„Ano,“ rád u vás poobědvám,“ zarazil jsem ji s úsměvem, a bez potřeby studia nabízeného menu jsem si objednal své nejoblíbenější: „Prosil bych nejdřív martini bianko jako aperitiv, pak pořádnou porci lasaní a k tomu dvě deci dobrého suchého italského vína.“
„Samozřejmě, hned to bude,“ odpověděla, ještě jednou se na mě krátce podívala a zmizela.
Tak prý mladý pán. Hm, asi to mají naučené. Mé prokvétající šediny prozrazují, že mládí je už dávno fuč. Ten nákladný oblek mě trochu svíral pod hrudníkem a kalhoty jsem měl sotva dopnuté. Ani botky nejmíň za sedm litrů mně moc neseděly a luxusní kravata se mi nelíbila vůbec. Ale vše bylo podle poslední módy a já se rozhodl, že si dnešní den opravdu užiju. Jakpak by ne, vždyť padesátku má člověk jen jednou za život.
Pohodlně jsem se opřel a krátil si čekání na krmi pozorováním okolí. Ob stolek seděly dvě mladé slečny pozdně pubertálního vzhledu, brčky ucucávaly mojito z vysokých sklenic a věnovaly se svým mobilům. „Jestlipak potřebují síť i k tomu, aby se u stejného stolu bavili jedna s druhou?“ Napadla mě absurdní otázka. Holky moitky jakoby telepaticky zachytly mou myšlenku, věnovaly mi krátký bezvýrazný pohled, a pak se vrátily ke svým přístrojům.
Na druhé straně lokálu spočíval párek postarších lidí, zřejmě manželů. Pán s pleší a pěstěným pivním bříškem si odfrkl, paní si mě nenápadně prohlížela s doširoka otevřenýma očima a trochu jí přitom zrůžověly tváře. Vnitřně mě to potěšilo, přestože byla na můj vkus příliš hubená a navíc zjevně zadaná.
Servírka přede mě s lehkou úklonou postavila objednaný aperitiv, zase zmizela, já sáhl do aktovky a ponořil se do četby poutavé severské detektivky.
Po necelé čtvrthodině, když už si moitky objednaly další rundu a plešatý manžel se chystal k placení, se odehrálo několik věci najednou. Servírka zrovna vyplula z kuchyně, v rukou nesla podnos s porci lasagní a sklenicí vína, a zamířila k mému stolu. Když míjela vstupní dveře, málem se srazila se špinavou žebračkou s vyrážkou ve tváři, která se s obrovskou ošoupanou taškou neodbytně hrnula dovnitř.
„Vypadněte ženská, tady je žebrota zakázaná!“ Servírka jen tak tak vybrala zatáčku okolo rohu nejbližšího stolu.
Žebračka nedbala jejích slov, rozhlédla se po lokále, a když uviděla mou osobu, zachrchlala a překvapivou rychlostí zamířila k mému stolu: „Panáčku, neměl byste drobáček pro starou bábu?“ Zaškemrala.
„Ježíšmarjá, prosím vás, nezlobte se, já ji hned vyhodím, ta sem určitě dolezla od metra.“ Servírka s podnosem dorazila za žebračkou a snažila se mi omluvit za to nemilé vyrušení. Pokrm a víno postavila přede mě na stůl a najednou nevěděla jak dál. Ráda by chytla žebračku za rukáv a vyrazila s ní dveře, ale štítila se jí dotknout. Tak na ni aspoň zařvala: „Zmiz nebo na tebe zavolám policajty!“
Chvilku jsem se tvářil jako bych si ničeho nevšimnul, vložil první sousto do úst, zvolna požvýkal a pak jsem tichým, ale rozhodným hlasem oslovil servírku: „Víte co, slečno? Nechte tu dámu na pokoji, bude mým hostem. Přineste čistý talíř, druhý příbor a ještě jednu sklenici vína.“ Načež jsem vstal, obešel stůl, odsunul druhou židli a s gentlemanskou nonšalancí na ni usadil tu špinavou dámu v rozdrbaných šatech a s vyrážkou ve tváři. Na svou vidličku jsem nabral další sousto a dal žebračce ochutnat.
Servírka nechápavě pokrčila rameny, nedokázala ovládnout své žvýkací svaly a beze slova s otevřenou pusou odběhla, aby splnila můj požadavek. „Tý vole, hůstý,“ sdělila jedna z moitek své společnici a učinila tak překvapivě napřímo bez použití sítě. Plešatý manžel zřejmě v obavě z okradení chvatně schoval šrajtofli, kterou si předtím připravil k placení.
Po doručení čistého talíře, příboru a druhé sklenice vína jsem oddělil polovinu své načaté porce žebračce, pozvedl číši a přiťukl si s ní se slovy: „Tak na vaše zdraví, milá krásná dámo.“
„Aue pvosím vás, jakápak kvásná, bejvávalo.“ Odpověděla mi žebračka s plnými ústy. Lasagne do ní padaly, jako by týden nejedla, z jejího místa se ozývalo hlasité mlaskání a srkání, a občas jí ukápla slina do talíře.
„Panáčku, děkuju moc, jste zlatej.“ Řekla, jakmile odložila příbor, „jakpak bych se vám odvděčila?“
„Ale to nechte být, bylo mi ctí a potěšením s vámi poobědvat.“ Upřímně jsem se usmál a přimhouřil oči, aby se mi okolo nich nadělaly drobné vrásky.
Žebračka si hlasitě říhla a pak mi věnovala vděčný pohled: „Už vím, co vám za to dám, mladej pane. Znáte tu pohádku, kde princ políbil ošklivou žábu a ona se proměnila v princeznu?“ Zatvářila se, jakoby už několik let neviděla pořádného chlapa a zažadonila: „Dejte mi pusu. Prosím. Aspoň jednu. Abych mohla bejt zase princeznou. Jako jsem bejvala kdysi v mládí.“
Tuhle chvíli jsem si fakt vychutnal. Udělal jsem dramatickou pauzu, rozhlédl se po místnosti, pak se naklonil přes stůl a dlouze natěsno políbil žebračku na drobná ústa, která se téměř ztrácela ve tváři s vyrážkou.
Hubená manželka od plešatého pána, jak jí prve zrůžověly tváře touhou, tak teď nahlas vykřikla: „fuj!“ Mojitce, co prve řekla „tý vole, hůstý,“ teď vyklouzla sklenice moita z ruky a polila jí chytrý mobil. Servírka stála za výčepním pultem, tvářila se hrozně zaneprázdněně a nervózně mlátila prsty do kasy.
Žebračka sebrala svou tašku a dvěma skoky zmizela na WC. Tam si svlékla rozdrbané hadry, sundala paruku a smyla vyrážkové líčení. Nahodila elegantní sukni a blůzku s přetékajícím hlubokým výstřihem, krátce se nalíčila a přičísla. Načež se vrátila za dámu, která by svým šarmem mohla dělat ozdobu nejvýznamnějších recepcí a rautů.
„Však jsem vám říkal, že jste krásná, princezno mých snů,“ pronesl jsem vážným hlasem, doprovázeným obdivným gestem. „Teď zavolám taxíka, budete si přát odvézt zpátky pod svůj most nebo vás mohu pozvat k sobě domů?“
„Panáčku, most počká do rána, pojďte, pojedeme k vám. Dlužím vám odměnu za všechno, co jste pro mě udělal.“
Zvedli jsme se od stolu a šli zaplatit k výčepnímu pultu. Servírka se rudá rozpaky omlouvala proměněné žebračce, že ji chtěla prve vyhodit, až udělala neodpustitelné faux pas a začala si okusovat nalakované nehty. Moitka si svůj politý chytrý mobil místo ubrouskem konsternovaně čistila použitým brčkem. Plešatý manžel mlsně vpil svůj pohled do výkladní skříně na hrudi proměněné žebračky. Hubená manželka mu zakryla oči a bolestivě ho střevícem načutla nad kotník: „Nečum jak tele, copak nevidíš, že na nás všichni koukaj?!?“
Nabídl jsem proměněné žebračce rámě, rozvážným krokem s ní vyšel z pizzerie a usadil do připraveného taxíku. Ten s námi ujel pár bloků a vysadil nás u nádraží.
Vystoupili jsme, chytli se za ruce, dali si klasickou manželskou pusu, plácli si rukama a nahlas se rozesmáli.
„Dík, Simčo,“ oslovil jsem svou choť, sotva jsem se trochu uklidnil, „sehrála jsi to skvěle, to byl ten nejlepší dárek k narozkám, jakej jsem kdy dostal.“
„Však jo, Tome, jsem strašně ráda, bylo to moc fajn,“ zavrněla má drahá, alias bývalá žebračka potěšeným hlasem. Potom však nasadila běžný tón: „Teď ale pojď, jede nám autobus. Slíbils mi vyčistit ucpanej odpad v kuchyni, musím ještě uvařit na zejtra, bude neděle a přijedou mladý. Kostýmy vrátíme v pondělí.“
