Úterý 28. září 2021, Den české státnosti
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 28. září 2021 Den české státnosti

Mrtvej

24. 07. 2021 17:14:28
„Tohle se ti nebude líbit, Honzo. A jestli to vydáš na tom svým blogu, asi se to nebude líbit ani spoustě čtenářů. Ale já ti to musím říct, abys věděl, jak cynický dokážou některý lidi bejt.“

Takhle naštvanou Marušku jsem už dlouho neviděl, možná dokonce vůbec nikdy předtím. Usadili jsme se spolu na zahrádce před cukrárnou, objednali kávu „silnou a černou jak boty,“ zdůraznila má kamarádka servírce, ale větrník odmítla: „nezlob se, dneska na něj chuť fakt nemám. Radši mi dovol, ať ti to všechno povykládám.“

Obvykle si před Maruškou neodpustím nějaký ten nevinný kompliment, jak jí to sluší, jak se mi ve svých lehoučkých elegantních šatech líbí, a podobně, ale tentokrát jsem mlčel. Jen jsem se ji pokusil povzbudit tichým pohledem a zaposlouchal se do jejího vyprávění.

***

Honzo, jak víš, minulej tejden jsme byli s Frantou na dovolený. Takovej pěknej maličkej penzion v Českým Lese skoro až na hranicích a musím uznat, že to tam bylo moc hezký. Klid, žádný davy turistů, dobrý jídlo, milej personál, krásný vejlety do přírody a tak, asi si to dovedeš představit. Prostě by to byla idylka pro starej manželskej pár, kdyby tam jeden večer nedorazila na přespání banda cyklistů... Ne, počkej (Maruška zareagovala na můj udivený výraz), já proti cyklistům vůbec nic nemám, taky jsem na tom jezdívala, když jsem byla o hodně kilo mladší. A nakonec, něco podobnýho by mohl udělat kdokoli jinej...

Ale abych se vrátila k tématu. Mohlo jich bejt tak deset, přijeli dvouma dodávkama, naloženejma těma byciklama a jedním osobákem, byli to až na pár výjimek dost mlaďasové a měli oblečený úplně stejný modrý dresy. Vyskákali z aut, zasedli na terase k večeři, pak zalezli do svejch pokojů a ani bys nepoznal, že tam jsou. Asi toho dost najezdili, byli utahaný a usnuli brzo jak hromada špalků. Potud teda všechno dobrý, Honzo, ale to jsem ještě netušila, co bude ráno.

No, ráno. Ráno byla snídaně v salonku uvnitř toho penzionu a akorát jsme se tam s Frantou s nima potkali. Nakráčeli tam všichni najednou, jak kdyby měli budíčka jako na vojně, holt asi týmová disciplína, nic proti tomu, pokud chtěj něčeho dosáhnout. Nandali si na talířky, začali jíst a u toho se spolu bavili. Co jsme tak s Frantou zaslechli, většinou to bylo takový to soutěživý špičkování a hecování, jako kdo je lepší, kdo se fláká a podobně. Jenomže potom si začali z něčeho utahovat a k nám doléhaly útržky vět, ze kterejch mě začalo mrazit:

„Viděls tu malou holku u silnice, jak byla vyděšená?“

„Jo, viděl, bodejť by nebyla, když jsme ho minuli o ňákejch deset centimetrů, hahaha.“

Vylekaný děcko, někoho málem přejeli. Nevěděla jsem, jestli mluvěj, že jeli zrovna v autech nebo na kolech, ale zatrnulo mi, Honzo.

„Tys ho ještě minul, ale já ne, já ho nabral. Neměl se tam plést, čokl mizernej, hehe.“

„No co, za chvilku to měl za sebou.“

Honzo, napovídali toho ještě víc, já z toho pochopila, že srazili nějakýho psa a teď se tím bavjej. Vzpomněla jsem si na svoji maminku v jižních Čechách a na jejího kříženýho Roberta, kterej je v chalupě její jedinej věrnej společník. Vzpomněla jsem si taky na spoustu lidí, který znám a který berou svý čtyřnohý zvíře jako člena rodiny. Možná mezi takový patřila i ta vyděšená holčička... No, co ti mám povídat, začala se ve mně vařit krev, a jak se normálně cizím lidem do hovoru nemíchám, tak tentokrát jsem se neudržela.

Cynicky jsem se hodně nahlas zeptala: „Vy jste přejeli psa?“

„Jo,“ odpověděl mi jednoslabičně jeden z nich, tuším, že ten, co ho minul.

„Přežil?“ Přidala jsem na důrazu ještě krapet víc.

„Ne,“ opět jednoslabičná odpověď od toho samýho maníka.

„A teď se tomu smějete?“ Ironicky zase já.

„Nesmějeme,“ zkusil se bránit ten, kterej toho psa už neminul.

„Děláte si z toho tady srandu.“ Tečku na konci jsem vysekla, jak když šlehneš bičem.

To byla moje poslední věta, Honzo. Pak jsem popadla Frantu za ruku, řekla mu tiše: „promiň,“ jakože jsem se neudržela, on mi tu ruku jen trochu stisknul, jakože se nediví a odkráčeli jsme z toho snídaňovýho salonku středem. Za hrobovýho ticha, Honzo, žádnej z těch cyklistů v tu ránu ani nešpitnul, jen na mě koukali jak vejři.

Možná se pak bavili na můj účet, že jsem stará tlustá protivná bába, to už nevím. Zeptala jsem se Franty, jestli si myslí, že se aspoň pár z nich chytlo za nos a došlo jim, oč tady vlastně kráčí. Franta mě ujistil, že určitě jó, že si stačil všimnout, jak se některý ty mladý kluci zastyděli, koukali a najednou nevěděli kam s očima. Kéž by to byla pravda, Honzo.

No nic, to už je vlastně všechno, pak jsme s Frantou zalezli na pokoj, abysme se přichystali na vejlet do těch krásnejch hlubokejch lesů. Chvilku nám to trvalo a než jsme zas vylezli ven, byli už ti cyklisti pryč i se svejma auťákama.

***

Maruška zmlkla a já na ni chvíli dost nespolečensky tiše zíral. Jsem sice kočkař, ale vzpomínal jsem na řadu svých psích kamarádů. Na venkovského Voříška, veselého psíka nejasného původu ze svého dětství. Na Falca, sousedovic vestíka, který nedávno po třinácti létech krásného psího života odešel za duhový most. Na Alvina, psa jedné mé známé, zachráněného mezinárodní organizací, dovážející bezprizorní štěňata českým psomilům z ciziny. Na Sama, speciálně cvičeného asistenčního psa, který pomáhá jednomu klukovi na vozíku. A na další a další.

„Maruško, děkuju,“ vrátil jsem se konečně do reality. „Děkuju ti za to, že jsi, jaká jsi a žes to těm dvoum dokázala tak vpálit do tváře. Ale tvůj Franta měl určitě pravdu, věřím, že mnohejm z těch mladejch muselo bejt vtipkování oněch dvou trapný a mlčeli jen proto, že se jim netroufli něco říct, jako jsi to udělala ty.

Maruška se trochu uklidnila: „Dík, žes mě vyslechnul a promiň, slibuju, že příště ti dám téma na nějaký veselejší povídání.“

Pak jsme se zvedli na cestu ke svým domovům. U stolku kousek od vchodu na cukrárenskou zahrádku odpočíval u nohou nějakého člověka jezevčík. Když ho Maruška míjela, krátce se na ni podíval a zavrtěl ocasem. Zvířata holt vědí své...

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Jan Pražák | sobota 24.7.2021 17:14 | karma článku: 42.14 | přečteno: 6876x

Další články blogera

Jan Pražák

Milenka Eliška

Přiznám se otevřeně a bez mučení k tomu, že jakmile si sednu za volant, stane se ze mě bloudič, schopný se ztratit i v naší vesnici. Lituji všechny řidiče, kterým v takové chvíli zkřížím cestu, a oceňuji jejich trpělivost.

26.9.2021 v 7:07 | Karma článku: 21.03 | Přečteno: 492 | Diskuse

Jan Pražák

Manželství s lesbou

„Ahoj Honzo, to jsem já Mirek, neskočil bys se mnou na jedno? Potřeboval bych s tebou něco probrat.“ Byla polovina osmdesátých let minulého století, když mi najednou zčistajasna zatelefonoval můj bývalý spolužák.

23.9.2021 v 14:32 | Karma článku: 27.25 | Přečteno: 968 | Diskuse

Jan Pražák

Objevena další Cimrmanova skvělá myšlenka

Můj investigativní zpravodaj narazil v rámci pátrání po jedné z nejrozsáhlejších tuzemských politických kauz zcela náhodou ve sklepě polozbořeného domku v jižních Čechách na zatím neznámý Cimrmanův deník.

20.9.2021 v 14:34 | Karma článku: 23.52 | Přečteno: 710 | Diskuse

Jan Pražák

Využila mě a odkopla

Zpočátku jsem otázku nějakého dlouhodobého, neřku-li trvalého vztahu neřešil. Vybíral jsem si partnerky, které to měly postavené podobně jako já a chtěly si užívat k ničemu nezavazujícího přátelství s milostným bonusem.

17.9.2021 v 14:35 | Karma článku: 27.80 | Přečteno: 975 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vladimíra Bošková

Švédsko ruší omezení

Neočkovaným i očkovaným se doporučuje zachovávat opatrnost i poté, co se už bez limitu míst zaplní bary, divadla, koncertní síně či stadiony pro sportovní zápasy.

28.9.2021 v 11:20 | Karma článku: 12.12 | Přečteno: 136 | Diskuse

David Evan

Den české státnosti: Svatý Václav by se dneska asi hodně divil

Legenda o svatém Václavovi ožívá každý rok na konci září, kdy si připomínáme jeho život, který skončil násilnou smrtí kolem roku 935 ve Staré Boleslavi. Svatý Václav, symbol české státnosti, by se dneska nicméně asi hodně divil.

28.9.2021 v 9:00 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 248 | Diskuse

Martina Bojanovská

O tom, koho volit nebo jestli se očkovat aneb jak jsme pekli moravské svatební koláče

Hlavní aktéři novodobého draní peří: sedm žen, jeden chlap a pes. Místo činu: kuchyň nejlepší ženské přes pečení sladkého v okrese. Témata: covid, volby, vědmy, otevírání čaker a minulé životy.

28.9.2021 v 8:17 | Karma článku: 15.60 | Přečteno: 286 | Diskuse

Pavel Chalupský

Jak si udělat radost.

Těch možností je nepřeberné množství. Někdo si zajde do oblíbené kavárničky, někdo do přírody, někdo za známými, někdo si něco koupí, někdo....Je to naše volba. A co takhle udělat radost...

28.9.2021 v 7:29 | Karma článku: 8.06 | Přečteno: 86 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Kašlu na to, jak vypadám

Kašlu na to, jak vypadám, protože nejtěžší není svoji tvář obhájit, mnohem těžší je svoji tvář neztratit.

28.9.2021 v 6:54 | Karma článku: 19.24 | Přečteno: 354 | Diskuse
VIP
Počet článků 1818 Celková karma 31.04 Průměrná čtenost 1226


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.

Najdete na iDNES.cz