jsme si pořídili nejprve ještě s rodiči a poté s manželkou a s dcerami. Některé byly útulkové či darované, pár dokonce papírových. Všem jsme se snažili naplnit život láskou a péčí, a snad se nám to i podařilo, avšak až na ty dvě současné všechny nakonec odběhly přes duhový most do kočičího nebe. Kdo kdy měl takového tvora a měl ho opravdu rád, dobře ví, jaké tyto odchody jsou a jak zabolí. Zvlášť, když se člověk musí rozhodnout, kdy je ten pravý čas a položí si otázku, zda má to zvíře ještě nějakou radost ze života nebo jestli se ve svém stavu už jenom trápí. Takový je už život, smrt je jeho součástí a je třeba věřit, že nějaké to kočičí nebíčko opravdu existuje.
A ještě příklad do třetice. V rámci svých kočičích aktivit občas navštěvuji útulky nebo domácí depozita, kde se lidé o své svěřence nalezence starají tak, že člověk až zírá. A na co zírá, co tam vidí? Koloběh koček, tedy kočkoběh, zpravidla spočívající v příchodu takového zvířete, péče o něj a nakonec umístění, aby mohlo přijít další. Ale to není zdaleka všechno, kromě těchto střídajících se tvorů má každá útulkářka pár svých vlastních. Jakých? Milovaných, ale neumístitelných. Buď přestárlých nebo nemocných, po lidsku by se řeklo postižených. Nechci zde drásat vaše nervy a jmenovat, co vše jsem viděl, ale vždy to mělo společného jmenovatele. Zvíře, které dokázalo navzdory svému hendikepu spokojeně žít a být svým způsobem šťastné. Zvířata mají proti nám lidem jednu výhodu, svoje postižení si neuvědomují, a pokud je nic nebolí, tak je to netrápí.
Možná si o mě řeknete, že jsem blázen, když o sobě tvrdím, že postupně metamorfuji v kocoura nebo si pomyslíte, že jsem outlocita, když při pohledu na přeběhnuvší kočičí stín pocítím závan obavy o to zvíře. Ale pokud to máte aspoň trochu podobně, jste lidé s kočičí komůrkou ve svém srdci a já jsem vám za to vděčný. Tak jestli se vám to hodí, stavte se na té umísťovací výstavě, ve společnosti koček a kočkomilů budete mezi svými.
Poznámky:
Fotografie jsou publikovány se souhlasem jejich autorky paní Dany Javůrkové.
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
