Neděle 25. září 2022, svátek má Zlata
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 25. září 2022 Zlata

Úraz

19. 09. 2022 14:34:54
„Můžu si sem k vám přisednout?“ Optal se mě neznámý pán s kelímkem kávy v ruce na předzahrádce nejmenovaného nadnárodního řetězce, nabízejícího své produkty kávy milovným zákazníkům.

„Samozřejmě,“ zvedl jsem na moment oči od mobilu a pokynul tomu člověku k vedlejší židličce. V sousedství nadnárodního kávotvorného řetězce sídlil obchod, ve kterém jsme se chystali s manželkou zakoupit cosi do kuchyně, a já nyní čekal, až má drahá dorazí. Přijít pozdě na rande s dámou je vrcholem neslušnosti, neřku-li se svou vlastní, přišel jsem radši s velkým předstihem a stihnul skočit si na kafe. Podařilo se mi ukořistit poslední volný stolek na předzahrádce, neznámý pán už takové štěstí neměl a náhoda ho poslala ke mně.

Vrátil jsem se k displeji svého mobilu, chtěl se znovu ponořit do poutavého článku od jedné ze svých oblíbených blogerek, ale něco nebylo v pořádku. Možná taky znáte takové ty nepopsatelné rušivé myšlenkové vlny, které na vás někdo vysílá a kvůli nimž se nemůžete na nic soustředit. Znovu jsem tedy zvedl oči a všiml si, jak se ten nově příchozí pán dívá přímo na mně. Zaregistroval můj pohled, maličko se jakoby nervózně ošil, a pak promluvil: „Nezlobte se, že obtěžuju, můžu vám něco říct?“

Na pojišťováka, který vám chce vnutit zaručeně nejlepší povinné ručení, nevypadal. Mohlo mu být tak padesát, tvářil se omluvně a jeho výraz zároveň napovídal, že si zřejmě neprošel zrovna nejlehčím životním údobím. Tiše jsem přikývl, načež se ten neznámý pán rozhovořil.

***

Celé to byla vlastně moje vina. Ten večer se mi udělalo špatně od žaludku, postěžoval jsem si manželce, ona mi chtěla dát černé uhlí a takové ty prášky, co se na tohle normálně užívají. Jenomže nám všechno došlo, doma nic nebylo, tak mi nabídla, že skočí do lékárny, ale musela do centra, protože bylo pozdě a jinde už měli zavřeno. Že já ji tehdy nezarazil a neřekl, že to počká do druhého dne. Prostě jsem ji tam nechal jít, ona vyrazila a už se nevrátila, kvůli mně spěchala, přebíhala ulici a srazil ji auťák.

Když dlouho nešla, zkoušel jsem ji pořád volat, ale pochopitelně to nemohla vzít, vzal to až někdo na příjmu ve špitále, kam ji odvezli. Nic kloudného mi nedokázal říct, jenom mě strašně vyděsil, tak jsem se sebral a běžel tam, žaludek, nežaludek. Tam mě k ní nepustili, řekli jen, že musela na sál a že nemá cenu, abych tam čekal, do rána tak jako tak nebudou vědět o moc víc. Víte, pane, já o ni dostal strašný strach, navíc jsem měl horečku, málem to se mnou seklo a ani jsem nevěděl, jestli z jednoho nebo z druhého.

Nechci vás svými řečmi zdržovat, určitě máte důležitější věci na práci, tak to zkrátím. Vyšlo najevo, že chtěla chytit tramvaj, večer už to moc často nejezdí, z chodníku přeběhla před stojící dodávkou, přes kterou neviděla, že přijíždí auto a vlítla mu přímo před čumák. Měla mnohačetná zranění včetně úrazu hlavy, málem byla na místě mrtvá. Jak jsem se tohle dozvěděl, řeknul jsem si, že nepřežít to, asi bych skočil pod vlak a vypravil se za ní. Přežila, chodil jsem za ní do nemocnice prakticky každý den, byla v umělém spánku napojená na přístrojích. Vyhlídky dlouho nebyly dobré, pořád se nevědělo, jestli bude žít a já se pak pokaždé doma rozbrečel. Asi jako v každém manželství jsme měli občas spory a na mě najednou přišly výčitky svědomí, že ne vždy jsem se k ní choval tak, jak bych měl. Uvědomil jsem si, co všechno pro mě znamená a nedokázal si představit, že bych mohl žít bez ní.

Potom se začala po tělesné stránce postupně pomaličku lepšit, ale duševně byla mimo. I když ji probrali z toho umělého spánku, tak vůbec nemluvila, bezvýrazně koukala okolo sebe, jen občas vydala nějaký neartikulovaný zvuk. Nepoznávala lidi kolem sebe, ani se neusmála nebo nezamračila, když jsem k ní přišel.

Když jsem se ptal doktorů, jestli se mi vrátí, nedokázali mi nic říct, spíš mě strašili, než aby mi dávali naději. Vlastně jim to nevyčítám, asi mě chtěli připravit na nejhorší. Bylo to hrozně těžké období, jak jsem se napřed radoval, že mi neumře, tak teď bylo všechno pryč, no, jestli jste taky ženatý a máte svou manželku rád jako já, tak si to asi dovedete představit, promiňte.

Dneska po poledni mi volala jedna sestřička, víte, taková, která v pacientech vidí lidi a na jejich blízkých pozná, jak moc jim na nich záleží. Tahle sestřička mi zatelefonovala sama od sebe, řekla, že jestli můžu, tak abych přišel co nejdřív, ale víc mi toho nechtěla prozradit, to prý nesmí. Z jejího povzbudivého tónu jsem poznal, že nejde o jobovku, strašně jsem znervózněl, rozklepala se mi kolena jako zamilovanému puberťákovi, utrhnul jsem se z práce a okamžitě vyrazil. Cestou jsem si kladl otázku, v jakém stavu svou manželku uvidím, na jedné straně jsem si dělal naděje, ale na druhé jsem se bál zklamání.

A pak, pane, pak jsem se podruhé narodil. Eliška mě poznala, bylo to, jako by se jí zčistajasna vrátil rozum. Mluvila sice tichým unaveným hlasem a bylo znát, jak se vyrovnává s tím, že pro ni jakoby zmizely tři měsíce života, ale byla v obraze. Držel jsem ji za obě ruce, ona mě jemně svírala a ze všeho nejdřív se mě zeptala, jestli mě už nebolí ten žaludek. Pak se na chvilku zarazila, uvědomila si ten časový odstup a řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Karle promiň, odpust mi, co se stalo, já tě miluji a chci jít domů.“ Pane, jestli jsem se předtím několikrát rozbrečel až doma, tak v tu chvíli se mi to stalo rovnou tam před ní, až mě začala konejšit. Ani si nedovedete představit, jak jsem šťastný.

Teď mi promiňte, už poběžím, doktor mi slíbil, že pokud bude všechno v pořádku, tak mi ji za pár dní pustí a já se rozhodnul, že to dám doma z gruntu do pořádku. Hned dneska začnu s malováním, udělám to žlutou, tu má Eliška nejradši. Víte, já mám takovou radost, že bych to nejradši vykřičel do celého světa, tak jsem to musel říct aspoň vám, nezlobte se na mě, že jsem vás zdržel.

***

Tak jestli cokoli, tohle jsem od toho neznámého cizího pána opravdu nečekal. Když domluvil, zatvářil se uspěchaně, že jsem mu akorát stihl podat ruku, poděkovat za svěření a popřát mnoho štěstí. Pak už jen sebral svůj prázdný kelímek od kafe a zmizel mi z očí.

Měl jsem takový zvláštní pocit, nevím, jestli si to dokážete představit. Přišlo mi, že na rozdíl od všech negativ a tragédií, které se okolo nás odehrávají častěji, než bychom si přáli, udělal tentokrát osud dobrou věc. Ačkoli jsem toho člověka vůbec neznal, byl jsem velice rád, že to nakonec dobře dopadlo, a když pak za pár minut dorazila moje manželka, možná jsem ji trochu překvapil silou stisku svého obejmutí.

Autor: Jan Pražák | pondělí 19.9.2022 14:34 | karma článku: 41.03 | přečteno: 3861x

Další články blogera

Jan Pražák

Vnuk

„Jestli ti jde o vážný vztah, tak si se mnou radši nic nezačínej.“ V tomhle byl Michal férový kluk, jenomže leckterá ženská mu nedokázala odolat navzdory jeho varování.

22.9.2022 v 14:34 | Karma článku: 26.13 | Přečteno: 638 | Diskuse

Jan Pražák

Kočkoblog

Nevím kam dřív skočit, a jestli to takhle půjde dál, tak snad zabiju to individuum, který mi umožňuje, abych pod jeho registrací psal svoje články. To vám garantuju, jakože se Zrzek jmenuju a jsem drsnej kocour s půlkou ocasu.

16.9.2022 v 14:34 | Karma článku: 26.19 | Přečteno: 716 | Diskuse

Jan Pražák

Jak často to doma děláte?

Nikoli, název není zavádějící, aby přilákal co nejvíc zvědavých čtenářů. Tím zájmenem myslím skutečně onu činnost, která vás napadla jako první, tedy sex. Možná jen slovo „doma“ bych měl rozšířit na více možností.

13.9.2022 v 14:34 | Karma článku: 26.74 | Přečteno: 1093 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Gabriela Bretschneiderová

Objetí dobíjí baterky

Objetí dobíjí baterky, že jste to věděli? No a proč to pravidelně neděláte? Upřímně a často, víte kolik ušetříte na doplňcích umělých náhrad?

24.9.2022 v 22:08 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 39 |

Gabriela Bretschneiderová

Motýlci v břiše, jaká vzácnost

Všichni známe motýlí šum křídel v břiše, ale často se vytratí a stanou se vzácností. A tak pokud se objeví, hýčkejte je, poněvadž jsou vzácnost.

24.9.2022 v 12:30 | Karma článku: 6.64 | Přečteno: 202 |

Horst Anton Haslbauer

Osud mého pozdějšího kamaráda, kterému jsem se snažil nahradit tátu

Plzeňák, který se spokojeně usadil v Sokolově a začal se zajímat o jeho historii. V restauraci se seznámil s číšníkem a rockenrolovým zpěvákem Pavlem Zelenkou. Sběratelem starých písemností a pohlednic o Falknově, od roku 1948

24.9.2022 v 6:32 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 248 | Diskuse

Gabriela Bretschneiderová

Zbavená pýchy a lásce otevřená

Není nad to projít změnou v motýla. Proces bolí, ale je fajn, když při vás někdo stojí a hlídá vaši proměnu. Snad tentokrát proměnu dokončím a budu lítat.

23.9.2022 v 22:42 | Karma článku: 5.94 | Přečteno: 80 |

Gabriela Bretschneiderová

Doba umělá

Vládne nám doba umělá. Je jen na nás čemu dáme přednost. Já se rozhodla pro přirozenost, štěstí a lásku. Co nejméně se nechat ovládat dobou umělou.

23.9.2022 v 21:39 | Karma článku: 8.13 | Přečteno: 196 |
VIP
Počet článků 1937 Celková karma 28.45 Průměrná čtenost 1246


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.

Najdete na iDNES.cz