Nevěříte? Tak to jste buď zapomněli anebo vůbec nikdy nepoznali naší někdejší tříbarevnou literární kočku Lindu. Chápu, je to už spousta let, co mi lehávala s hlavičkou opřenou o ruku s myší a koukávala, co píšu za výmysly. Pak jí to nedalo a sama začala psát své příběhy, které byly samozřejmě daleko lepší než moje výtvory.
Ale o Lindě víc až později, napřed bych vás rád pozval na reportáž z umísťovací výstavy útulkových koček, která se uskutečnila minulou sobotu. A kde? No samozřejmě, že v knihovně, když kočky tak rády čtou a píšou. Konkrétně v Městské knihovně na pražském Ostrčilovu náměstí. Hloubavější a zvídavější kočky si vymňoukaly, že budou umístěny do oddělení naučné literatury, aby se mohly vzdělávat ještě dřív, než samotná výstava začne.
(JP)
Na výstavě se podařilo najít nové domovy 29 kočkám z celkového počtu 30, což je obrovský úspěch a dokazuje to jednu možná trochu nečekanou sociologickou vazbu. Lidé si totiž nevybírají chlupatá předoucí klubíčka pouze pro jejich oddanost, přítulnost a lásku, ale též pro jejich sečtělost a schopnost být jim rovnocenným partnerem v literárních diskusích. Zajímavé, a když o tom tak přemýšlím, tak vlastně pochopitelné zjištění.
Leč zanechme filozofování a podívejme se na několik nově navázaných kočkolidských přátelství.
***
Linuška se stěhuje k mamce s malým fešákem a ke tříleté kočičí kámošce.
(JP)
(JP)
Linušku předává útulkářka paní Jana. Tady se sice usmívá, ale zároveň přiznává, že každé loučení se svým vypiplaným svěřencem obrečí.
(JP)
Plaváčka si bere pár mladých lidí, kteří už doma jednu kočku mají.
(JP)
Tenhle kočičák se tak vehementně těšil domů, že jsem ho málem nestihl zadokumentovat.
(JP)
(JP)
Belinka nalezla tu nejmaminkovatější kočičí maminku.
(JP)
(JP)
Když jsem se té paní s Belinkou v náručí ptal, jestli už má doma nějakou kočku, usmála se a pravila, že se o opuštěné číči stará už čtyřicet let.
(JP)
Marion s upřímnýma očima....
(JP)
(JP)
...nalezla svůj nový domov u dámy s upřímným úsměvem.
(JP)
A ještě černobílá Natálka...
(JP)
...která získala srdce své nové lidské společnice okamžitě a na první pohled.
(JP)
Teď už nyní konečně zpět k Lindě. Klidně a beze studu se vám přiznám, že mě přepadne stesk a nostalgie pokaždé, když si na ni vzpomenu. Ne, že by byla lepší, krásnější, šikovnější, mazlivější nebo cokoli jiného než ty ostatní, ona byla prostě jiná. Představovala osobnost, na kterou nelze zapomenout. A tak mi nyní dovolte, abych sáhnul do jejího literárního archivu (když už jsme v té knihovně) a na závěr reportáže vám nabídnul jednu z jejích povídek.
***
Kočičí sen
Můj dvounohý lidský personál mě do svých šatních skříní obvykle nepouští, vadí jim, když jejich oblečení ozdobím vrstvičkou své nádherné tříbarevné srsti. Dnes ráno navzdory mému buzení zaspali, pak pochopitelně nervózně spěchali a jednu z těch almar nechali pootevřenou. Uvnitř je krásně měkoučko jako v bavlnce, a tak jsem si zamnula tlapky, jak se nádherně prospím, abych pak byla hezky čiloučká, až se mi vrátí. Dopoledne však nebyl čas, měla jsem spoustu povinností.
Musela jsem přes okno ohlídat kosáky a vrabčáky, kteří se shlukují kolem krmítka. To víte, že jsem jim pořádně vyštěkala po kočičím způsobu. Nevíte? Copak jste nikdy neviděli kočku štěkat na ptáky? Samozřejmě, že s psím štěkotem se to srovnat nedá. Když nemůžete toho zpěváčka pořádně prohnat, tak se jen klidně posadíte, zlehka poškubáváte tlamičkou a přitom vydáváte tlumené přerušované zvuky, připomínající právě to štěkání. Jako kdybyste tomu opeřenci chtěli říct: „Máš štěstí, že na tebe zrovna nemohu, ale moc se neraduj, jakmile se dostanu ven, tak tě vyprovodím ze svého území.“ Je to však jenom taková hra, však dobře víte, že nelovím.
Poté jsem prozkoumala prostory pod nábytkem, kam dosáhnu jen kousek nataženou packou a podařilo se mi vyšťourat dávno ztracenou maličkou plyšovou myšku. Jé, ani si nedovedete představit, jakou jsem měla na svá stará kočičí kolena radost, pořádně jsem ji prohnala po podlaze.
Pak mě to přestalo bavit a já si uvědomila, že jsem od rána neměla v tlamičce. Od snídaně mi už nic nezbylo, a tak jsem si dala pár granulí, které mi moji dvounožci vždy nechávají v zásobě. Packou jsem prohnala misku s vodou, až jsem na podlaze vykouzlila menší rybník. To je totiž hned po honění tenkého proudu z vodovodního kohoutku můj nejoblíbenější způsob pití.
Když malá ručička na hodinách už téměř ukazovala přímo k oknu, tak jsem si konečně vzpomněla na tu pootevřenou skříň. Neváhala jsem ani chviličku, vklouzla jsem do příjemného přítmí, ušlapala si pelíšek v ponožkách a propadla se do slaďoučkého spánku.
Zdál se mi nádherný sen, rázem jsem znovu byla maličkým koťátkem. Přesunula jsem se do doby, než mě vzali od maminky a dováděla jsem se svou malou černobílou sestřičkou Mícou a s bratříčkem Mourem. Znovu jsem úplně vážně brala naše nemotorné kotěcí zápolení. Míce jsem ulovila ocásek a chtěla jsem si s ním hrát, až jsem zapomněla být opatrná a nevšimla si, že se mi Mour chystá skočit na hlavu. Jenže on si to špatně vypočítal a přistál mi na ouškách svým bříškem, oba jsme se svalili, až to žuchlo. Já si to nedala líbit, a už jsme byli v sobě. Drželi jsme se předními tlapkami a zadními snažili jeden do druhého žďuchat tak vehementně, až nás musela naše starostlivá maminka Líza od sebe roztrhnout. Oba jsme dostali jen tak zlehka za vyučenou, abychom to příště nepřeháněli, pak si maminka lehla na bok a nastalo krmení. To byla dobrota, ve snu jsem znovu poznala tu dávno zapomenutou chuť maminčina mlíčka.
Očka se mi zavírala, když v tom na mě maminka promluvila hlubokým člověčím hlasem: „Lindo, copak tu děláš, ty tady spíš?“ Jen kratičký okamžik jsem byla trochu popletená, pak mi hned došlo, že maminka, Mour, Míca i to mlíčko byl jen sen a že mě ve skutečnosti bere do svých tlapek můj dvounožec sameček. „Lindo, Lindo, ty nevíš, že sem nesmíš? Máš štěstí, že jsem přišel domů první, musíme to tady teď honem uklidit, aby Soňa nepoznala, že sis udělala pelíšek ve skříni.“
Měl pravdu, navzdory tomu, že v tomhle domečku je vlastně všechno mé, by se na mě dvounohá samička určitě zlobila. A tak jsem se mu chtěla trochu odvděčit, rozhodla jsem se, že budu celý večer s ním. Začala jsem ho těšit svou blízkou přítomností, asistovala jsem mu, když večeřel, pomohla jsem mu, když nahoře v pokojíku přerovnával nějaké věci a teď jsem mu do klávesnice nadiktovala tohle mé mňoukání.
Ale teď už mě omluvte, prosím, jde na mě zase spánek a já bych si chtěla nechat zdát pokračování toho odpoledního krásného snu. Usnu mu na ruce, přimluvte se za mě, ať chvíli sedí v klidu, aby mě nevzbudil.
Linda (JP)
***
Až se vaše kočka začne dožadovat nového škrabadla, tak jí to staré a rozdrbané v žádném případě nevyhazujte. Vězte, že je plné zajímavých a pro ni nedocenitelných příběhů, a tak ho umístěte někam, kam bude mít neustále volný přístup, nejlépe do vaší ložnice. Ona vás za to večer spolehlivě uspí uklidňujícím předčítáním svých zápisků, i kdybyste ten den snad zažili nepříjemnou srážku s policajtem.
Poznámky:
- Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů.
- Fotografie koček a kocourů jsou publikovány bez souhlasu vyobrazených čtyřnožců.
- Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
