Kočičí dáma

Víte, jaký je rozdíl mezi plemennou kočkou, žijící u chovatelů, obyčejnou kočkou, o níž se stará někdo, kdo ji má rád a opuštěnou kočkou, o kterou nikdo nestojí, která je bez domova a přežívá ze dne na den?

V podstatě žádný. Akorát, že každá z nich žije v úplně jiných podmínkách, ale své kočičí pocity, potřeby, myšlenky a touhy mají všechny stejné. Dneska vám povím příběh jedné čtyřnohé dámy, která si prošla tím vším. Ale moment, počkejte chvilku, napřed vás pozvu na umísťovací výstavu útulkových koček, abyste si tam mohli někoho vybrat a na vlastní kůži poznali, jak krásné je přátelství mezi člověkem a kočkou.

Výstava se bude konat příští sobotu 19. listopadu od 10 do 17 hodin v botanické zahradě v Praze, v ulici Na Slupi 16. Budete se tam moct setkat s kočkami z následujících útulků: Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi (pořadatel výstavy). Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko, Chlupáči v nouzi, Kočičí domov sluníčko a Tlapky Mochov

A nyní ještě maličká ukázka krasavic a krasavců, kteří se tam budou ucházet o vaši přízeň.

Pětiměsíční sourozenci okatá moura Hermionka a zrzek Weasly jsou obě přítulná, moc hodná a hravá koťata. Mají se rádi, proto by společná adopce pro ně byla dobrá, ale není to podmínkou. Jsou vhodní do bytových podmínek a v novém domově by uvítali kočičího kamaráda.

Černé čtyřměsíční sestřičky Ťapka a Čerička s bílou náprsenkou pocházejí ze Slap, krmil je tam jeden pán a hledal pro ně domov, ale nenašel, a tak se dostala do útulku. Čertička se ještě bojí, ale Ťapinka je báječně mazlivá. Byly by rády adoptované společně, ale není to nutné, uvítaly by hodnou domácí kočičku v bytových podmínkách.

Ríša je loňský kastrovaný kocour, velký mazel, vděčný a přátelský, nalezený v tržnici v Lipencích, miluje lidi i kočky. Hledá domov spíše v bytových podmínkách, případně s přátelskou domácí kočičkou.

Anastazie už jednou domov měla. Paní majitelka ji ale musela vrátit, protože na ní byla Anie moc divoká, proháněla se v noci bytem kosmickou rychlostí. Tak Anie hledá domov znovu. Anie je asi dvouletá kočička, je hodně hravá a rychlá, ráda večer řádí. Má ráda ostatní kočičky, takže kočičí kamarádka je v novém domově pro Anie důležitá. Anie je vhodná do bytu, venku by se zatoulala. Anie není mazlivá na první dobrou, noví majitelé ji musí k mazlení nejdříve přemluvit. Je hodná, ale opatrná. Dříve byla kočičkou bez domova a to ji naučilo opatrnosti, protože jinak by neměla šanci přežít.

Roční Popelka je hodná a klidná kočička, které bude chvilku trvat, než si najde k osvojitelům cestu. Je po malém zákroku, před časem se jí udělal za krčkem boláček, pravděpodobně ji štípla vosa a nechtělo se jí to hojit, tak paní doktorka ranku vyčistila a sešila, teď už to má zcela zahojené. Je vhodná pouze do bytu bez možnosti chodit ven, zabezpečení oken sítí je nutností. V novém domově uvítá hodného kočičího parťáka, ale může být i jedináčkem.

Čtyřměsíční Tygřík přišel na zahradu hodných lidí, kteří ho začali krmit. Hledali pro něho pomoc, proto jsme ho přijali do útulku. Kocourek se ještě trošku bojí, ale je moc hodný. Nechali jsem mu jméno, které mu dali jeho zachránci.

***

A teď už onen slíbený příběh, možná bude lepší, když ho nebudu vyprávět já, ale nechám tu kočku, aby vám jej pomňoukala ona sama.

Narodila jsem se ve vznešené společnosti, kde o mně bylo už od samého kotěctví perfektně postaráno, dostávala jsem jen to nejvybranější a nejnákladnější krmení. „Hm, to je krásné kotě, přesně odpovídá svým plemenným standardům a navíc je to samička. Z ní bude jednou šampionka a určitě nám porodí řadu potomků, kteří zvýší prestiž našeho chovu,“ pochlubila se naše chovatelka svému příteli, jakmile jsem přišla na svět.

Měla jsem vše, co jsem potřebovala, péči, obdiv a za partnery jsem dostávala jen ty nejvznešenější kocouří prince a krále. Neměla jsem si nač stěžovat, ale když se na to dívám teď s odstupem let, musím přiznat, že to byl nudný život nafoukané kočičí mňaudámy. Dnes už by mě nebavilo a nenaplňovalo to věčné koupání, šamponování, načesávání, předvádění se po výstavách a přebírání cen od porotců. Ale tehdy jsem to brala jako prestiž, byla jsem pyšná sama na sebe a na to, jak chovatelka vychvalovala mé potomky. Ani jsem si neuvědomovala, že mě ta paní má jenom pro svůj prospěch a že mi není schopna dát skutečnou lidskou lásku.

Všechno to skončilo, když mi byly čtyři roky a utrpěla jsem úraz. Stalo se mi to při přípravě jedné mezinárodní výstavy, nějaký zřízenec mě nesl v těžké kleci, která měla špatně zavřená dvířka, uklouznul, já vypadla na zem, ta klec sletěla na mě, a aby toho nebylo málo, zřízenec zavrávoral a silně mě přišlápl nohou. Bylo z toho velké pozdvižení a nákladná veterinární léčba, já utrpěla vnitřní zranění, které mi znemožnilo mít další koťata. Navíc jsem měla přeražený ocas, který mi sice časem srostl, ale zůstal zalomený, takže krom koťat byl konec i s vystavováním a dalšími medailemi.

„Už nám k ničemu není, pokusíme se ji nějak prodat, jestli o ní bude mít někdo zájem. A jestli ne...“ Zaslechla jsem chovatelku, jak se o mně baví se svým přítelem, a dostala jsem strach. Ke komu se dostanu? A co se mnou udělají, když mě nikdo nebude chtít koupit? Hrůza z nejisté budoucnosti mi dodala sílu a mně se podařilo utéct ze zabezpečené zahrady u domu, ve kterém jsem až doteďka žila. Pud mi poradil, která plaňka v dřevěném plotu je nejchatrnější, já ji vylomila, a pak jsem běžela pryč z těch míst, utíkala jsem noc a den, netušila kam.

Zastavila jsem se až na kraji lesa u nějaké vesnice, byla jsem k smrti unavená a měla šílený hlad. Smrákalo se, já seděla a koukala kolem sebe, když v tom jsem zaslechla dvě ušmudlané pohublé místní kočky, jak si o mě mňoukají: „Koukej na ni, znáš ji?“

„Ne, neznám, to je nějaká dámička, která se sem zatoulala a teď čeká, kdy se bude podávat večeře. He he he.“

„Proženeme ji?“

„Vykašli se na ni a pojď, támhle u toho baráku šlohneme z misky zbytky, co nechal Alík.“

Měla jsem štěstí, že jsem těm dvěma kočkám nestála za to, aby se pobavily na můj účet, a poprvé v životě jsem se zastyděla. Za to, že nic neumím, nedokážu se o sebe postarat a vlastně tak trochu i za svůj vznešený původ. Nicméně byla jsem ještě relativně mladá a po zranění už zase v plné síle, a tak ten pud, který mě odehnal od chovatelky, mě teď pomohl přežít. Naučila jsem se krást zbytky jídla, lovit drobné hlodavce, a když bylo potřeba, tak se i poprat. Ale potravy bylo málo a do zacuchaného kožichu, který byl zvyklý na česání, se mi nastěhovaly blechy a klíšťata. Navíc se blížila zima a já tušila, že to bude čím dál, tím horší. Ale nestýskalo se mi, skutečno lidskou lásku jsem nikdy nepoznala, takže nebylo po čem.

Když začalo mrznout a já už pomalu umírala hlady, chtěla jsem přeběhnout silnici, abych se dostala blíž k lidským stavením. Nedala jsem si pozor, málem mě srazilo auto a já se tak vylekala, že než abych utekla, zůstala jsem sedět jak zdřevěnělá. Z auta vystoupil nějaký člověk, přišel až ke mně a vzal mě do rukou a zkoumal, jestli nejsem zraněná. „Chudinko, ty vypadáš,“ prohlásil soucitně, stále mě držel, váhal a já neměla už ani sílu se mu vyškubnout.

„Mámo, táto, můžeme si ji vzít, prosám? Já se o ni budu starat,“ ozvalo se ze zadního sedadla. Sedělo tam odrostlé lidské kotě, byla to samička, a jakmile promluvila, svým šestým smyslem jsem poznala, že k ní nějakým bytostným způsobem patřím. Chvilku trvalo, než se jí podařilo přesvědčit rodiče, ale nakonec se mě ujali a odvezli k sobě domů. Dali mi prosté kočičí jméno Minda, které se mi od prvního okamžiku líbilo víc než ono vznešené Albertina, které jsem měla předtím.

Milena, ta mladá dvounožka si mě vzala do péče, odnesla mě k veterináři, který konstatoval, že jsem jen silně podvyživená a vyčerpaná, ale jinak mi v zásadě nic není. Poradil Mileně, jak mě má zbavit blech a jak krmit, abych se postupně dostala zase do formy. Trvalo to sice dlouho, ale Milena byla trpělivá a já poprvé v životě poznala, co je to opravdová láska mezi člověkem a zvířetem. Sice jsem už zase vypadala jako před útěkem od chovatelky, ale pryč byla pýcha a pocit nadřazenosti, že jsem někým lepším než kdokoli jiný.

S Milenou jsme byly skoro pořád spolu, pořídila si speciální tašku, ve které mě nosila a já neměla nejmenší důvod, proč bych z ní měla utéct. Jednou mě dokonce vzala s sebou do školy, ale nedopadlo to dobře, nějaký gymnaziální učený pan profesor nesnesl pomyšlení, že by jeho výklad byl pro kočku, a tak mě Milena musela odnést zpátky domů. Brala mě i na rande se svými kluky a s jedním se kvůli mně rozešla jen proto, že on prostě neměl kočky rád.

Tohle všechno se odehrálo strašně dávno, od té doby se Míla vdala a já zestárla, zanedlouho mi bude patnáct let. Už zdaleka tolik nedováním jako dřív, největší potěšení mi dělá, když ležím stočená v Mílině klíně a poslouchám, jak si po večerech povídá se svým manželem. Ale maličký kousíček té dávné vznešenosti ve mně přece jen zůstal, někdy mu udělím milost a přesunu se na jeho klín. On mě pak začne hladit svou velkou prací ztvrdlou chlapskou rukou a já se můžu doslova upříst. Když vycítím, že mají oba spoustu práce a nemůžou se mi věnovat, přesunu se do ložnice, lehnu si k postýlce jejích maličkého lidského kotěte a hlídám, aby se mu nic nestalo.

Kdybych se měla znovu narodit a mohla si vybrat, jaký život chci prožít, vybrala si ten s Mílou a s její rodinou.

***

Tak pokud chcete mít doma taky takovou báječnou kočku, jako je Minda a nebude vám vadit, že není vznešeného původu, stačí v sobotu přijít a vybrat si. Pokud se o ní postaráte jako Milena, bude též pořád s vámi, bude vám do smrti vděčná a třeba i to miminko v rodině vám ohlídá.

Poznámky:

Fotografie jsou publikovány se souhlasem jejich autorky paní Dany Javůrkové.
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.