Sobota 25. ledna 2020, svátek má Miloš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 25. ledna 2020 Miloš

Ekologicky a genderově korektní verze pohádky O perníkové chaloupce

11. 12. 2019 14:22:49
Milé děti, musím vám s radostí oznámit, že klasická verze pohádky O perníkové chaloupce byla pro dnešní dobu nevhodná, nekorektní, a tudíž došlo k jejímu zrevidování. Poslechněte si tedy, jak se vše odehrálo doopravdy.

Úvodem vám jen prozradím, že Jeníček s Mařenkou nebyly děti chudého ovdovělého tatínka, ale dva dospělí muži, manželé Filip a Jakub, kteří společně pracovali pro tajnou policii ekologického dozoru. Leč o nich si více povíme později, teď začneme pěkně od začátku.

Bylo, nebylo, kdysi dávno v první polovině jednadvacátého století žila na malém městě kdesi v Severních Čechách čarodějnice nebo chcete-li ježibaba. Původně to byla půvabná dáma předdůchodového věku jménem Jiřina, zaměstnaná jako pekařka. Byla vdaná za pana Antonína, který pracoval u rypadla na hnědé uhlí pro těžařskou firmu. Tito dva bezdětní lidé bydleli v maličkém panelákovém bytě, na víkendy a na dovolenou jezdili kamsi do hlubokých lesů, kde získali malý pozemek, na němž si stloukli obyčejnou dřevěnou chatku. Panu Antonínovi se podařilo za celkem levný peníz nechat si v chatce od kamaráda postavit starobylou šamotovou pec s železnými pláty a s velkou troubou na pečení.

Staří manželé se snažili jezdit do chatky celoročně, a aby jim tam nebyla v chladných obdobích zima, vytápěli ji uhlím, které kupoval pan Antonín od své firmy za výhodnou cenu. Později však o tuto zaměstnaneckou výhodu přišel, a aby manželé ušetřili, rozhodli se chatku zateplit. Použili k tomu prošlé, neprodané nebo pokažené pekárenské zboží, které by pekárna jinak vyhodila, a tak dovolila Jiřině, aby si ho odvezla. Ti dva tedy nechali různé pokroucené koláče, okoralé perníčky a další nekonzumovatelné pochutiny pořádně vyschnout v peci a poté je zvenku natloukli na chatku jako tepelnou izolaci. Moc tepla navíc tím sice nezískali, ale trochu to pomohlo a perníková chaloupka byla na světě.

Jenže tím idylka skončila, Antonín s Jiřinou byli staří, nedokázali si dát pozor a chytli se do sítí nějakého šmejda, který je svým podvodnými fintami připravil skoro o všechen majetek. Aby toho nebylo málo, tak zkušenou paní Jiřinu vyhodili z pekárny pro nadbytečnost, aby vzápětí vytvořili nové pracovní místo a obsadili ho nějakým mladým a v oboru nevyučeným zaměstnancem. Nelze se tedy divit, že nepříznivý vývoj událostí zasáhl pana Antonína natolik, že dostal infarkt, na který po pár dnech boje o život zemřel.

Paní Jiřina tedy zůstala bez manžela, bez práce a bez prostředků, neměla ani na placení prudce se zvyšujícího nájmu v panelákovém bytě a nezbylo jí nic jiného, než se natrvalo odstěhovat do perníkové chaloupky. Ta jí po vyrovnání všech dluhů od šmejda zůstala jako jediný majetek. Od těžařské firmy, ve které dříve pracoval její nebožtík Antonín, získala za pár kaček slušnou zásobu nekvalitního uhlí, které bylo tak jako tak těsně před platností plošného zákazu používání tohoto paliva prakticky neprodejné. Navíc jí těžaři tenhle šunt za pár stovek dovezli až k perníkové chaloupce, složili na hromadu a přikryli černou umělohmotnou plachtou.

Paní Jiřina se navzdory nepřízni osudu nevzdala a rozhodla se využít svých kontaktů s obyvateli několika vesnic v okolí perníkové chaloupky a svých dovedností z pekárny. Čím dál, tím víc naivních a neuvědomělých lidí jí nosilo do perníkové chaloupky potřebné suroviny, z nichž jim vyráběla pekařské a cukrářské zboží vynikající kvality a nezapomenutelně skvělé chuti. Za tyto služby od nich nepožadovala žádné peníze, ale pokud jí někdo nabídl menší odměnu, tak ji s povděkem přijala.

Jiřinino nekalé počínání leželo v žaludku spořádanému občanovi panu Václavovi, který si jednoho dne vylomil tři přední zuby, když chtěl ochutnat její výrobky. Neřekl jí to a obsloužil se sám tvrdým kusem starého nepovedeného perníku z obložení chaloupky. Nelenil a jako jediný ze všech obyvatel přilehlých vesnic splnil svou občanskou povinnost. Napsal na paní Jiřinu anonymní udání, adresované tajné policii ekologického dozoru. V jeho dopise stálo: „Ta ježibaba a stará čarodějnice, bydlící v lese mezi Dubovou, Bukovou a Lipovou Lhotou, bez přestání topí přísně zakázaným uhlím, které navíc skladuje bez jakéhokoli zajištění na svém pozemku. S úctou váš oddaný poctivý občan.“

Stížnost se dostala k vyřízení pánům Filipovi a Jakubovi, kteří nedlouho předtím využili tehdy zbrusu nového zákona, umožňujícího plnohodnotné sňatky osobám jakéhokoli pohlaví. Zřejmě měli pocit, že by se měli státu nějakým způsobem za tento zákon odvděčit, a tak se s velkou vervou pustili do práce. Vtrhli do perníkové chaloupky, ježibabu Jiřinu zavřeli do klícky a podrobili ji křížovému výslechu, jehož výsledkem byla mnohastránková žaloba za hrubé porušení hned několika paragrafů zákona na ochranu přírody. Před odchodem jí pustili s klícky ven pod hrozbou, že pokud bude před soudním procesem přistižena při pokračování v trestné činnosti, vlastnoručně ji posadí na lopatu a strčí do trouby její vlastní šamotové pece.

Nakonec to všechno dobře dopadlo, podobně jako v každé pohádce zvítězilo dobro a zlo bylo potrestáno. Ježibaba Jiřina byla za těžkou devastaci životního prostředí zavřena do vězení a navíc jí byla vyměřena vysoká pokuta. Aby ji měla jak splácet, bylo jí umožněno vyrábět pekařské a cukrářské zboží ve vězeňské kuchyni. Ta byla samozřejmě vyhřívána elektřinou z rozlehlých solárních polí, jimiž byly v nedávné době nahrazeny pastviny plné dobytka, produkujícího neúnosně hlubokou uhlíkovou stopu. Suroviny na přípravu tohoto zboží již pochopitelně neobsahovaly žádný cukr, protože zákon na plošný zákaz používání tohoto sladidla byl v té době těsně před nabytím účinnosti.

Manželé Filip a Jakub dostali za dobře odvedenou práci zaslouženou prémii a úřad dohledu nad dodržováním rovných práv pro všechny občany pro ně prosadil výrazný posun na přední příčky v pořadníku čekatelů na adoptování potomka.

Jediný, kdo promarnil svou příležitost, byl poctivý občan pan Václav, autor anonymního udání na ježibabu Jiřinu. Kdyby se byl tehdy pod dopis podepsal, mohl získat od tajné policie ekologického dozoru velmi slušnou finanční odměnu nebo se dokonce stát jejím příslušníkem. Leč pozdě bycha honit, pan Václav se sice snažil dokázat autorství svého dopisu později se zpětnou platností, ale kvůli zákonu na ochranu osobních údajů se mu to pochopitelně nepodařilo.

Tak tedy dobrou noc, děti a chraň vás pánbůh nechat si zdát o těch středověkých špatných a neekologických pohádkách, v nich bylo zaměňováno dobro se zlem a které obsahovaly úplně popletený pohled na rodinu. Jo a Pepíčku, ne abys v noci zas prohrabal díru do té zapečetěné hliněné větrací záklopky ve stropě našeho krásného podzemního bezenergetického domečku, jinak budeme s rodičem číslo 2 platit vysokou pokutu za plýtvání teplem.

Autor: Jan Pražák | středa 11.12.2019 14:22 | karma článku: 34.48 | přečteno: 1265x

Další články blogera

Jan Pražák

Chtěla jsem zabít svoje vlastní dítě

Když jsem ve dvaatřiceti létech najednou přišla do jiného stavu, tak jsem byla fakt naštvaná. Nedlouho před tím jsem získala vedoucí místo v jednom oddělení naší obchodní firmy s příslibem dalšího postupu.

23.1.2020 v 14:31 | Karma článku: 27.92 | Přečteno: 1013 | Diskuse

Jan Pražák

Zrzek zasahuje

Příhoda s dvěma Barbínama a s bílým kotětem, který se jmenovalo Sněhová Vločka, se odehrála loni v létě. To už byl jezevčík Ferda u mě a u mýho dvounožce záchranáře dávno spokojeně zabydlenej.

20.1.2020 v 14:34 | Karma článku: 24.97 | Přečteno: 608 | Diskuse

Jan Pražák

Postelová intrika

„Promiň, Honzo, jestli se ti nelíbím, rovnou mě pošli pryč, ale dneska jsem se schválně oblíkla tak, abys viděl, jak jsem tlustá.“ Maruška se postavila ke stolku v kavárně, upřeně na mě pohlédla a výhružně dala ruce v bok.

17.1.2020 v 14:34 | Karma článku: 27.90 | Přečteno: 973 | Diskuse

Jan Pražák

Pořádná ženská

Nedokázala jsem si odpovědět na otázku, proč se na mě Michal vykašlal. Snažila jsem se pro něj dělat všechno, ale on se jednoho dne prostě sebral a se slovy, že si nemůže pomoct, odešel za tou svou fuchtlí.

14.1.2020 v 14:36 | Karma článku: 28.89 | Přečteno: 970 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vilém Ravek

Několik vět pro Miloše Zemana.

Miloši Zemanovi se podařilo získat spoustu volebních hlasů, ale hrozí mu, že v učebnici dějepisu získá jen několik málo vět. Aby se to změnilo, musí se něco stát. Třeba další názorový veletoč.

25.1.2020 v 17:09 | Karma článku: 16.23 | Přečteno: 279 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak se píše a fotí kuchařka?

Někdy je to na krev, někdy psina...Někdy jdete domů a sotva funíte, někdy jdete a máte hlad....Ale nakonec to určitě stálo za to...

25.1.2020 v 15:54 | Karma článku: 11.87 | Přečteno: 244 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Osvětim -75 let poté

Židovský filosof Martin Buber popsal Osvětim jako otevřenou ránu v řádu lidského bytí. Je po 75 letech od ukončení "činnosti" tohoto vyhlazovacího tábora aspoň trochu zacelena?

25.1.2020 v 15:42 | Karma článku: 20.95 | Přečteno: 300 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Nelítostný úděl Židů a černá tvář člověka

Doporučuji přečíst si knižní novinku Židovský odboj autora Paula Rolanda, která uvádí důkazy o značném úsilí Židů za 2. světové války bojovat proti nacistům, zdaleka nešlo jen o Varšavu.

25.1.2020 v 10:38 | Karma článku: 11.98 | Přečteno: 205 | Diskuse

Tomáš Flaška

Pomstychtivost Hradu nezná mezí

Náš moudrý pan prezident nezapomíná. To dokázal už několikrát. Mstivost není vlastnost, která by ho ctila. Ale v jeho věku už nelze očekávat změnu. Opět se předvedl.

25.1.2020 v 4:31 | Karma článku: 45.94 | Přečteno: 7264 | Diskuse
VIP
Počet článků 1614 Celková karma 27.57 Průměrná čtenost 1166


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.

Najdete na iDNES.cz