Postelová intrika

„Promiň, Honzo, jestli se ti nelíbím, rovnou mě pošli pryč, ale dneska jsem se schválně oblíkla tak, abys viděl, jak jsem tlustá.“ Maruška se postavila ke stolku v kavárně, upřeně na mě pohlédla a výhružně dala ruce v bok.

Popravdě řečeno, nevěděl jsem, jestli si ze mě dělá legraci nebo to myslí vážně.

„Koukni sem!“ poplácala si z obou stran dlaněmi na své zaoblené široké boky, nádherně obepnuté slušivými šaty, zdobenými drobnými květy světlemodrých pomněnek. „A pořádně si mě prohlídni, aby sis mě příště nespletl s almarou.“

„Ukaž, dej sem ruku!“ Vzala mi ruku a než jsem se stačil vzpamatovat, položila ji na kvítky na svém hebce měkoučkém břiše. „Cejtíš ty strašný faldy?“

„A teď mě pozorně sleduj, jak vypadám zezadu!“ Maruška se zvolna otočila kolem své osy a umožnila mi celých několik nekonečně dlouhých vteřin vstřebávat očima její plnoštíhlou krásu. „Vypadám jako koráb. Ledoborec, no ne?“

A už bylo jasno. Marušce někdo něco udělal, nějak ji urazil a ona ode mě teď očekává, abych to nějak spravil. Rád pro tuhle svou barokní blonďatou kamarádku zkusím něco udělat a budu stejně přímočarý jako ona, aby mi možná nakonec prozradila, oč vlastně jde.

„Maruško, tak už si konečně sedni a vteřinu počkej, než nám objednám kafe s větrníkem.“

„Ne, větrník dneska rozhodně ne, Honzo.“

„Větrník rozhodně ano a dneska zvlášť, protože potřebuješ zaobalit nervová zakončení, A bez odmlouvání, prosím.“

Ještě jsem tu krásnou dámu chvilku napínal a teprve, když si s těžko skrývaným gustem uďobla první malé sousto z té sladké pochoutky, tak jsem spustil: „Maruško, copak tohle se dělá? Takhle se vyštafírovat před ženatým chlapem, o kterým víš, jak se mu líbíš? Předvést se před ním v plný parádě i s otočkou a dokonce ho přimět, aby tě pohladil na břiše. Máš vůbec rozum? No, máš jedinou kliku, žes mi tu ruku nepoložila vejš nebo níž, to už bych byl vážně ztracenej. Kdybys neměla Frantu a já Soňu, tak bych tě teď z fleku popadnul, odvedl si tě někam, kde bychom měli romantický intimní soukromí a tam... A dost! Radši mi řekni, co se vlastně stalo.“

Chytla se, holka zlatá. Úvodní výhružný výraz vyměnila za potěšený úsměv a na moment se zarazila, aby si mohla posloužit douškem kávy a pořádným soustem větrníku. A pak už konečně spustila tónem, v němž se jí stěží dařilo maskovat pobavenost:

„Víš, Honzo, za všechno může Franta. Dlouho jsem ho ukecávala, že musí něco udělat s naší koupelnou, protože tam na sebe ráno pořádně nevidím, když ze sebe dělám člověka. Pořád to odkládal, že nemá čas a až když jsem mu minulej pátek řekla, že pojedu o víkendu za maminkou, tak prohlásil, že se do toho teda pustí. Prej budu koukat a ani to tam nepoznám. No a v neděli večer mě čekalo doma fakt překvapení, Honzo. Udělal to pěkně, to mu nemůžu upřít, čerstvě vymaloval, místo starýho světla nainstaloval nový bodovky a vedle sprcháče, dal obrovský zrcadlo, prej abych se v něm pořádně viděla, když se krášlím.“

Maruška se na chvilku zarazila, aby nabrala dech na rozhodující fázi hodnocení Frantova výtvoru. Pak udělala pravou rukou ve vzduchu obdélník a levou máchla shora z několika směrů k té pravé: „Honzo, ty bodovky tak prudce svítěj do toho obrovskýho zrcadla, až se to odráží po celý koupelně. Když ráno vylezu ze sprcháče a vidím v něm tuhle svou figuru (přejela si rukama před sebou odshora až dolů), tak bych nejradši utekla zpátky do pelechu a zůstala tam celej den, aby se na mě nikdo nemusel koukat. To mi ten pacholek určitě udělal naschvál.“

Dostal jsem nápad. Ďábelský nápad, který když vyjde, tak rozežene všechny chmury téhle ženské, co sedí naproti mně. Ale když nevyjde, tak se na mě Maruška naštve a bude konec našich posezení nad šálky kávy s lahodnými sladkými zákusky. Frantu znám, můžu u něj vsadit na chlapskou soudržnost, tak to zkusím:

„Maruško, to si piš, že to Franta udělal naschvál. Je to tvůj manžel, ty se mu po těch létech líbíš čím dál víc a on tam na tebe v tý koupelně chce pořádně vidět, aby tě mohl obdivovat, jak jsi krásná.“

„Děláš si ze mě srandu, Honzo?“

„Ne, Maruško, nedělám, jsem taky ženatej a vím svý. Řekni mi, co má Franta na tobě rád. Lehoučkou průsvitnou krajkovou noční košili, nějaký rajcovní prádýlko nebo něco podobnýho?“

„Honzo, co to plácáš?“ Zeptala se Maruška zmateně. Pak jí to začalo pomalu docházet a nasadila opatrný rozpačitý tón: „No, asi tu noční košili... Ale proč se mě na to ptáš?“

„Maruško, tak si toho Frantu vyzkoušej a uvidíš, že mám pravdu. Udělejte si příjemnej večer, dejte si vínko a trochu si povídejte. Než půjdete spát, tvař se tajuplně, vem si na sebe tu noční košili, ve který se Frantovi tolik líbíš a pak ho jakoby náhodou zavolej k sobě do koupelny s tím velikým zrcadlem, osvětleným těma prudkejma bodovkama. A teď už se mě na nic se mě neptej, však víš, kam mířím.“

Maruška se tvářila pochybovačně, ale byla nalomená. Už neprotestovala proti své postavě, ani proti Frantově nové úpravě jejich koupelny a když jsme se loučili, věnovala mi rozpustilý pohled s náznakem očekávání věcí příštích. První půlka plánu tedy snad vyšla, ale teď mě čekal rozhodující telefonát.

Jakmile mi Maruška zmizela za rohem, zavolal jsem Frantovi a doufal, že ho nenatrefím v hospodě, kde se rozhodl strávit příjemný večer. Ozval se mi, když akorát přišel domů a měli jsme spolu celkem dlouhý rozhovor. Než jsem se stačil dostat k tématu, tak se mi Franta svěřil, že chtěl udělat Marušce radost a předělal pro ni koupelnu tak, aby se jí líbila. Ale že mu teď Maruška kvůli tomu připadá nějaká naštvaná a on neví proč.

Franta je kámoš, kluk, na kterého je spolehnutí a který nezkazí žádnou legraci. Jenomže na Marušce mu hrozně záleží a trápí ho, když se na něj ona zlobí, zvlášť když nezná důvod. Tak jsem mu to celé povyprávěl o těch silných bodovkách, zrcadle, před kterým se v tom světle cítí Maruška nesvá a nevynechal jsem ani tu krajkovou noční košili. Frantovi se zjevně ulevilo. Začal se mi smát, že to bylo z toho telefonu slyšet tak, až se na mě jakási upjatá dáma na stanici tramvaje pohoršeně podívala a zamračila. Nakonec Franta zvážněl a spěšně ukončil hovor: „Honzo, tak jo. Teď musím končit, skočím pro kytku a nějaký fajnový víno, abych byl zpátky, než ta moje dorazí. A pak jí v tý její krásný noční košili připravím takovej večer, že na něj dlouho nezapomene.“

Nebudu zapírat, nejdřív jsem se bál, abych něco nezvoral a ti dva se nakonec kvůli mému bláznivému nápadu nepohádali. Ale teď už to vypadalo nadějně a když se mi Maruška druhý den ráno ozvala z práce telefonem, měl jsem z toho celého dobrý pocit. Řekla mi: „Honzo, tohle ti nedaruju. Až do noci jsme se ti s Frantou smáli, jakej seš intrikán. Jsem z toho nevyspalá a jestli teď něco zvořu na těch novejch fakturách, tak to bude tvoje vina. Ale jedno ti povím, vy chlapi jste všichni stejný. Franta byl po tom vínku, po mý noční košili a po tý posteli tak hezky tvárnej, že by mi byl schopnej snýst modrý z nebe. Ne, neboj, to jsem po něm nechtěla, jenom mi musel svatosvatě slíbit, že ještě dneska skočí do krámu a ty ostrý bodovky vymění za slabší. Jo a na příště máš u mě kafe s pořádným zákuskem. Ale ne, že mě budeš zase ukecávat, já sama si dám jenom maličkej.“