Drsňák opět v akci

Můj kámoš jezevčík Ferda, kterej se mnou bydlí u našeho dvounohýho záchranáře, má v životě fakt smůlu. Před časem mu už zase šlo o kejhák a tentokrát si za to mohl tak trochu i sám.  

Možná si ještě pamatujete moje první vyprávění, jak se k nám Ferda dostal ve zbídačeným stavu a jakou nám dalo s dvounožcem práci, než jsme ho z toho dostali ven. Už je to sice dávno, ale já na to nikdy nezapomenu a pořád jsem trochu ve střehu, jak dávám na Ferdu pozor, aby se mu zas něco nestalo. Jenomže tentokrát jsem ho prostě neuhlídal.

Ferda má totiž jeden zlozvyk, kterej se ho sice snažím odnaučit, ale on na mě nedá. Pokaždý zavrčí, že má dost svého rozumu, tak proč by měl jako poslouchat ňákýho zrzavýho kocoura s půlkou ocasu. Jde o to, že když na něj přijde nějaký neodbytný nutkání, je schopnej sežrat kdejakej sajrajt a nikdo mu v tom nedokáže zabránit.

Normálně nechával náš záchranář Ferdu běhat na procházkách navolno, ale od tý doby, co mělo několik psů v našem okolí vážný problémy, tak ho bere na vodítko. Ferdovi se to pochopitelně nelíbí a pořád si mi stěžuje, že je to pro něj ostuda a že si připadá jako nějaký neposlušný nevycvičený psisko, přestože to není pravda.

Když se toho osudnýho dne chystali ven, tak jsem měl takovej zvláštní blbej pocit a rozhodnul jsem se, že je budu tajně sledovat. Bylo to navečer, už se šeřilo, záchranář měl před noční a chtěl Ferdu před odchodem trochu protáhnout. Vyrazili ven ze zahrady, vzali to po naší silnici s řadou domků na jedný straně a s rybníkem na druhý, až došli do parčíku, kterej začíná za posledním barákem. Já to bral jako zrzavá šmouha přes ploty a zahrady, pořád jsem se držel od nich dál, aby mě jako neviděli. Zahrada u toho posledního baráku patří Čertovi, to je velikej černej kocour, se kterým se nemáme moc v lásce a už jsme se párkrát poprali, tak jsem se snažil jeho teritorium přeběhnout co nejrychlejc, aby mě náhodou nezdržel. To víte, že mě zmerčil a chtěl po mně vyjet, ale já jen zaprskal, že jako na ňáký boje teď nemám čas ani náladu a bleskově jsem zmizel z jeho území.

Asi uprostřed toho parčíku našponoval Ferda vodítko a vletěl do křoví, jako by tam něco hrozně důležitýho vyčmuchal. Úplně přeslechnul záchranářův povel „ke mně“ a ten měl co dělat, aby ho stáhnul zpátky. Když potom popošli kousek dál, tak jsem honem běžel prozkoumat, co ten Ferda vlastně objevil. Byl tam buřt. Pár dní zavadlej, takže pro mě nic moc, ale pro Ferdu neodolatelný lákadlo. Jak jsem ho zblízka očuchával a prohlížel, tak mi nějakej šestej smysl říkal: „bacha, nech to na pokoji, tady jde o život!“ Napadlo mě toho buřta nějak zlikvidovat, ale nedokázal jsem vymyslet jak, aby ho nikdo nenašel, a taky se slabošsky přiznám, že jsem se ho bál dotknout. Kluci se už stejně začali vracet zpátky, tak jsem to otočil a upaloval domů. Jen na tý poslední zahradě jsem krátce zasyčel na Čerta, aby nežral buřta ve křoví v parku, jestli teda nechce dobrovolně chcípnout. Ani nevím, proč jsem to udělal, asi jsem nechtěl přijít o rivala, kterýho sice ňák extra nemusím, ale se kterým se můžu občas pocvičit v kocouřím zápasení.

No nic, abych s tím Čertem moc neodbočil. Potom náš dvounožec vypadnul na šichtu a Ferdu nenapadlo nic lepšího, než dohrabat ďouru pod plotem, na který tajně pracoval za zahradní boudou už několik dní. Ferdovi se nakonec podařilo protáhnout ven k silnici a namířil si to, no asi tušíte kam. Co vám budu vykládat, já vyrazil jak střela, abych byl u toho špatnýho buřta dřív, ale nebylo to nic platný. Ferda se tam do mě pustil jak na cizího, jakoby si snad myslel, že mu to chci sežrat. Nikdy jsem ho takhle naštvanýho neviděl, dokonce se mě chytal kousnout a jak jsem reflexivně uhnul, tak se bleskurychle otočil a toho buřta zhltnul na jedno polknutí.

A já věděl, že je malér, i když jsem netušil, co se jako stane. Asi dva dny byl Ferda v pohodě, tak už jsem se začal radovat, že se můj instinkt tentokrát zmejlil. Jenomže jak už to v životě bejvá, jakmile si jeden začíná myslet, že má vyhráno, dostane ťafku, se kterou už nepočítal. Ferda najednou přestal žrát, nechtěl ven, zalezl do svýho pelechu a se zakalenejma očima se jen smutně koukal kolem sebe. Ani našemu dvounožcovi a dokonce ani mně nedokázal pořádně říct, co mu vlastně je, ale měl suchej čumák a horečku, tak to bylo vážný.

No, teď vás snad radši nebudu děsit podrobnostma. Ferda skončil na veterině, kde ho museli otevřít a vyndali mu ze žaludku rezavej špičatej hřebík. Ňákej… ne, to slovo neřeknu, promiňte. Prostě vyšlo najevo, že nějakej mizera v našem okolí strká hřebíky do buřtů tak aby nebyly vidět, aby je sežrali psi, jako je třeba náš Ferda a aby na to v bolestech pochcípali. Ne, prosím vás, jsem sice kocour, kterej má ze psů blízko akorát k našemu Ferdovi, ale neptejte se mě, co bych s takovým šmejdem udělal, kdyby se mi dostal do drápů. Už jsem toho ve svým životě prožil spoustu a jsem dost velkej drsňák, abych s ním uměl pořádně zatočit.

Nakonec to za mě vyřešil náš dvounožec, však je to záchranář a dokáže si poradit. Na toho mizeru si v tom parčíku pěkně počíhal a polapil ho při činu, když tam chtěl políčit zas nějaký další buřty s hřebíkama. Nedovedu si představit, jak může bejt někdo tak zákeřnej, aby dokázal něco tak hnusnýho udělat. Já vím, taky nejsem svatej, ale když si to chci s někým rozdat na drápy, tak to udělám pěkně z očí do očí a nesnažím se ho zlikvidovat takovým podlým způsobem. No nic, zkrátím to, ukázalo se, že to byl jeden protivnej dědek z okolí, kterej byl na všechny zlej a mstil se psům za to, že mu prej pod okny nahlas štěkaj. Netuším, co s ním náš záchranář udělal, ale musel mu říct něco strašně tvrdýho, protože když pak přišel domů tak nás s Ferdou uklidnil: „Kluci, je to za náma, nemusíte se bát, tenhle parchant tady už nikomu neublíží, to si teda můžete bejt jistý.“

A Ferda? Ten už je teďka zase zdravej a veselej. Štěknul mi, že už je z toho požíraní různejch sajrajtů navždycky vyléčenej a slíbil, že už to nikdy neudělá. Rád bych mu věřil, ale znáte psy, pro jistotu ho budu mít v merku dál.

PS: A tady je předchozí článek o naší povedený trojce: Zrzavej kazič potěšení